Situace ve Francii je mimořádně složitá. Politici mají tři možnosti, každá je velmi riskantní, míní politoložka

Francouzská vládní krize začala ve chvíli, kdy Emmanuel Macron vyhlásil předčasné volby kvůli neúspěchu jeho strany při volbách do Evropského parlamentu. Co podle vás jeho neúspěch způsobilo?

Důvodů bylo několik. V prvé řadě už tehdy - a vlastně i teď - Macron bojuje s tím, že jeho „centristický projekt“ se v průběhu jeho druhého volebního období vyprázdnil. Liberální ekonomika, kterou v jeho podání doprovázel progresivní evropský étos, přestala fungovat, když se kvůli inflaci, energetické krizi a plíživému zvyšování daní výrazně zhoršila životní úroveň středních vrstev. Veřejnost potřebovala uklidnit a pocit sociální jistoty, ovšem Macron musel otevřít několik nepopulárních sociálních reforem, včetně důchodové reformy, což vyhnalo Francouze do ulic.

K tomu musíme přičíst, že krajní pravice prošla ve Francii v tomto mezidobí fází normalizace, tj. přestala být stigmatizovaná a její nacionalistický diskurs se stal integrální součástí politické diskuse ve Francii. Tím se na pravici zrodila velmi silná a stabilní politická síla, která se stala vyzyvatelem establishmentu, a kromě svých tradičních voličů dokázala najednou oslovit i protestní voliče nebo rozhněvané středové voliče či mladé voliče. Macronův střed tak byl Národním sdružením tlačen více doleva, kde jej ale blokuje radikalizovaná levice, která dokázala vytvořit silnou platformu pod vedením Jeana-Luca Mélenchona.

Překvapivé hlasování v předčasných volbách přineslo patový výsledek — žádný blok nezískal dostatek k tomu, aby mohl účinně vládnout. Opoziční poslanci potopili dva premiéry, Michela Barniera a Françoise Bayroua, kvůli jejich pokusům omezit veřejné výdaje a zkrotit rostoucí francouzský dluh a rozpočtový schodek. Veřejnost si škrty nepřeje, zdá se ovšem, že pro Francii se její dluh začíná stávat neúnosným. Co mohou francouzští politici v takovéto situaci dělat?

Situace ve Francii je skutečně patová a mimořádně složitá. Francouzští politici tak můžou volit mezi třemi možnostmi, přičemž každá z nich je politicky velmi riskantní. Tu první můžeme nazvat politikou fiskální iluze, kdy Francie bude pokračovat ve stávajícím trendu sociálních jistot a nereforem, která ovšem povede ke zvyšování zadluženosti, takže udržitelnost systému bude stát na různých tricích kdy a kam převádět v rozpočtu jednotlivé položky tak, aby rozpočet působil lépe a vyrovnaněji. Tahle strategie spoléhá na to, že EU i Evropská centrální banka postupují vůči Francii opatrně a prozatím nepřistoupí k radikálním krokům. Tato cesta je ale dlouhodobě neudržitelná, čehož jsou si ve Francii vědomi všichni.

Druhá cesta, kterou se Macron snaží marně prosadit už více než rok, je ustavení vlády shora, tedy něco jako úřednického kabinetu, který bude pomalu a bez velkých rétorických gest provádět minimální fiskální konsolidaci díky otevřené podpoře středu a menšinové podpoře vpravo i vlevo. U ní je problém v tom, že si oba velké bloky – ten pravicový i levicový – myslí, že se jedná o nelegitimní postup, který obchází výsledky voleb z července 2024.

Poslední možností je pak ve Francii otevřít celonárodní debatu o prioritách státu a získat silný politický mandát k realizaci zásadní transformace francouzského státu i systému. Současná krize je totiž především krizí francouzského modelu prosperity, který stojí na vysoké veřejné spotřebě, silném sociálním státu a slabé produktivitě soukromého sektoru. Mám za to, že toto byla i hlavní myšlenka za projevem Emmanuela Macrona v červnu 2024, kdy rozpustil Národní shromáždění.

Macronovi odpůrci požadovali jasné signály, že dojde k odklonu od předchozích politik prezidenta. Jaká prezidentova rozhodnutí mu přinesla tuto nepopularitu?

Macron neztratil popularitu a politickou podporu kvůli jednomu skandálu nebo špatnému rozhodnutí, ale kvůli dlouhé řadě různých politických kroků, které veřejnost vnímala jako technokratické, arogantní a necitlivé vůči sociální realitě. Ať už šlo o tvrdé potlačení protestů žlutých vest v letech 2018-2019, o reformu důchodového systému z roku 2023 či zrušení daně z majetku, která měla sice do Francie přitáhnout investory, ale veřejnost ji pochopila jako dar těm nejbohatším, díky čemuž získal Macron svou přezdívku „prezident bohatých“.

Problémem je v očích mnohých i výrazné angažmá Macrona na mezinárodní scéně, kde sehrál v posledním roce v Evropě klíčovou roli. Jeho kritici mu totiž vyčítají, že se více soustředil na evropskou politiku než na sociální realitu vlastní země.

U politiků a poslanců je pak Macron nepopulární z toho důvodu, že často obcházel tradiční parlamentní procedurální postupy a moc soustředil do úzkého okruhu kolem Elysejského paláce. Jeho kritici tak mluví o „vertikální páté republice“, kterou Macron prosazuje: centralizovanou, s omezeným prostorem parlamentu pro schvalování zákonů, kde prezident disponuje silnou autoritou a Elysejský palác určuje celonárodní strategii a vláda i parlament ji pouze uvádějí do praxe.

Poslední premiér Lecornu v pátek slíbil, že se zdrží použití kontroverzního ústavního mechanismu, který vládě umožňuje prosazovat zákony bez hlasování parlamentu — ale tento slib mnohé neuspokojil. Co by dle vašeho názoru francouzské obyvatele v této situaci uspokojilo?

Francouzi si přejí takovou politickou scénu, která by je reprezentovala, ne takovou, co jim pouze vládne a říká, co mají dělat a kde mají šetřit. A byl to paradoxně Macron, kdo jim tuto cestu v minulosti už ukázal, když spustil Velkou národní debatu (Grand Débat National) po protestech žlutých vest v roce 2019. Tehdy se uskutečnila na lokálních setkáních, kterých bylo více než deset tisíc, či na online platformách, diskuse s občany o čtyřech hlavních okruzích: zdanění a veřejné výdaje, organizace veřejných institucí, ekologická transformace a demokracie a občanství.

Po analýze všech žádostí slíbil Macron daňové úlevy pro nižší třídy, snížení počtu poslanců, zjednodušení byrokracie a větší decentralizaci, ovšem většina z toho zůstala pouze na papíře. Odtud také pramení velká deziluze a zklamání veřejnosti z Macronovy vlády. Macron ten obrovský sociální kapitál po roce 2020 promrhal a příslib jakékoliv změny je už v jeho podání jen stěží uvěřitelný.

Na serveru Politico se objevila informace, že mnozí zákonodárci blízcí Macronovi se domnívají, že prezident záměrně vyvolává chaos, aby připravil cestu pro krajně pravicové Národní sdružení k převzetí moci — čímž by si sám vytvořil příležitost k návratu v roce 2032. Je toto podle vás reálná možnost? Pokud ano, jaký profit by Macronovi přinesla?

Jakkoliv je taková myšlenka spekulativní a vlastně i strašně cynická, Macronovo zahrávání si s ohněm má určitou logiku, nejen proto, že on sám rád riskuje – viz rozpuštění Národního shromáždění v červnu 2024, k němuž fakticky nebyl žádný důvod, ale i proto, že má svůj historický předobraz nejen v de Gaullovi, v němž se shlíží, ale třeba i ve Françoisi Mitterandovi. Právě Mitterand v 80. letech toleroval vzestup Národní fronty, protože tříštila pravici, čímž posilovala levici a díky tomu i jeho pozici uvnitř systému. Macronova normalizace Národní fronty na politické scéně může být v podstatě variací na tuto politiku.

Osobnostně je pak Macron charakterizován jako politik, který sám sebe vidí jako reformátora, jenž – stejně jako de Gaulle – stojí nad tradičním stranictvím a jeho historickou misí je modernizace Francie. Ostatně de Gaulle se vrátil do čela Francie po 12 letech, v době největšího chaosu. Tato strategie je nicméně riskantní, protože pokud Macron kalkuluje s tím, že se krajní pravice či levice vládnutím zkompromituje, pak příklad Giorgie Meloniové jej varuje, že se může stát pravý opak. Macron by pak rychle přestal být vnímán jako zachránce Páté republiky a do dějin by se zapsal jako ten, kdo stál na počátku přechodu francouzské Páté republiky k postrepublikánské éře.

Macron by mohl jmenovat dalšího premiéra ze svého okruhu — byl by to už jeho šestý od znovuzvolení — ale po neúspěších Barniera, Bayroua i Lecornua by takový krok zřejmě ještě více rozdmýchal napětí. Prezident by mohl zvolit premiéra z levicových stran, které si již dlouho nárokují právo na pokus o vládnutí poté, co získaly nejvíce křesel v loňských předčasných volbách. Tyto strany by však mohly ohrozit Macronův politický odkaz. Jaké by nyní bylo pro Macrona nejlepší řešení situace?

Nejlepším způsobem, jak si může Macron zachovat v této situaci politickou autoritu, by bylo, kdyby omezil svou politickou moc. Jedině tak může zachránit svůj odkaz. V současné době by mělo být jeho prioritou minimalizovat ztráty, zachovat institucionální stabilitu a najít a otevřít cestu k postupné obnově důvěry veřejnosti v politiku a stát. Variant, jak toho dosáhnout, je mnoho, veřejnost však od něj již přes rok očekává nabídku premiérského křesla vítězné levici.

Pokud by tak učinil za předem dohodnutých podmínek týkajících se například zahraničního směřování Francie, závazku fiskální odpovědnosti apod., přenechal by jí část politické moci, ale udržel by si kontrolu nad směřováním státu. A zároveň by se mohl profilovat jako ten, kdo dal demokracii šanci. Vlastně by tak uzavřel kruh své politické kariéry, kterou začal jako prezident slibující překonat staré dělení, a fakticky skončil jako ten, kdo by musel část své moci dobrovolně odevzdat, aby vrátil demokracii ztracenou rovnováhu.