ROZHOVOR | Fedor Gál: Trvalo mi léta, než jsem pochopil, že „řešení romského problému“ je krávovina

Abych se vrátil k otázce postavení Romů v Česku z první části našeho rozhovoru: Je to jenom zdání, nebo ona migrační krize, byť s neexistujicími migranty, otupila vyhrocené vztahy mezi majoritou a romskou menšinou? Jak se za poslední dva tři roky změnila situace Romů?

Na situaci Romů se nezměnilo vůbec nic. Reálné situaci Romů. Na jejich mediálním obrazu se změnilo hodně, protože se píše desetkrát víc o migrantech. Já si nechci ani ve snu představit, že by Romové měli mentalitu Kurdů. A že by si řekli, tak jděte do pr*ele, stačilo. Neboť oni dostávají pecky prakticky kontinuálně.

Situace v těch nejpříšernějších místech, kam byli vytlačeni, už je kritická. Je skutečně na té nejspodnější hranici, odkud už není kam klesnout. A z níž už je prakticky nemožné se zvednout. I když z mého pohledu je zásluhou minulého vedení Agentury pro sociální začleňování a některých nevládek, i když vztahy mezi nimi taky nebyly ideální, že se o problému obchodu s chudobou aspoň začalo mluvit. Jsme blízko kritické hranice?

My samozřejmě nevíme, kde ta kritická hranice leží. A už vůbec nevím, co se bude dít za touto kritickou hranicí. Ale protože mě to štve, protože o tom problému přemýšlím a cítím ho jako problém, tak se zase ptám sám sebe: Nevím, co Marksová, nevím, co Sobotka, nevím, co vláda. Ptám se sám sebe, co můžu já. A moje odpověď na tu otázku je – buď účasten příběhu, který je konkrétní a máš ho na dohled a máš ho na dosah rukou.

Myslíte příběh Natálky, popálené při útoku neonacistů ve Vítkově?

Mnoho let jsem účastníkem jejího příběhu. Mnoho let se dotýkám konkrétního příběhu. A nejsem ani schopen, ani to není v mé kompetenci, abych tady začal rozvíjet vize makrospolečenského řešení, já tomu ani nevěřím. Dospěl jsem do stadia, kdy když slyším „řešení romského problému“, tak si říkám, který ko*ot mi to říká. Vždyť já to slyším sedmadvacet let. Já když slyším řešení korupce v Česku, zase si říkám, který ko*ot mi to říká? Ten, který je korumpovaný? Ten, který korumpuje? Říká to mně, kdo ví, že ani ten instalatér mi záchod neopraví, pokud mu nedám prachy? Cash, za to, že vůbec přijde. Já jsem součást toho prostředí. A veškeré kampaně jsou na nic . Pravidla jsou mi taky na nic, pokud existují jenom proto, aby ses naučil je obcházet. Právní stát je mi na nic, pokud všichni ti advokáti, právníci a chytří lidé budují systém na tom, jak pravidla a principy obcházet.

Právní stát především končí ve chvíli, kdy stát sám obchází vlastní pravidla.

Jistě. Čili otázka mého individuálního života a i lidí, jako jsem já, kterých je mnoho, už spočívá v tom, aby si vůbec zachovali nějaký morální étos ve vlastní všednodennosti. Není mi lhostejné, jak žije ukrajinský imigrant, není mi lhostejné, jak žije Natálka, není mi lhostejné, co se děje v mém sousedství.

Jak vůbec Nátálčina rodina žije? Jak se dokázala vyrovnat s tragedií?

No, je to neuvěřitelné. Když jsme v roce 2009 vstupovali do jejího příběhu, myslím, že jsme měli mesianistický komplex. Byli jsme parta lidí, kteří nebyli nijak organizováni, prostě jsme si řekli, že jim pomůžeme.

S tím, co přijde?

I s tím, co se stalo. Oni neměli nic; neměli na léky, neměli kde bydlet, měli problém chodit po ulici. Já jsem po několika letech participace pochopil úplně klíčovou základní věc: už i to slovo pomáhat někomu je perverzní. Buď si najdeš k těm lidem vztah a jsou to mí kámoši a mí partneři, buď to všechno děláme spolu, nebo je to prostě jenom takové to „shora“. My vám pomůžeme, my vám zaplatíme elektřinu, my vám zařídíme, aby vám tu Natálku někde vzali.

Chtělo to léta, než jsem pochopil, že i to slovo řešení romského problému je krávovina. Dneska už vím, a nejen já, bylo nás u toho hodně, že existuje mez toho, dokdy můžeš intervenovat. Když intervenuješ bez citu a bez znalosti věci, uděláš z těch lidí sociální invalidy. To je jedna hranice. Druhá je ta, že musíš pochopit, že oni nejsou tvoji klienti v psychiatrické poradně. Buď jsou tvoji kámoši a jsou rovnocenní, nebo to nech, jak to je.

Jak dnes žijí?

Ta rodina prosperuje, je úplně neuvěřitelné, jak. Uvědomme si, že oni se pod tím šíleným tlakem nerozvedli, pod tím šíleným tlakem se nezačali mlátit, vezměme si, že nejstarší Kačka normálně studuje na střední škole. Natálka chodí do školy a pracuje bez prstů na noze, bez prstů na rukou, s tím hrozně zdevastovaným tělíčkem. Oni jsou integrovaná rodina, a kdybych měl říct proč, tak bych řekl: Do řitě, oni se mají rádi. To je něco, co v našich takzvaných majoritních rodinách často nemáme.

Rozhovor byl publikován na serveru HlidaciPes.org.