Zkuste ulovit záhadná svítící oblaka

Útvary se tvoří v nejchladnější části zemské atmosféry, ve výšce kolem osmdesáti kilometrů (tzv. mezopauza), za teploty -120 stupňů Celsia a milionkrát menším tlaku než u hladiny moře. Jde o nejméně prozkoumanou součást atmosféry: “ze spodu” se sem totiž nedostanou letadla ani balony, “ze shora” zase umělé družice. Vše, co o této části vzdušného obalu Země víme, poskytly prolétající raketové sondy, které zde ale pobývaly jen několik málo minut. Přitom tu pozorujeme celou řadu podivuhodných jevů.

Právě zde začínají zářit meteory, tedy „padající hvězdy“, které obvykle vytvářejí prachové částice uvolněné z kometárních jader. Po srážce se zemskou atmosférou – rychlostí až 71 kilometrů za sekundu – se prudce zahřejí a během krátkého okamžiku zcela vypaří. Na zemi pak sledujeme světelný doprovod zániku: meteor.

V mezosféře se pozorují také elfové a skřítci. Skřítci jsou načervenalé, svislé elektrické výboje, odehrávající se vysoko nad bouřkami v horní stratosféře a mezosféře. Elfové jsou podobné, ale slabší výboje ve tvaru svatozáře, které se objevují ještě výše.

Nejlepší období na pozorování svítících oblak začíná v červnu a končí v červenci, kdy Slunce trvale osvětluje nejvyšší vrstvy zemské atmosféry. Oblaka totiž sami nezáří, vidíme je díky rozptýlenému a odraženému světlu naší denní hvězdy. Jinak řečeno, zatímco u nás na zemi již nastala tma, z výšky několika desítek kilometrů bychom Slunce stále spatřili nad obzorem.

Původ nočních svíticích mračen je přitom docela záhadný. Pravděpodobně se jedná o mikrometrové prachové částice pokryté ledem, které se sem dostaly buď z pozemských vulkanických explozí či z kosmického prostoru v podobě pozvolna snášejících se mikrometeoritů. Není přitom vyloučeno, že se až do exploze sopky Krakatoa v roce 1883 vůbec nepozorovala.Zve vás Hvězdárna a planetárium Brno.