Pohraničí jako kraj za trest? O bídě v Sudetech se muselo mlčet

Podle internetových stránek frydlantsko.eu není původ slova Sudety jasný. Jedna z teorií vychází z keltského označení „Sudéta”, překládaného jako „les kanců”. Další pak poukazuje na germánské označení „Sudtha”, což znamená jednoduše „les”. Termín se vyskytuje již u starověkých římských kartografů. U nich ale není jisté, jestli mají na mysli to samé území, které jako Sudety označujeme i dnes.

Spletitá historie německojazyčných obyvatel, kteří Sudety dlouhá staletí postupně kolonizovali, skončila tragédií druhé světové války. Území se po porážce nacistického Německa opětovně stalo součástí Československa a naprostá většina lidí, jež se hlásila k německé národnosti, byla odsunuta do okupačních zón SSSR a USA v Německu. 

31. srpna 1942 prosadilo exilové Prezidium československé Ministerské rady vyhlášku, jež prohlásila označení spojená s dvojslovím „sudetský Němec“ za protiústavní. 22. května 1945, několik týdnů po skončení války, vešla v platnost vyhláška, která označila používání názvu Sudety a Sudetsko včetně jejich odvozenin a tvarů za nepřípustné. Od té doby se zmíněné oblasti říkalo prostě pohraniční území.

Část pohraničí se nechala úmyslně zpustnout 

Podle Stanoviska Odboru legislativy a koordinace předpisů a kompatibility s právem Evropských společenství ze 13. srpna 2004 nejsou obě výše zmíněné vyhlášky součástí platného právního řádu České republiky. Jinými slovy termíny Sudety a Sudetsko mohou být úřady a v úředních listinách v plné míře používány.

Jak uvedl Matěj Spurný v knize Sudetské příběhy, komunisté počítali se zánikem některých sudetských měst a obcí. Západní hranice, Krušné hory a Šumava měly vytvořit hustý les, jenž by Československo chránil od nepřítele ze západu. Tehdejší vláda počítala s 500 000 českými starousedlíky a s příchodem 1,2 milionů lidí z vnitrozemí do pohraničí. Před druhou světovou válkou obývalo Sudety okolo tří milionů osob.

Na proces osidlování pohraničí se původní čeští obyvatelé dívali kriticky. Noví obyvatelé podle nich často utíkali zpátky do vnitrozemí a nejednalo se jen o podvodníky a zloděje, jak tvrdily státní orgány. Ty nejpoctivější vyhnala právní nejistota, drahé či nedostupné zboží a neschopnost úřadů. Starousedlíci postupně zjistili, že nově příchozí pro ně představují daleko větší riziko než zbytek Němců.

Do pohraničí za trest  

Dobové zprávy z poloviny 50. let 20. století přináší smutné svědectví, především ze sudetského venkova. Osidlovací programy byly ukončeny a pohraničí jako zvláštní území oficiálně přestalo existovat. Životní podmínky ovšem zůstávaly daleko za československým průměrem. Matěj Spurný trefně napsal, že mezi lidmi začalo sílit „povědomí o tom, že do pohraničí se chodí za trest“.

Řada nově příchozích nakonec rozprodala veškerý drobný majetek a utekla zpět, odkud do Sudet přišla. JZD nefungovala, protože původní desítky členů se smrskly na jednotky. Obyvatelstvo začalo být koncentrováno to větších obcí, čímž došlo k zániku mnoha samot, menších obcí a horských osad. Od konce druhé světové války jich tímto způsobem zanikly asi tři tisíce.

Desetiletí po druhé světové válce ukázala, jak je obtížné budovat společnost tam, kde chybí vztah lidí k místu a ke krajině, kterou obývají. Sudety svou identitu stále ještě hledají. Zdá se, že bez návaznosti na blízkou i vzdálenou historii to nepůjde.