Takhle impozantně vypadá polární záře nad Brněnskou přehradou

Polární záře jsou úzce spojeny se sluneční aktivitou, což nám potvrzují jak záznamy a popisy v historických knihách a kronikách, tak i moderní vědecké sledování slunce. Tyto jevy nám pomáhají odhalit cykly sluneční aktivity i v dobách, kdy nebylo slunce systematicky pozorováno.

Obecně se polární záře vyskytují v oblasti tzv. auroralního oválu, který se nachází přibližně 10 až 20 stupňů od zemského magnetického pólu, ať už severního či jižního. Stojí za zmínku, že geomagnetický pól nesouhlasí přesně s geografickým pólem severním či jižním; je od něj trochu vzdálen a navíc se pohybuje. Přesto můžeme tento ovál pozorovat pouze na severní obloze, a to pouze v ojedinělých případech, kdy je standardní a nepřetržitý tok částic slunečního větru narušen či zvýšen přítokem částic pocházejících z oblasti sluneční erupce či mohutného výronu koronální hmoty.

Tuto impozantní polární záři vyvolala dvojice CME (Coronal Mass Ejection - výron koronální hmoty), které si vzájemně „pročistily“ cestu k Zemi, vyvolávajíce mohutnou geomagnetickou bouři třídy G3. Jejich vzájemná interakce způsobila ve zemské atmosféře mnohem větší odezvu, než bylo očekáváno. Ačkoli polární záře způsobené zvýšenou sluneční aktivitou bývají v našich zeměpisných šířkách častější během takzvané sestupné fáze slunečního cyklu, aktuální jevy pozorujeme v období postupného nárůstu aktivity Slunce směrem k maximu 25. slunečního cyklu, které očekáváme v první polovině roku 2024. Pro zajímavost, polární záře z roku 2003 se objevily v době sestupné fáze slunečního cyklu 23.

Jak naznačujeme, zdrojem polárních září je sluneční aktivita, přesněji ionizace a excitace atomů a molekul zemské atmosféry nabitými částicemi plynoucími ve slunečním větru. Tento trvalý tok částic od Slunce se po slunečních erupcích, zejména těch silných, stává rychlejším, intenzivnějším a mohutnějším. Díky magnetickému poli Země a vlastnímu náboji se jejich proud směřuje k zemským pólům, kde dochází k různě silným interakcím s naší atmosférou.

V atmosféře ve vysokých vrstvách dochází k excitaci a ionizaci atomů a molekul, což vyvolává emisi světla odpovídající energetické úrovni dané látky. Tyto procesy probíhají obvykle v oblasti od 80 do několika set kilometrů nad zemským povrchem.

Na snímku polární záře dominuje červená barva ionizovaného kyslíku ve výškách kolem 200 km. Níže, v rozmezí přibližně 100 km, září zelená barva téhož plynu, ale na jiné vlnové délce. Samozřejmě jsou na obrázku také patrné hvězdy naší severní oblohy.

V závěru bychom chtěli vyjádřit vděk fotografovi za jeho rychlou reakci a přát mu štěstí, neboť nalezení místa bez mraků pro pozorování tohoto jevu sluneční aktivity není v naší oblasti zcela běžné.

Děkujeme za tento nádherný zážitek zachycený na krásné fotografii.