Čechoslovakismus: Doktrína, která měla odsunout Němce na vedlejší kolej?

Vznik samostatného československého státu rozhodně nebyl lehký. Ať už proto že odporoval historickému právu, kvůli velké německé menšině nebo náročné zahraničně politické situaci, protože české země byly ze tří stran obklopeny nepříliš vstřícně naladěnými sousedy. Masaryk se pragmaticky rozhodl do nového sátu přivést Slovensko. To by znamenalo otevření českého prostoru směrem na východ. Jenomže Slováci by ve státě byli až třetím nejpočetnějším etnikem, až za Němci. Aby byla „umenšena“ německá menšina, začal prosazovat národnost československou. A tak vznikla doktrína čechoslovakismus, která nemá prakticky žádnou oporu v historii. Možná i pro svůj nepřirozený původ celkem rychle ztroskotala. Mnozí politici totiž tvrdili, že český stát mají být jen historické země – Čechy, Morava a Slezsko. Masaryk se proti historismu a zaštiťoval právem přirozeným. Právo podle něj není historicky zděděná výsada, ale nárok každého národa či každého člověka na svůj život. Navíc přísný historismus by znamenal, že by Slovensko skončilo pod Maďary. Přesto ale jen těžce nalézal jiné než pragmatické argumenty, kterým by čechoslovakismus podpořil. O spojení Slováků s Čechy rozhodli v Pittsburghu zástupci slovenských a českých krajanských organizací s T. G. Masarykem. Dohoda počítala s tím, že ve společném státě budou mít Slováci vlastní vládu, sněm a úřady. Což ale byl dost problematický požadavek, který s Němců dělal občany druhé kategorie, kteří navzdory svému množství neměli takové samozprávné zastoupení. V roce 1918 byla tedy ideologie čechoslovakismu účinným nástrojem pro vznik republiky. Zatímco Čechům Slováci pomohli zvětšit početnou převahu nad německým živlem, Slovensko by pravděpodobně jako samostatný stát nevzniklo a zůstalo v rámci Uherska. Maďaři se však Slovenska nevzdali lehce. A nebýt rychlé akce československých legií při osvobození Slovenska, asi by pod maďarském opravdu zůstalo. Tuhé boje s Maďarskem se vedly ještě v roce 1919. Po vzniku Československé republiky se stal čechoslovakismus ústavní doktrínou roku 1920. Čechoslovakismus se ale postupně stal překážkou pro dovršení slovenské národní seberealizace. Zakladatelům a budovatelům československého státu neušlo, že po zaniklé monarchii zdědí velmi nesnadně řešitelnou národnostní otázku. Už v prvních úvahách o zřízení samostatného československého státu bylo představitelům československého zahraničního odboje jasné, že jeho zamýšlené složení musí vykazovat co největší slovanskou většinu, jinak by vykazoval téměř polovinu jinonárodnostních menšin. A to v době, kdy v politice rezonovaly teze práva na sebeurčení národů, české země stavělo do podobného pozice "žaláře národů" jako mělo Rakousko-Uhersko před válkou. Podle seznamu obyvatelstva z roku 1930 byla Československá republika tvořena z 50,5% Čechy, 15,6% Slováky, z 22,5% Němci, z 4,9% Maďary, z 3,9% Ukrajinci a z 0,7% Poláky.

Neúspěšné prosazení čechoslovakismu v politické realitě pak bylo jedním z hlavních důvodů prvního rozpadu československého státu.  Čechoslovakismus ale nelze považovat za záměr odsunout slovenštinu a slovenskou svébytnost na vedlejší kolej a co nejdříve je nahradit spisovnou češtinou a všeobecným zaváděním české kultury. Oba jazyky měly být, a také byly, po celou dobu trvání první republiky rovnoprávné. Čeština a slovenština se staly úředními jazyky na celém území Československa. Vznikla specifická podoba jazykového dualismu, která trvala po celou dobu existence ČSR. V praxi se to také neobešlo bez problémů. Mnoho českých úředníků se ocitlo na Slovensku, a proto zde bylo české úřadování běžné, zatímco používání slovenštiny v Čechách bylo spíše výjimkou. Na slovenské straně se objevily proti takové praxi námitky, což vedla vládu k prosazování většího uplatnění slovenštiny. Slovenské úřady tak nařizovaly svým českým zaměstnancům, aby se naučili slovensky, nebo aby přinejmenším psali oficiální dokumenty ve slovenském jazyce. Toto nařízení mělo sice pozitivní odezvu na slovenské straně, ale vzbudilo nevoli u Čechů vyslaných na Slovensko. Profesoři Bratislavské univerzity na protest přednášeli pouze česky. Slovenský odpor proti čechoslovakismu pramenil z dob maďarizace z dob Rakousko-Uherska. Po roce 1918 se část slovenské veřejnosti ztotožnila s protičeským odporem. Mnoho problémů způsobil nerovnoměrný vývoj českých zemí a Slovenska. I když se v Československu spojily jazykově velmi blízké národy, byly zde velmi velké ekonomické, kulturní rozdíly. V roce 1918 ve slovenské společnosti skoro neexistovala vyšší nebo střední třída, inteligence ani vlastní kultura. Zatímco České země zdědily takřka čtyři pětiny veškerého průmyslu rakouskouherského státu, Slovensko bylo průmyslové daleko méně. Nesoulad vyvolávaly velké rozdíly v duchovním založení a životním stylu obou národů, které asi byli nejvíce patrné v náboženské oblasti.  Slováci si jsou vědomí těchto nerovností a touží po naplnění národní svobody a státnosti. V očích slovenských představitelů Československo vznikalo s tím, že se po čase transformuje na stát dvou rovnocenných národů, ale to odporovalo základní ideji Československa. Čechoslovakismus předpokládala, že vznikne jeden „československý národ“. Proto byla i po letech neochota vládnoucích politických elit transformovat „československý“ národ, což u části slovenských politiků iritovalo a postupně radikalizovalo. Už v roce 1919 vycestoval Hlinka do Paříže, kde se obrátil na jednající mocnosti se stížností, že Češi nedodržují Pittsburské dohody. Právě na Pittsburské dohody se později odvolávala Hlinkova lidová strana při prosazování autonomie. Odmítání čechoslovakismu se projevilo ve volebních preferencí nacionalistických stran na Slovensku, kde postupně získávala zejména Hlinkova strana.  Klíčová pro vývoj ČSR byla i mezinárodní politika, zejména Revizionistické snahy Maďarska a Polska. Problematická byla nespokojenost německé menšiny, jejíž Sudetoněmecká strana získala ve volbách roku 1935 nejvíce hlasů. To vše utvrzovalo vládu v nutnosti trvat na ideji čechoslovakismu. Jakákoli revize čechoslovakismu by mohla ČSR oslabit. To ale nakonec ještě více radikalizovalo Slovenské a německé nacionalisty a nakonec vedlo k vyhlášení samostatného slovenského státu a odtržení sudetských Němců.