Zdevastované a vybydlené byty, nepřijatelná chování. Křeček promluvil o vyloučených lokalitách a jejich obyvatelích

Právě zodpovězení této otázky by podle něj problém učinilo přehlednějším a vysvětlilo by příčiny současné havárie vládou připravovaného zákona. „Ta otázka zní: proč lidé, kteří mají k dispozici (že od státu jako sociální dávky není v této chvíli rozhodné) na bydlení podstatně vyšší částky, než normální občan (platby na bydlení v ubytovnách přesahovaly často výši tržního nájmu), si nepronajmou zcela běžný byt, ať již od soukromého majitele nebo od obce, byt, kterých je nabízeno dostatek, a musí bydlet ve vyloučených lokalitách?“ nechápe advokát.

Pronajímateli - obci nebo soukromníkovi – je podle něj přece v podstatě jedno jaký je sociální status nájemce, který se u něj uchází o bydlení. „Stačí, že budoucí nájemce nebude ničit byt a bude řádně platit nájemné. Proč by majitel bytu nebo domu nedal do nájmu byt tomu, kdo disponuje (díky sociálním dávkám) vyšší částkou na nájemné, než ostatní nájemci v domě, když navíc platby nájmu garantuje stát?“ táže se Křeček.

Problémem podle něj totiž není chudoba. „Kdepak! Je to totiž všechno jinak, jenom se to některým nechce vyslovit: sociálně vyloučené lokality, kterých stále přibývá, neexistují proto, že by lidé, kteří zde bydlí, byli jen chudí, ale proto, že v naprosté většině tito lidé dříve bydleli v bytech, které devastovali a vybydleli, nebo nebyli schopni se přizpůsobit běžnému životu ostatních obyvatel, pokud jde o veřejný pořádek a respekt k požadavkům na klidné bydlení sousedů. A proto se museli vystěhovat. Chudí lidé (důchodci, samoživitelky) bydlí v nejrůznějších částech našich měst a obcí, aniž by se jednalo o lokality „vyloučené“. Tvrzení, že do vyloučených lokalit a ubytoven se stěhují lidé, kteří již nemohou platit nájemné v normálních bytech je nesmysl,“ myslí si zástupce ombudsmanky. Připomíná také, že stejné sociální dávky a příspěvky na bydlení, které, při splnění stanovených podmínek dostávají lidé bydlící ve vyloučených lokalitách, dostávají i lidé bydlící v normálních bytech. 

Otázkou pak podle něj je, zda je vůbec možné hovořit o obchodování s chudobou. „Když pro pronajímatele je – díky zmíněným příspěvkům na bydlení - k dispozici několikanásobně vyšší částka na nájem, než kterou platí např. běžní sociálně nevyloučení důchodci v normálních bytech? S čím tedy vlastně oni „obchodníci“ obchodují? Obchodují se skutečností, že lidem, kteří devastují byty a chovají se nepřijatelně, žádný příčetný pronajímatel normální byt z dobrých důvodů nepronajme. Aniž by měl v úmyslu kohokoliv diskriminovat. Právě tato skutečnost byla důvodem pro nesouhlas obcí (o soukromých vlastnících bytů nemluvě) s návrhem předloženého zákona o sociálním bydlení, neboť ten jim ukládal povinnost poskytovat byty i těm, kterým byl předchozí nájem bytu zrušen pro hrubé porušování nájemní smlouvy. Pokud totiž neodstraníme příčiny, které vedly k tomu, že se tito lidé museli přestěhovat do „vyloučených lokalit“, pak tyto lokality budou existovat dále, bez ohledu na existenci zákona o sociálním bydlení,“ varuje.

Zároveň však uvádí, že i tito lidé musí nějak bydlet. „A pokud jim nezbytné a přiměřené bydlení nezajišťuje stát nebo nekomerčně někdo jiný, najdou se vždy oni „obchodníci“, kteří skupují byty a obratem za vysoké částky pronajímají nikoliv „sociálně slabým“, jak se veřejnost domnívá (kdo je schopen platit za dvojpokojový byt patnáct tisíc, není, pokud jde o náklady na bydlení, sociálně slabý, bez ohledu na to, že mu tyto peníze poskytuje stát), ale těm, kterým pro jejich chování nikdo jiný byt nepronajme. Devastace bytů a domů pak dále pokračuje, „vyloučenými lokalitami“ se stávají další a další části našich měst,“ vysvětluje Křeček.

I proto podle něj ministryně práce Michaela Marksová opakovaně poukazuje na to, že problém sociálního bydlení není jen o bezdomovcích, ale i o matkách samoživitelkách a seniorech. „Jen si nejsem zcela jist, zda při přípravách zákona o sociálním bydlení byl vůbec pochopen rozdíl mezi seniorem, kterému po celoživotní práci byl vyměřen důchod, ze kterého nemůže zaplatit nájemné v přiměřeném bytě a občanem, který „bydlel“ v domě, který je nyní na náklad obce nebo státu jako vybydlený bourán a který bude žádat o další, tentokráte již sociální byt podle nového zákona. Obávám se, že nejen tvůrce zákona, ale i četné aktivisty domáhající se jeho rychlého přijetí nenapadlo, že tyto dvě skupiny občanů, které pro své další bydlení potřebují pomoc od státu, nebude asi možné vyřešit v jednom zákoně. Jedni potřebují od státu peníze na zaplacení nákladů na bydlení v bytech, ve kterých již dlouho bydlí, a tedy žádné sociální byty nepotřebují, a naopak: druzí potřebují bydlení a nikoliv peníze, které dnes odevzdávají „obchodníkům“ nikoliv s chudobou, ale s neschopností státu pochopit (a přiznat) o jaký problém se ve skutečnosti jedná,“ dodává Křeček.