Byt, či ateliér? Ústavní soud se zastal rodiny Krejčíků

"Ústavní soud je toho názoru, že znalecký posudek měl být zadán jiným způsobem. Mělo se nejdříve důkazně konkretizovat, jak je byt užíván," řekla novinářům soudkyně zpravodajka Ivana Janů. Nyní tedy musí obvodní soud zjistit, zda Krejčík v ateliéru bydlel, nebo jen pracoval, a teprve poté stanovit případnou náhradu.

Podstatu sporu vedlejších účastníků a stěžovatelů před obecnými soudy tvoří posouzení výše bezdůvodného obohacení, které stěžovatelům vzniklo užíváním prostor přidělených původně jako nebytových prostor, byť v minulosti kolaudovaných jako byt. Jestliže při určení výše bezdůvodného obohacení soudy vycházely z toho, že předmětné prostory jsou bytem a podle znaleckého posudku byla výše bezdůvodného obohacení určená jako výše nájemného bytu v místě a čase obvyklého, které je vyšší než nájemné za nebytový prostor, aniž by přihlédly ke skutečnému stavu, posoudily věc v rozporu s principy spravedlivého procesu.

V této souvislosti poukazuje Ústavní soud i na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 2526/98, který – byť v „opačném gardu" – akcentuje skutečný důvod užívání před formálně právní povahou užívaných prostor: „Plnění, které je povinen vydat obohacený, jemuž vznikl prospěch užíváním nebytových prostor k bydlení bez právního důvodu, musí vycházet z hodnoty nájemného k bytu." Při aplikaci toho přístupu na věc stěžovatelů pak je spravedlivé, aby při stanovení výše plnění, kterou jsou povinni vydat vedlejším účastníkům, vycházely obecné soudy nikoliv z hodnoty nájemného k bytu, ale z hodnoty nájemného k nebytovým prostorům, uvedl usoud.cz.

Smlouvu o využívání sklepních prostor ve Střešovicích podepsal Krejčík mladší ještě za minulého režimu s tehdejším lidovým bytovým družstvem. Do oprav investoval vlastní peníze. Po transformaci družstva podle nových právních předpisů dospěli jeho představitelé k tomu, že Krejčíkem užívané místnosti ve skutečnosti tvoří domovnický byt. Argumentovali například kolaudačním rozhodnutím z roku 1923.

O vyklizení ateliéru rozhodl soud v roce 1995, Krejčík mladší však s verdiktem nesouhlasil a prostor opustil až v roce 2005. Právě za desetileté období pak majitelé domu požadovali náhradu. Znalecký posudek ji odvodil od tržního nájemného obvyklého v daném místě a čase.

Podle Krejčíka mladšího i jeho otce se ale družstvo pokoušelo profitovat z protiprávního stavu, který vznikl z jeho vlastní iniciativy, respektive přičiněním jeho právního předchůdce za minulého režimu. Družstvo mu totiž prostor pronajalo jako sklad, později jej označovalo jako ateliér - a nikdy jako byt.

Krejčík starší podle svého dřívějšího vyjádření využíval ateliér jen příležitostně, například ke kamerovým zkouškám.

Ústavní stížnost čekala u soudu na rozhodnutí od roku 2011, což je relativně dlouhá doba. Podle Janů je to důsledek velkého zatížení soudu.