Istanbulská dohoda: Dobrý úmysl opět dláždí cestu do pekla

Jak již zkrácený název napovídá Úmluva byla přijata v roce 2014 v Istanbulu. Stát by podle ní měl zajistit obětem sexuálního násilí dostatečnou pomoc a ochranu a měl by zabránit některým praktikám, které jsou na ženách často páchány. V první řadě jsou to vynucené sňatky, vynucené potraty nebo ženské obřízka. Vylučuje se jako obhajoba k páchání násilí na ženách náboženství nebo rodinná čest. Ty jsou naopak podle smlouvy přitěžujícím faktem.

České republice s téměř poloviční rozvodovostí není problém ani jeden výše jmenovaný fenomén. Na západ od našich hranic tomu ovšem tak není. Vraždy žen ze cti, svatby domluvené rodiči bez souhlasu budoucí manželky nebo ženská obřízka se objevují čím dál častěji. Zvláště mrzačení žen tedy ženská obřízka se ukazuje jako obrovský problém. Jen v Británii je provedeno každý rok na 30 000 těchto barbarských operací.

Poté, co Británie zpřísnila pravidla, nastala „obřízková turistika“. Rodiny, které touží takto své dcery „upravit“, podnikají cesty buď do evropských zemí s mírnější legislativou, jako je Francie nebo Belgie, či rovnou do zemí jejich původu - nejčastěji do Somálska nebo Keni. Je samozřejmě naprosto žádoucí, aby podobným zvykům bylo i u nás bráněno a českému právnímu řádu, který je jinak zaplevelený zákony, by norma bránící podobným odpornostem slušela.

Nejproblematičtější jsou ovšem úpravy zákonů, které by ČR musela do svého práva implementovat. V první řadě by to znamenalo, že by se stalo trestným jakékoliv, byť i drobné násilí vůči druhé osobě. Zapomeňte na výchovné pohlavky. Novým trestným činem by se stalo verbální sexuální obtěžování. To jsou ale jen drobnosti oproti dvěma změnám, které by skutečně mohly citelně ohrozit náš právní řád.

Prodloužení promlčecích lhůt nebo možnost stíhat za sexuální trestné činy i pachatele, kteří byli v době jejich spáchání nezletilí nebo mladiství, by bylo velmi nebezpečným precedentem. Jak k by k tomu přišli pachatelé a oběti zločinů, ve kterých by nebyl motivem sex? Museli bychom tedy zrušit všechny mantinely bránící nezletilé před plným dopadem jejich činů.  

Daleko horší a daleko nebezpečnější úprava práva plynoucí z Istanbulské smlouvy rovnající se otevření Pandořiny skříňky je požadavek na přenesení důkazního břemene u sexuálního trestného činu ze státu na obviněného. Jinými slovy zavedení presumpce vinny. Podobné pravidlo fungovalo naposledy v moskevských procesech ve 30. letech, Norimberku, nebo politických procesech v 50. letech.

Pokud obviněný nedokáže jasně prokázat, že se v době spáchání trestného skutku nenacházel na jiném kontinentě nebo ještě lépe planetě bez možnosti spojení, asi jen těžko prokáže svoji nevinnu. Požadavek soudu například na to, aby prokázal, že sex s protistranou byl dobrovolný půjde bez plné moci podepsané oběma stranami před aktem a potvrzené notářem či jinou právní autoritou zřejmě těžko splnit. A prokázat, že žena měla styk dobrovolně, a až poté si to rozmyslela. bude bez jejího stažení žaloby naprosto nemyslitelné.

Naopak ideologické požadavky typu zavedení a školení expertů na pomoc obětem, zavedení osvětových kampaní, zavedení pomocných organizací, výchově k respektu k druhému pohlaví nebo spolupráce s neziskovkami, které u nás tolik peskují odpůrci Istanbulu, nejsou u nás problém. Jsou totiž už dávno zavedeny v praxi. U nás jsou manželské poradny, je zaveden institut vykázání z domácnosti, v nejhorších případech jsou k dispozici i azylové domy, které jsou v drtivé většině ve správě neziskovek. Už děti ve školách ví, že domácí násilí, ať je vykonávané na komkoliv, je zlo a je to trestný čin.

Istanbulská úmluva je nepochybně vedena dobrými úmysly. Tato smlouva je stavěna pro země, kde je postavení ženy až někde za jízdním kolem, domácím zvířectvem a vybavením dílny, a kde je potřeba podpořit postavení a ochranu žen. Je symptomatické, že země, ve kterých toto stále ještě platí, jako je Saúdská Arábie nebo státy Středního východu, se samozřejmě k úmluvě nepřidaly. Naopak pro nás plyne především z právní části smlouvy velké nebezpečí narušení našeho právního systému. Je proto na velkém zvážení, zda bychom, navíc, když již dnes česká republika většinu podmínek z úmluvy splňuje, měli Istambulskou úmluvu přijímat.