Propaganda KSČ vyvrcholila před 40 lety: Zrádci lidu za mrzký peníz, hřímali soudruzi v Antichartě

Ačkoli text Charty 77 nebyl v totalitní éře nikdy oficiálně publikován, ve sdělovacích prostředcích proti ní začalo tažení. Za počátek kampaně se považuje materiál "Ztroskotanci a samozvanci" uveřejněný v Rudém právu 12. ledna 1977.

Vyvrcholením snah, jež měly demonstrovat "jednotu národa" a jeho loajalitu ke straně, bylo právě shromáždění nejznámějších umělců a intelektuálů v Národním divadle. Provolání s názvem "Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru" přečetla herečka Jiřina Švorcová.

V dokumentu se mimo jiné píše: "Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše, ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě - a také u nás se našla skupina takových odpadlíků a zrádců - odtrhnou a izolují od vlastního lidu...".

Trumfem inscenátorů akce tak bylo třeba jméno tehdy již těžce nemocného Jana Wericha. Kamery snímaly i další populární herce v hledišti, mezi nimi Karla Högera, Ladislava Peška, Miloše Kopeckého či Radovana Lukavského a stovky dalších dramatických umělců, spisovatelů, básníků, kritiků, skladatelů a výtvarníků.

Seznamy podpisů pod oběma provoláními zveřejňovalo Rudé právo následujících 14 dnů. Již 12. února 1977 oficiální tisk hlásil, že k provolání se připojilo 76 národních, 360 zasloužilých a více než 7000 dalších umělců, jednotlivců či členů souborů a uměleckých těles z Čech, Moravy i Slovenska. Podle Lidových novin, které seznamy přetiskly 24. ledna 2002, bylo podepsaných celkem 7250.

Podle odborníků se hodnověrnost podpisových listin zveřejňovaných v dobovém tisku těžko hodnotí. Po listopadu 1989 totiž vyšlo najevo, že některá jména se v seznamech mohla objevit i podvodem, bez vědomí uvedených lidí. Za souhlasné podpisy byly údajně vydávány i prezenční listiny, jak se traduje třeba u Wericha. Svůj podpis pod Antichartou, jenž se objevil na tehdejších soupisech Rudého práva, popřely třeba Helena Vondráčková či Dagmar Havlová.

Našli se umělci, kteří se odvážili riskovat a odmítli Antichartu podepsat. Tisk připomněl třeba Jiřího Suchého (byť i jeho jméno seznamy obsahují), jenž podle svých slov odmítl účast na obou shromážděních v lednu 1977, svůj podpis pod Antichartu nepřipojila Táňa Fischerová či Eduard Cupák.

"Pompézní veřejná forma kampaně, která se podobala podpisovým kampaním v 50. letech, měla také sehrát svou roli. Většina z těch, kdo ji podepsali, v podstatě nevěděla, co přesně podepisují. Natož aby znali text Charty. Málokdo z nich si také uvědomoval dosah podpisu," řekl ČTK vedoucí oddělení výzkumu 1945-1989 v Ústavu pro studium totalitních režimů Milan Bárta. Podle historika ÚSTR Petra Blažka se ale někteří dodnes vymlouvají na to, že nevěděli, co podepisují. "S výjimkou Jana Wericha však nikdo dodatečně neprotestoval, či o tom není doposud žádná zpráva," poznamenal.

Anticharta podle Bárty sice přispěla k tomu, že signatáři Charty zůstali izolovanou skupinou, pomohla ale rozšířit ve veřejnosti povědomí o Chartě. "Možná také u některých umělců probudila pocit studu a jejich podpis na počátku roku 1977 vedl k angažovanosti a snaze o jeho odčinění v listopadu 1989," dodal Bárta s tím, že skutečné zhodnocení historie ještě přinese.

"Nutné je pouze umřít. Každý měl samozřejmě možnost volby. U některých osob, jako byla Jiřina Švorcová, nešlo ani o žádný vnitřní konflikt, svou roli sehrálo i přesvědčení. Většina ovšem dala přednost konformismu před osobní statečností," konstatoval Blažek. Některým absence podpisu prošla bez následků, nepodepsali herci z Divadla na provázku, připomněl. Oproti 50. a 60. letům nikdo nebyl za odmítnutí poslán do vězení, uvedl Blažek.

Ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Oldřich Tůma k tomu dodal, že Anticharta posloužila režimu. Nepodepsání ale nebyla otázka bytí a nebytí, naopak ti, kteří ještě do 70. let byli na "černé listině", tak si podpisem zřejmě vylepšili pozici. "Byl bych ale opatrný, abych po 40 letech někoho za to kritizoval nebo mu to vyčítal," uvedl.