Zrádná podoba: Které houby si snadno spletete? +VIDEO

Základní prevencí před otravou je samozřejmě sběr takových hub, které dobře známe a které tak žádné problémy nezpůsobí. Za zcela bezpečné jsou přitom považovány většinou houbařů lišky, klouzci a obecně hřibovité houby, ale také bedly a žampiony (v mykologické terminologii pečárky). Mnohé z těchto „bezpečných" hub však tak úplně bezpečné nejsou.

Největší jistotu přitom představují lišky – a to úplně všechny, včetně pro někoho podezřele tmavších druhů (liška ametystová) a včetně liškám příbuzným stročkům – vypadají nehezky (tmavošedá barva), ale jsou zcela v pohodě. To samé platí o klouzcích, kterých je u nás opravdu velké množství druhů a všechny jsou jedlé.

Naopak v kategorii hřibů existují mnohé druhy, které jsou nejedlé až jedovaté. Obecně známý je především „hořčák", který se i na místě v lese pozná podle v mládí bílých, postupně do růžova zbarvených rourek – a samozřejmě podle chuti, pakliže si chce houbař vytvořit v ústech na nějakou dobu nepříjemný pocit jeho ochutnáním na místě.

V praxi je ale lepší k ochutnání přistoupit, než být zklamán doma buď zjištěním skutečnosti podle atlasu, nebo dokonce chutí již připraveného pokrmu. Hořčák ale není zdaleka jediný rizikový hřib – v zásadě lze konstatovat, že možná rizika představují všechny druhy hřibů s více či méně červenou nohou, obdobně jako je opticky varující červená barva klobouků u muchomůrek. Samozřejmě to neplatí absolutně, ale červená barva je u hub spíše rizikovým signálem.

Zdroj: YouTube

Daleko větší rizika ale představuje pro méně zdatné houbaře skupina bedel a žampionů, zahrnující i vyloženě jedovaté druhy. Právě tyto druhy představují každoročně největší počet případů otrav, třeba i proto, že některé žampiony si občas někdo plete s naší nejjedovatější houbou, muchomůrkou zelenou nebo citronovou. Vzhledem k tomu, že právě žampiony, ale i některé bedly, rostou na okrajích lesa či přímo na loukách, je obecně menším rizikem sbírat houby přímo v lese a větším na loukách.

Pokud se pak týká bedel, pak obecná zásada praví, že nejvyšší rizika představují drobnější, téměř „rachitické" druhy bedel a druhy, jejichž barva klobouku se blíží skořicovým a hnědokarmínovým odstínům.

Také patrně nejčastěji sbíraný žampion zápašný není žádný hromotluk, ten lze ale poměrně dobře rozeznat už na místě, neboť při poškození nebo již při otlaku žloutne. Vodítkem je také nehoubová vůně, podle níž ostatně získal svůj název. Žampion zápašný je možná v současné době nejrizikovější houba u nás, je totiž poměrně dostupný, neboť kolonie jeho plodnic nalezneme často třeba na zahradách.