Byli jsme vystaveni jako psi, popisovala dívka u Jílkové zkušenosti s pěstounskou péčí

„Čas dítěte běží rychleji než čas dospělého. Chlapci žijí dvě třetiny života u někoho jiného než u biologických rodičů, kteří se jim odcizují. Zároveň navazují citové vztahy v náhradní rodině," myslí si klinický psycholog Jeroným Klimeš, podle kterého je u malých dětí biologicky nastavená fixace k náhradní matce. „Ano, čas jim běží rychle, a proto je třeba rychle jednat. Český stát se ale do všeho zapojil až teď," nelíbí se postup českých úředníků právníkovi Pavlu Hasenkopfovi.

To ale není podle poslankyně ANO Radky Maxové úplně pravda. „Stát se zapojil už dříve, ale chyběl diplomatický tlak. Stát konal, ale ne v dostatečné míře," vysvětlovala předsedkyně poslanecké komise pro rodinu. Politici mají také pochybnosti o postupu norských úřadů. „Žádný stát nemůže zadržovat občany České republiky, zvlášť když jde o děti. Mají české občanství, proto není důvod, aby nevyrůstaly v České republice," uvedl místopředseda KDU-ČSL Jan Bartošek, podle kterého by chlapci Michalíkovi mohli být dočasně umístěni třeba v širší biologické rodině.

Děti se citově vážou k pěstounům

„V dětských domovech žije 20 tisíc dětí, pěstouni by se pro ně hledali jen těžko. Navíc nacionální otázky řeší děti až v adolescentním věku. Teď jsou hlavní citové vazby k pěstounům," říká psycholog Klimeš, podle kterého je dětem lépe u norských rodin. „A ptal jste se těch dětí? Přijde mi, že se bavíme o dětech bez dětí," oponovala mu vysokoškolačka Jarmila Šolcová, která sama zažila život v pěstounské péči. „Vy si bez znalosti spisu troufnete říct, co si děti přejí? To vám přijde profesionální a etické?" pustil se do Klimeše také Hasenkopf.

„Neznám spis, ale znám vývojovou psychologii," opáčil Klimeš s tím, že pěstouni se pro děti stanou rodiči. To ale není podle právníka právně možné, pěstouni se nemůžou označovat jako rodiče. „Děti se citově vážou, ať si říká zákon, co chce," dodal psycholog. To vyvolalo také silnou reakci u publika. „Vy máte tu drzost říct, že tam děti navázaly vztah? Jak to můžete vědět? A v Česku přece jsou náhradní rodiče, kteří by se o chlapce mohli starat, třeba jejich teta. Nemáte cit, měl byste vrátit diplom," emocionálně reagoval člověk z publika. „Děti jsou v deseti letech schopni říct, jestli se k mámě chtějí vrátit, nebo ne. V patnácti už řeší otázky o budoucnosti, o studiu, o rodině," popisovala situaci z pohledu dítěte Šolcová

Média zveřejňují nepravdivé informace

Situace v Norsku je podle právníka Hasenkopfa velmi zamotaná. „Nejdříve byl obviněn z pohlavního zneužívání dětí otec chlapců, matka měla povolené návštěvy čtyřikrát ročně osm hodin," pokoušel se vyjasnit okolnosti případu právník. „Pak přišla pěstounka s pohádkou, že kluky pohlavně zneužívala i matka. To se nikdy neprokázalo, nebyla ani podána žaloba. Kdybych já měl na stole takové informace, tak jako první volám kriminálku," uvedl Hasenkopf s tím, že matka tím ztratila možnost vídat své děti. Po odvolání se vše změnilo a Eva Michaláková má možnost své syny vidět dvakrát dvě hodiny ročně. „Soud ve Štrasburku se případem odmítl zabývat, protože neshledal důvod pro podání stížnosti. My na Štrasburk koukáme jako na ikonu, ale dávno to tak není," stěžoval si na postupy soudů Hasenkopf.

Podle diváků, kteří mají zkušenosti s pěstounskou péčí, ale děti potřebují alespoň nějaký kontakt s biologickými rodiči, jinak mají problémy s vlastní identitou a zažívají pocity méněcennosti. „Myslel jsem, že mě maminka nechce, ale pak jsem se dozvěděl, že za mnou do dětského domova přestala chodit, protože jí pečovatelky nedovolily brát mě ven mimo areál domova. Poznal jsem ji až loni, když mi bylo šestadvacet," popisoval svoje zážitky divák, který se do dětského domova dostal ve 13 měsících ze sociálních důvodů.

Pěstounství jako výdělečný byznys

„Pěstouni by měli začít více spolupracovat, teď dětem vymývají hlavičky a říkají jim, že je máma nemá ráda. Pokud by jim byl umožněn častější styk, poznaly by ji a sami by se rozhodly, s kým chtějí žít," popisoval situaci v Norsku Hasenkopf. Podle zkušeností Jarmily Šolcové pěstouni doopravdy haní biologické rodiče. „Je to odporné a navíc je nutí mluvit jen jazykem pěstounů," dodala Šolcová. V případě bratrů Michalákových se objevil ještě jeden problém. „V médiích se objevuje spousta informací, které nejsou pravdivé. Nevím, kde se berou. Ve spisu ani u soudu se neřeší zneužívání ani týrání. Řeší se pouze to, že matka není dostatečnou psychickou podporou pro své děti, to je vše," upozornil Hasenkopf.

Lidovec Jan Bartoňek vidí jisté riziko v tom, že se z pěstounství může stát byznys kvůli příspěvkům od státu. „Pěstounská péče je náročná, odměna je proto důležitá. V podstatě o profesi. Nepřijatelné ale je, aby se v médiích objevovaly inzeráty typu – Jste nezaměstnaní? Staňte se pěstouny," myslí si předsedkyně společnosti pro sociální pracovníky Věra Novotná. Problematický je podle některých i následná kontrola v pěstounských rodinách.

„Já jsem byla v pěstounské rodině jako dvanácté dítě. Pěstounka měla diagnostikovaný syndrom vyhoření, přesto jí Fond ohrožených dětí volal, aby si nějaké děti ještě vzala. Jedno dítě bylo týrané, pak přišlo osm dětí romského etnika se syndromem ADHD. To by nezvládl ani normální člověk," popisovala svoje zkušenosti Šolcová s tím, že neprobíhalo žádné výběrové řízení na pěstouny. „Chodili jsme jako psi vystavení v letáku. Měli jsme tam fotku, jméno, věk. Paní Šolcová si ukázala prstem a do týdne jsme byli u ní," řekla mladá dívka, jejíž slova potvrdila i další divačka, která žila u stejných pěstounů.

Otřesné poměry v pěstounských rodinách

Jarmila Šolcová v patnácti od pěstounů utekla. „Představte si, že ležíte na zemi, někdo do vás kope a říká vstávej. A vy nemůžete. Kope do vás do doby, než jste skoro mrtvý. Cpala mi do hlavy věci o biologických rodičích. To jsem pak prosila, aby mě radši zbila. Zničila mi sebevědomí," vysvětlovala šokovanému publiku vysokoškolačka s tím, že celá věc se řešila i u soudu. „Psycholog, se kterým jsem ani nemluvila, o mně řekl, že jsem emocionálně labilní a že jsem nezvládala pubertu. Ve spisu ani nebylo nic o tom, že mé pěstounce zabavili týraného chlapce," dodala Šolcová, která po útěku žila v dětském domově.

Podle předsedkyně komise pro rodinu nejsou kontrolní mechanismy v podobných případech dostatečné. „Organizace musí jednou za dva týdny rodinu navštívit. Máme i pracovníky v terénu. Ale celý systém potřebuje revizi," přiznává Maxová. „Na jednu sociální pracovnici připadá 300 dětí. Když je pracovnice špatná, 300 dětí má špatnou péči," dodal psycholog Klimeš.

Tendence v odebírání dětí se navíc mění. „Teď děti odebíráme jen v případě, kdy se rodina nemůže postarat o to, aby z dětí vychovala psychicky zdravé jedince. A to pouze na určitou dobu. Pěstounská péče je pak spojnicí pro dítě a biologickou rodinu, aby byli všichni spokojeni," uvedla Věra Bechyňová, která s takovými rodinami pracuje.