ROZHOVOR | Nedémonizujte uprchlíky, do Evropy nejdou za lepší televizí. Šéf Lékařů bez hranic ČR o zoufalství lidí na útěku a absurdní dohodě s Tureckem

Lékaři bez hranic a další humanitární organizace se staví proti dohodě EU-Turecko o navracení uprchlíků. Co konkrétně vám vadí?

My jsme humanitární a zdravotnická organizace a vadí nám, že není vidět za jakou cenu tato dohoda funguje. A naše týmy a naši lidé v terénu jsou toho svědky – vidí například 100 000 lidí, kteří utekli z domova a nyní jsou v pasti na malém území nedaleko Azázu (město v SZ Sýrii), kde jsou sevřeni mezi postupující frontou a uzavřenou hranicí a do toho jsou bombardováni – obyčejní lidé, civilisté, ženy a děti, kteří nehledají nic víc než bezpečí. A podobných svědectví máme desítky.

V obecnější rovině nám vadí, že tato dohoda může založit precedens, na jehož konci může samotný status uprchlíka zaniknout. Koneckonců již vidíme, že například keňská vláda se ve svém oznámení, že plánuje uzavřít největší uprchlický tábor světa v Dadábu, kde žije přibližně 350 000 lidí, odvolává na dohodu EU – Turecko.

Nezapomínejme, že status uprchlíka vznikl v Evropě poměrně nedávno před přibližně 70 lety, tedy za života mých prarodičů, v reakci na zoufalství desítek miliónů lidí, kteří prchali napříč kontinentem. A nikdo z nás neví, zda jednoho dne nebude potřebovat, aby status uprchlíka byl respektován, protože se sám ocitne v nebezpečí.

Dle statistik UNHCR či IOM počet uprchlíků připlouvajících na řecké ostrovy od března výrazně klesl, což EU hodnotí jako úspěch dohody. Zároveň ale přicházejí zprávy, že tábory v Řecku stále praskají ve švech. Takže ona dohoda funguje, či nikoli?

Dohoda funguje z pohledu Evropy, protože problém přesunula mimo dohled evropských voličů, ale nejhorší uprchlickou krizi od konce 2. světové války neřeší.

K situaci v Řecku obecně lze říci dvě věci – řecké úřady situaci od počátku nezvládají, postupují pomalu a chaoticky. Na druhou stranu, Řecko (a Itálie) se s migrační krizí potýkají již řadu let, to není nový fenomén a opakovaně žádali zbytek Evropy o pomoc, které se jim nikdy v dostatečné míře nedostalo. A nakonec - Řecko je 11miliónová země, která hostí 50 000 uprchlíků - to není nezvladatelná situace.

Jaké řešení uprchlické krize Lékaři bez hranic tedy navrhují?

Nechci, aby to znělo alibisticky, ale není naší rolí navrhovat řešení. My nemáme žádnou výkonnou moc, jako mají státy nebo EU. My dokážeme, a také to děláme, zmírňovat utrpení jednotlivců. Z našeho pohledu je důležité, aby lidé, kteří utíkají před válkou, měli možnost požádat o azyl a ochranu a domnívám se, že Evropa - se svým bohatstvím, zdroji a funkčním aparátem - by toto měla bez problémů dokázat a zachovat si při tom svoje bezpečnostní priority stejně jako důstojnost těch, kdo o azyl žádají.

Státy EU se nedávno dohodly na vytvoření společné pobřežní stráže. Myslíte si, že je tento projekt životaschopný a přispěje k řešení krize ve Středomoří?

Jakákoli aktivita, která přispěje k tomu, aby lidé netrpěli zbytečně, je užitečná. Z dlouhodobého hlediska je však třeba řešit příčiny, které lidi vyhánějí z domova. Představa, že lidé opouštějí svoje domovy, svá rodná města, místa svého dětství, svoji kulturu jen kvůli vyšším sociálním dávkám nebo lepší televizi, je skutečně mylná. K takovémuto rozhodnutí vás donutí jen skutečně velké nebezpečí nebo velká nouze.

Lze odhadnout, jak se bude uprchlická krize vyvíjet dál? Má Evropa největší nápor za sebou?

Je třeba řešit příčiny: dokud bude trvat násilí v Iráku a Sýrii, v Afghanistánu a Pákistánu, na Ukrajině, v Jemenu, v Jižním Súdánu nebo Středoafrické republice, budou lidé před tímto násilím utíkat. A mimochodem, do Evropy přišel pouhý zlomek z těch, kteří jsou na útěku.

Momentálně asi nejhorší humanitární situace panuje na severovýchodě Nigérie, kde armády Nigérie, Čadu a Kamerunu spustily velkou ofenzivu proti Boko Haram a v oblasti je několik miliónů lidí na útěku, kteří nemají nic a nedostává se jim žádné nebo jen minimální pomoci.

Když se objeví krize, hledá se viník. Kdo podle Vás zapříčinil současnou migrační vlnu do Evropy?

Vypomůžu si slovy, která řekl bývalý prezident Lékařů bez hranic během své návštěvy v ČR před dvěma lety. Tehdy v jednom interview říkal – pokud rychle nepomůžeme zemím, které se Sýrií sousedí, hlavně Libanonu, Jordánsku a Turecku, tak můžeme v Evropě očekávat velké problémy. Tyto země zvládají neuvěřitelný nápor uprchlíků, například v Libanonu tvoří uprchlíci ze Sýrie ¼ obyvatelstva, to je jako kdyby ČR hostila 2,5 miliónu uprchlíků.

Ve světle tohoto pohledu je dohoda EU - Turecko ještě absurdnější, jelikož my říkáme státu, který hostí nejvíc uprchlíků na světě, aby své hranice směrem k nám zavřel, ale směrem na jih je pro všechny potřebné nechal otevřené – to přeci nedává logiku. Chci tím řící, tato krize není blesk z čistého nebe, dala se předvídat a Evropa se mohla mnohem lépe připravit a mohla mnohem více podpořit země, které hostí x krát více uprchlíků, než všech 28 států EU dohromady.

Řecké úřady zlikvidovaly tábor u Idomeni a migranti byli odvezeni do jiných zařízení. Prý šli mnohdy do ještě horších podmínek...

Toto nemohu komentovat, protože neznám svědectví v první ruky a i komentáře mých kolegů z Řecka byly někdy protichůdné, jelikož zazníval jak názor, že přesun je dobře zvládnutý, také ale názor, že podmínky jsou horší. Ale jak jsem již říkal, jsem přesvědčený, že pro Řecko by neměl být problém ubytovat 50 000 lidí v důstojných a odpovídajících podmínkách.

Jaké je složení uprchlíků, kteří momentálně přicházejí do Evropy? Změnilo se něco za dobu trvání krize?

Statistiky UNHCR k dnešnímu dni říkají, že za rok 2016 tvoří podle národností nejvíc uprchlíku Syřané následovaní Afghánci a Iráčany a tyto tři národnosti představují 60% všech příchozích. Demografické dělení je 51% mužů, 31% dětí a 19% žen.

Česká média často informují o napětí a rvačkách mezi uprchlíky, o nárůstu kriminality a šíření nemocí v táborech. Je situace opravdu tak vážná?

Konflikty se samozřejmě dějí – jsou důsledkem stresu, vyčerpání a nedostatku informací. Na druhou stranu média obsáhle informují o každém menším incidentu, ale například vůbec se nepíše o neuveřitelých projevech solidarity, kterých jsou naši spolupracovnící svědky. A co se týká nemocí – pokud se v uprchlickém táboře šíří nemoc, tak je to ostudou toho, kdo tábor spravuje. Pokud má tábor dostatečné hygienické standardy – hlavně dostatek latrín a zdrojů pitné vody, tak by k šíření cholery a dalších nemocí nemělo docházet.

Jak vypadá pracovní den člena Lékařů bez hranic v uprchlickém táboře?

To nelze zevšeobecnit, přirozeně den zdravotní sestry a zásobovacího logistika jsou odlišné. Nicméně cíl mají stejný – aby se co nejvíce lidí mohlo dostat k základní zdravotní péči, pokud ji potřebují.

A co celé dny dělají uprchlíci?

To opět nelze zevšeobecnit, ale svědectví mých kolegů často mluví o tom, jak si uprchlíci snaží zachovat svoji důstojnost, například čisté šaty, nebo se snaží udržet své děti v teple nebo chladu podle podmínek, které panují. Pokud v táboře žijí dlouhodobě snaží se najít práci, postarat se o svoji rodinu, případně zajistit pro děti vzdělání.

Mluví s vámi uprchlíci o situaci ve své vlasti? Co například říkají na Islámský stát, Asada nebo USA?

Každý upchlík má svůj vlastní osud. Pokud budeme mluvit o lidech ze Sýrie, tak jednoznačně nejvíce lidí prchá před Asadem a tzv. Islámským státem. Stalo se nám, že jsme mezi uprchlíky objevili bývaleho spolupracovníka Lékařů bez hranic a on vyprávěl svůj příběh – pracoval jako lékař v Rakká, zažil jeho obsazení povstalci proti Bašáru Asadovi, zažil jeho dobyti tzv. Islámským státem a dále naplňoval své poslání lékaře pomáhat místním lidem. Když byla vybombardována klinika, kde působil, přesunul se do soukromé ordinace a nadále léčil obyvatele Rakká. Zlom přišel loni, kdy jej bojovníci tzv. Islámského státu požádali, aby šel pracovat do jejich nemocnice, což odmítl. Poté se se stal terčem výhružek a přátelé jej varovali, že on i jeho rodina jsou v nebezpečí, tak utekl.

Co uprchlíci očekávají od života v Evropě? Prý často přicházejí s nereálnými představami a „vystřízlivění" pak bývá kruté?

Zase je velmi těžké zevšeobecňovat, protože osud každého jednoho uprchlíka je jiný. Řada z nich hledá skutečně jen bezpečí a útočiště do doby, než válka u nich doma skončí. Řada lidí ale má nereálné představy – tyto jsou nejčastěji vytvářeny a živeny převaděči, kteří se tak snaží udržet svůj špinavý a neuvěřitelně výnosný obchod v chodu. Vystřízlivění z různých vybájených pohádek potom samozřejmě kruté je.

Češi, alespoň dle průzkumů a internetových diskuzí, nejsou uprchlíkům právě nakloněni. Co říkáte na atmosféru v české společnosti, co se týče migrační krize?

Já věřím tomu, že Češi nejsou více rasističtí než jiné evropské národy a strach z cizího a neznámého je zcela přirozený. Rozdíl je podle mne v tom, že v řadě západních zemí politici posilují sebevědomí lidí a řeknou „my to zvládneme, my na to máme", zatímco zde se bohužel najde řada politiků, kteří ten strach naopak uměle přiživují a využívají jej jako výtah k moci.

A ještě jeden aspekt bych chtěl zmínit – podle mého názoru hraje velkou roli to, že zde žádní uprchlíci nejsou, a proto je tak snadné je démonizovat. Toto lze podpořit i dvěma příklady z nedávné doby – při volbě rakouského prezidenta dostal Norbert Hofer nejvíce hlasů v oblastech, které hostily nejméně uprchlíků. Naopak regiony, kde s nimi lidé mají osobní zkušenost, hlasovaly pro jeho protikandidáta. A obdobně ve Švýcarsku během referenda, zda zpřísnit přistěhovaleckou politiku (což lidé mimochodem v referendu odmítli), tak proti zpřísnění nejvíce hlasovaly kantony s největším podílem cizinců. Jsem přesvědčen, že osobní setkání a zkušenost velmi pomáhá.

Děkujeme za rozhovor.