RECENZE Z VARŮ: Od marca do mája je křehce empatickým filmem bez konfliktu

Martin Pavol Repka vystudoval režii na pražské FAMU. Jeho bakalářský snímek Do dálky a lodí, pojednávající o intimním chlapeckém přátelství na pozadí životních změn, byl nominovaný na cenu ARAS. I jeho další studentská tvorba se silně opírá o verbálně těžko zprostředkovatelné přátelské a rodinné vztahy. Od tematiky se neodchyluje ani ve svém celovečerním debutu. Loni v karlovarské sekci Proxima získala čestné uznání horečnatá pardubická odysea Brutální Vedro od režiséra Alberta Hospodářského a Repkův portrét každodennosti je dalším podnětným objevem a ukázkou autentické tvorby mladých režisérů, kde je z každého záběru cítit tvůrčí zápal a svoboda.

Od marca do mája je tím typem filmu, jenž nespoléhá na kauzalitami propletený děj, dramatický oblouk či hluboký sociologický přesah. Sledujeme obyčejnou a neobyčejně půvabným způsobem zachycenou rodinu žijící na vesnici. Matka, otec, dvě dcery a syn. Dozvídáme se, že navzdory lehce pokročilejšímu věku rodičů se rodina rozšíří o nového sourozence. Matka je ve druhém měsíci. To je v zásadě jediná kontinuální linie, kterou ve filmu můžeme sledovat. Děti pak řeší drobné problémy, jako například rozjímání nad tím, zda nové šaty stojí za ušetřené peníze, případně to, jak z chlapecké pozice požádat sestru o pomoc s testem z matiky.

To jsou však jen drobné motivy, jež pomáhají dotvářet kolorit každodenních situací. Tvůrci narativ záměrně osekávají o jakýkoliv konflikt. Soustředí se pouze na to, jak se postavy chovají v nejbližším rodinném kruhu. Jinak o nich nemáme takřka žádné informace. Nevíme, jakou školu děti studují, co otec vykonává za povolání, v kterém kraji rodina bydlí, ani jaké má sociální zázemí. Vše je podmíněno prožívání naprosto obyčejných situacích, jež tvoří drtivou většinu stopáže.

Film vytváří specifický mikrosvět, ohraničený mantinely rodiny. Postavy známe jen na základě rodinné masky. I když děti vyráží mimo domov se zahradou, činí tak se svými sourozenci, nebo na ně náhodně narazí na autobusové zastávce. Protagonistkou snímku je tak rodina samotná. Vidíme pravidelné návyky či rituály každého z členů. Otec vylehává na gauči, matka rámuje svůj den modlitbami, syn si pouští rapovou hudbu a vyráží se starší sestrou do skateparku, mladší dcera rozvážně přemítá nad koupí šatů.

Tvůrci do titulu nezaklíčovali symboliku, metaforu či alegorické čtení. Jde o poctivě křehké ztvárnění něčeho, co si s rodinným zázemím melancholicky a nostalgicky při vzpomínkách spojujeme. Díky pomalému tempu vyprávění a absenci dramatu můžeme dílem ladně proplouvat a propojovat si fiktivní příběh s tím naším. Repka nás nechává jen na chvíli nahlédnout do soukromí fiktivní rodiny a za necelou hodinu a půl stopáže cítíme, že rodinný cyklus fungoval jak před začátkem viděného, tak po jeho konci.

Rodinu sledujeme v pomyslném vakuu, kdy do její domácnosti nepronikají zprávy, televize, když už vidíme monitory počítačů dětí, tak jsou tmavé, mobilní telefon figuruje jen v několika záběrech. Jakoby žádný okolní svět neexistoval. Jen rodina, která je zde vykreslena jako jediná stabilní a ta nejdůležitější hodnota. Několikrát omílaná životní pravda je zde však předkládáno tak věrným a stylisticky vtahujícím způsobem, aniž by kdykoliv byla řečena explicitně. Postavy slovy obecně neplýtvají. Mají mezi sebou verbálně nezprostředkovatelné pouto, kdy niterné emoce vyjadřují pohledy, lehká gesta a lidský dotek.

Jejich svět tvůrci snímají ve statických a dlouhých záběrech, kamera takřka neopustí stativ. Rámování je fluidně propojené s tempem vyprávění a propisuje se do něj rodinný klid. Repka spoléhá na pečlivou inscenaci a nenarušuje intimní svět zbytečnými a samoúčelnými střihy. Podnětně využívá mimoobrazového prostoru a ve filmu neuslyšíme ani notu nediegetické hudby. Úroveň kamery se drží s viděním postav, volba objektivů se přibližuje lidskému oku a herci před nimi působí organicky, někdy až ležérně.

Prchavost a kouzelnost obyčejnosti hledá v každém záběru. Jako když si sourozenci poměřují prsty u nohou, otec hladí dceru po vlasech nebo když matka poprvé ochutnává v obchoďáku sushi. Jsou to tyto drobné detaily a nuance, na nichž film stojí. Ačkoli i tento snímek je stylizovaný, dokáže v nás vzbudit hřejivý, familiární a autentický pocit, jakkoli nedefinovatelná autenticita ve vztahu ke kinematografii je, neb si pod pojmem každý představí něco jiného. V tom nejlepším slova smyslu jde o milý film o soudržnosti a lásce, dělaný s láskou a bez kýče.

Hodnocení: 80 %

Režie: Martin Pavol Repka

Scénář: Martin Pavol Repka

Hrají: Zuzana Fialová, Jozef Abafi, Natália Fašánková, Jana Markovičová, Damián Humaj

Světová premiéra: KVIFF (28. 6. — 6. 7. 2024)

Premiéra v kinech: Zatím není

Distributor: Zatím není