Nobelova cena míru v minulosti krvavým válkám nezabránila. Vyjde to u Santose?

"Ta dohoda byla neuvěřitelný úspěch. Santos donutil organizaci FARC k ústupkům, ke kterým by nikdy nepřistoupili před pěti, deseti lety. Za to, že donutil tuto marxistickou extremistickou organizaci, aby přijala kapitalismus, demokracii a vládu práva, si zaslouží Nobelovu cenu," uvedl analytik Petr Boháček z Asociace pro mezinárodní otázky.

"Prezident Santos byl ministrem obrany předchozí vládě, kde byl zastáncem tvrdé linie, a dokázal svou politiku upravit. Stal se z něj člověk, který byl otevřený k mírovým jednáním. Takže možná byla snaha (Nobelova výboru) ocenit, že dokázal zhodnotit šance vojenského řešení a snažil se přistoupit na to mírové," řekl politolog Jan Němec z Vysoké školy ekonomické.

Němec si všímá i skutečnosti, že Nobelův výbor neocenil vrchního velitele FARC Timoleóna Jiméneze zvaného Timošenko, který dohodu podepsal za povstaleckou organizaci. Podle něj členové výboru nechtěli opakovat situaci z roku 1994, kdy ocenil mimo jiné vůdce Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata. "Tehdy se na Nobelův výbor snesla velká kritika, že Jásir Arafat je zodpovědný za mnoho mrtvých. A FARC ještě stále figuruje na některých seznamech teroristických organizací, takže si myslím, že v tom se snažil být Nobelův výbor zdrženlivější," řekl.

Podle něj ani není jisté, zda Nobelova cena bude znamenat impuls pro další mírová jednání v Kolumbii po neúspěchu dohody v referendu, případně jestli by mohla vést k opakovanému hlasování. "Nejsem si jistý, že by to pomohlo. U referenda byl asi největší problém volební neúčast," doplnil.

"Cena nebude žádný impulz pro mírová jednání, všechny argumenty, racionální i emocionální, už padly," soudí politolog Radek Buben z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Podle něj naopak může ocenění posílit odhodlání Santosových odpůrců zablokovat dohodu s FARC. Kolumbie má ekonomické problémy, což snižuje Santosovu popularitu, a opozice může podle Bubna Nobelovu cenu pro prezidenta označovat za jeho snahu zlepšovat si pověst na mezinárodní scéně bez řešení domácích problémů.

Ukončit konflikt se laureátům Nobelovy ceny míru nepodařilo

1973 - Cenu získali poradce amerického prezidenta pro otázky národní bezpečnosti a ministr zahraničí Henry Kissinger a severovietnamský komunistický politik Le Duc Tho za jednání vedoucí k dohodě o ukončení války ve Vietnamu a obnovení míru z ledna 1973. Le Duc Tho však cenu odmítl kvůli údajné "pokračující americké agresi". V agresi ale pokračoval právě severní Vietnam, který po odchodu amerických jednotek jižní Vietnam v roce 1975 dobyl. Toto konečné fiasko Spojených států ve vietnamské válce bývá přičítáno i Kissingerově politice.

1978 - Egyptský prezident Anvar Sadat a izraelský premiér Menachem Begin za izraelsko-egyptskou dohodu, která byla v roce 1978 vypracována v americkém Camp Davidu (podepsána v roce 1979) a která pootevřela dveře nadějím na možné trvalé mírové uspořádání v oblasti. Sadata nakonec jako zrádce zavraždili v roce 1981 muslimští fundamentalisté.

1994 - Cena udělena izraelskému premiérovi Jicchaku Rabinovi, izraelskému ministru zahraničí Šimonu Peresovi a představiteli Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásiru Arafatovi za jejich aktivní příspěvek k uzavření historické mírové dohody mezi Izraelem a palestinským hnutím a za podíl na řešení krize na Blízkém východě. Mírová dohoda vedla ke vzniku palestinské autonomie na izraelském území a slibovala - na základě principu území za mír - další kroky k celkovému urovnání konfliktu ve Svaté zemi.

Odměnění Jásira Arafata, jenž strávil větší část života v čele teroristické organizace, vyvolalo i kritiku, kterou člen Nobelova výboru Kare Kristiansen vyjádřil demonstrativní rezignací. Kritizován byl i Rabin, který v roce 1967 velel vojskům, jež obsadila západní břeh Jordánu a pásmo Gazy. Rabina nakonec v roce 1995 zavraždil izraelský pravicový extremista.