ROZHOVOR | Jak mluvit s hluchým? Odezírání je záludné, omyl může mít vážné následky

Terminologie kolem postižení sluchu je pro laika dosti komplikovaná. Jaký se rozdíl mezi „neslyšící“, „nedoslýchavý“, „se zbytky sluchu“?

Že je pro vás terminologie komplikovaná, není divu. Často se na ní neshodnou ani odborníci. Vezměme si jako příklad Vámi zmiňovaný termín "zbytky sluchu". Ten je někdy i v odborné literatuře míněn jako označení skupiny osob s těžkou nedoslýchavostí. Ale logicky by ten termín měl označovat jen zachované zbytky sluchu u konkrétního člověka.

Lidé, kteří slyší, ale špatně, jsou označováni jako nedoslýchaví a je tam velká variabilita od lehké až k těžké nedoslýchavosti. Těm pomáhají sluchadla. Jiní lidé mají kochleární implantát. I tam jsou velké rozdíly. Někteří nedoslýchaví lidé mohou telefonovat, jiní se neobejdou bez odezírání. Dá se říci, že při sluchovém postižení neexistují dva lidé s naprosto stejným sluchem.

Naproti tomu termín "neslyšící" označuje osoby, kterým nepomáhá ani nejvýkonnější sluchadlo. Spadají sem jak osoby, které se neslyšící buď narodily nebo ztratily sluch před spontánním vytvoření mluvené řeči, tak i osoby, které z různých příčin přišly o sluch kdykoliv v průběhu života po vytvoření a rozvinutí mluvené řeči. Abychom to rozlišili, označujeme lidi s pozdější ztrátou sluchu jako osoby ohluchlé. Rád bych upozornil, že je nesprávné používat termín "hluchoněmý". Vnímáme jej jako urážlivý a bohužel je ještě dnes nejen v médiích často používán.

Jaký je zájem o kurzy znakové řeči a hlásí se do nich pouze neslyšící?

Dnes se používá termín "znakový jazyk". O kurzy znakového jazyka je obrovský zájem. Kurzy jsou určeny zejména těm, kteří znakový jazyk neovládají, tedy slyšícím rodičům neslyšících dětí, pedagogům, kteří učí neslyšící děti, zájemcům o tlumočnickou profesi, úředníkům, zdravotníkům i zájemcům ze široké veřejnosti.

A existují také kurzy znakového jazyka pro neslyšící, podobně jako existují kurzy češtiny pro osoby slyšící. Převážná většina neslyšících lidí totiž pochází z rodiny, kde jsou oba rodiče slyšící a znakový jazyk neovládají. Neslyšící děti ze slyšících rodin se tedy učí znakový jazyk od svých vrstevníků z neslyšících rodin a někdy si znaky i samy vytvářejí. Bylo by správné, aby se ve školách pro neslyšící vyučoval také znakový jazyk. Vždyť i české děti se učí češtinu po celou dobu povinné školní docházky.

Můj téměř hluchý kamarád si občas postěžuje, že na něj okolí hledí jako (s prominutím) na blba, jelikož jeho řeč zní dost zvláštně...

Když někdo nemá zpětnou sluchovou kontrolu, je pro něj obtížné naučit se mluvit tak, jako kdyby slyšel. Dokonce i u později ohluchlých lidí dochází ke změnám způsobu řeči - například začnou mluvit velice hlasitě a po čase se začne stírat i srozumitelnost jejich mluvy, takže jim rozumí hlavně lidé, kteří na ně jsou již zvyklí.

Ale největší problém v tomto směru mají lidé od narození neslyšící. Dá se říci, že pro ně je čeština cizím jazykem a její zvládnutí je tím obtížnější, že jí nejsou od malička vystaveny jako jejich slyšící vrstevníci. Tam už nejde o pouhou výslovnost, ale o celkovou znalost češtiny. Když jde do školy slyšící dítě, umí už mluvit a ve škole se naučí spisovnou formu jazyka a správně napsat to, co již zná.

U neslyšících dětí je postup opačný. Do školy jdou, když ještě český jazyk neznají a nejdříve se učí jednotlivá slova v písemné podobě. Teprve pak se velmi pracnou metodou učí výslovnost slov, která ani neslyší. Výsledek často neodpovídá vynaloženému úsilí, protože ty děti nemají možnost odposlouchat kolem sebe vzor a napodobit jej. Neosvojí si tedy mluvu a jazyk spontánně tak, jako děti slyšící. Problém je také ve znalosti významu slov. Může se stát, že zamění podobná slova s různým významem. Nebo že si přečtou větu, ve které znají slova, ale celkový význam věty jim není jasný. Správné časování, skloňování nebo pořadí slov v české větě a různé jazykové zvyklosti jsou pro ně často také problém.

Podle toho vypadá také jejich psaný projev, a to i u dospělých neslyšících lidí. V podstatě se češtinu učí s různým úspěchem celý život jako cizí jazyk. I ve vzácných případech, že se jazykově nadanému od narození neslyšícímu člověku podaří naučit mluvenou řeč, nezní to tak obvykle jako u člověka slyšícího a neznámými slyšícími lidmi často bývá považován za cizince.

Jak dlouho trvá naučit se znakový jazyk?

Znakový jazyk se musíte učit tak dlouho, jako jakýkoliv mluvený cizí jazyk. V kurzech se naučíte základy - a pak se musíte učit v praxi celoživotně. Je to jazyk velmi bohatý, s mnoha dialekty, a jako každý živý jazyk se neustále vyvíjí.

Je důležité naučit se odezírat?

Je to pro nás velmi důležité. Avšak podmínkou je znalost jazyka, který máme odezírat. Podobně jako když neumíte svahilsky, není Vám nic platné, ze svahilštinu slyšíte. A při odezírání je viditelná jen část mluvené řeči, zbytek si musíte domyslet. Předpoklady k odezírání nemá každý - a nijak to nesouvisí se stavem sluchu. Je k tomu potřeba mít nějaké vrozené vlohy a příležitost k tréninku - asi jako když potřebujete hudební sluch k tomu, abyste se naučil hrát na hudební nástroj nebo zpívat. Chybějící sluch Vás přinutí se o odezírání snažit, ale to není ještě zárukou, že se odezírat skutečně naučíte.

Když mi neslyšící řekne, že umí odezírat, jak bych měl hovořit?

Ta otázka je správně položena. I mistr v odezírání bude neúspěšný, pokud hovořící osoba bude mluvit nesprávným způsobem. K tomu je zapotřebí dodržet spoustu pravidel. Existuje o tom i knížka - a pro ty, kteří nemají možnost si ji přečíst, máme tzv. Desatero, kde jsou uvedena nejdůležitější pravidla. Rád bych ještě zdůraznil, že každý člověk mluví jinak - je to stejné, jako když má každý člověk jiný rukopis. A my si u každého nového mluvčího musíme zvyknout na jeho způsob mluvy. Je to velmi individuální.

Někteří lidé mají dar mluvit zřetelně - a jiní zase mluví tak, že od nich odezírat nelze. Kromě toho musí být splněny ještě další podmínky - správná intenzita a směr světla, vzájemná orientace a vzdálenost hovořících osob, výběr slov, znalost témata a podobně. Hodně slov s odlišným významem, které lze rozlišit sluchem, vypadá při mluvení stejně či podobně, a tak dochází k častým záměnám. Odezírající člověk někdy rozumí něco jiného, než co bylo řečeno, aniž by to on sám nebo někdo jiný poznal. Někdy se to dodatečně zjistí, obvykle tehdy, pokud ten omyl měl nějaké negativní důsledky.

Je nutno mít na paměti, že i kdyby byly všechny podmínky pro správné odezírání splněny, záleží ještě na momentálním stavu odezírající ho člověka. Nepřetržité odezírání je totiž velmi složitá a vyčerpávající činnost. A pokud je člověk unaven nebo rozrušený, tak se mu odezírání obvykle nedaří tak, jako kdyby byl v pohodě. Pro osoby, které neslyší a ovládají češtinu, je proto mnohem spolehlivější simultánní přepis.

Co je to simultánní přepis?

Simultánní přepis je v podstatě převod mluvené řeči do písemné podoby v reálném čase, to znamená "tady a teď". To, co neslyšíme, si můžeme přečíst. Simultánní přepis lze použít prakticky ve všech situacích: na konferenci, ve vzdělávání, ve zdravotnictví, při různých jednáních či u soudu. Je to velmi důležitá služba. Představte si třeba, že byste musel odezírat při soudním jednání, které se Vás týká a na výsledku Vám velmi záleží.

Z mnoha důvodů se v průběhu soudního jednání obtížně odezírá. Neměl byste přehled, co všechno protistrana říká a nemohl byste se účinně bránit. Všechno byste zjistil až dodatečně ze soudních spisů a náprava té situace by byla velmi problematická. Tuto velmi důležitou službu u nás zavedla a poskytuje Česká unie neslyšících.

Na webu ČUN píšete, že pořádáte i plesy pro neslyšící. Promiňte, ale trochu si to neumím představit, když neslyšíte hudbu...

Neslyšící lidé tančí stejně rádi jako lidé slyšící. Potěšení z pohybu a smysl pro rytmus může mít člověk nezávisle na sluchu. Neslyšící člověk může vnímat vibrace a také sledovat zrakem ostatní tanečníky, kteří hudbu slyší. Je pravda, že je zapotřebí sladit pohyby s hudbou, ale to lze natrénovat, existují i taneční kurzy pro neslyšící.

Na našich společenských akcích, kde se tančí, mívají hudebníci obvykle ceduli oznamující zda hrají například foxtrot, polku nebo tango. A na některou hudbu lze tančit i podle fantazie. Existují skvělí neslyšící tanečníci. jedním z nich je například Nyle DiMarco, který loni zvítězil mezi slyšícími v soutěži Dancing with the Stars, která je obdobou naší show Když hvězdy tančí.

S jakými největšími potížemi se v každodenním životě setkáváte?

Náš problém je v bariérách. Jsou to nejen bariéry v komunikaci, jde také o tok informací, a o situace, kdy je signalizace pouze zvuková. Existují i uměle vytvořené bariéry, například technické, když se nedostaneme do domu, kde je nainstalován takzvaný elektronický vrátný.

Nebo když přístroje signalizují průběh funkce pouze zvukem. Když někam cestujete a informace o změnách trasy nebo času a místa nástupu jsou jen zvukovým hlášením, tak jste ztracen, pokud s Vámi necestuje někdo slyšící. Postrádáme spoustu užitečných zákonů, například zákon, aby videa, kde je informace podána mluvenou řečí, byla povinně opatřena i titulky. Největší bariéry jsou však v předsudcích a v nepochopení slyšících lidí.

Máte Vy osobně nebo Vaši blízcí negativní zkušenost s předsudky ze strany majority?

Neinformovaní slyšící lidé mají někdy podivné způsoby chování k člověku, se sluchovým postižením. Setkávám se třeba s tím, že když hned nerozumím, co mi říkají, tak se začnou chovat tak, že mi to vůbec nepomůže, naopak to zkomplikuje komunikaci. Například na mě začnou křičet, nadávat, nebo mě dokonce podezřívají, že to dělám schválně. Po vysvětlení se sice situace uklidní, ale bohužel je ze strany slyšících lidí vůči neslyšícím hodně negativních postojů a bude trvat hodně dlouho, než se osvětou podaří situaci dostat to optimálního stavu. Možná je to otázka několika generací.

Je podle Vás pomoc od státu pro sluchově postižené dostatečná?

U nás ne. Stát řídí slyšící lidé a ti mají své vlastní starosti, které řeší. O nás v podstatně nic nevědí, ale bohužel o našem životě rozhodují. Například formou tvorby zákonů, které se nás sice také týkají, ale často vůbec nepočítají s existencí lidí se sluchovým postižením. A když sami iniciujeme zákon, který by nám pomohl, tak třeba není ani projednán.

To se týká například vládního návrhu novely vysílacího zákona, který měl mimo jiné zlepšit přístupnost lidí se sluchovým postižením k televizním pořadům formou skrytých titulků. Čekali jsme na něj 13 let, loni to začalo vypadat nadějně, dostal se už do Parlamentu, ale pak byl několikrát odsouván a nakonec byl úplně smeten ze stolu. To je jen jeden příklad z mnoha.

Zajisté potřebujete řadu kompenzačních pomůcek. Jak je to s doplatky na ně? Naslouchadla patrně nejsou vůbec levná...

Sluchadla skutečně nejsou levná. A příspěvek dostáváme jen na jedno sluchadlo, i když uši máme dvě. Oboustranné vnímání zvuku pomáhá člověku určit směr, ze kterého ten zvuk přichází. Ta praxe je nesmyslná - podobně jako kdyby brýle byly předepisovány jen na jedno oko.

Příspěvek na sluchadlo je 4 500 korun, přitom sluchadlo pro těžší sluchovou vadu stojí třeba 25 000 korun. Musíme si do něj kupovat baterie a platit si opravy. Na druhé sluchadlo si už musíme počkat 7 let a to opět s malým příspěvkem. Lidé s těžším sluchovým postižením to musí řešit dalšími cestami. Nejde však pouze o sluchadla, ostatně ne každému pomohou.

Dříve nám bylo poskytováno mnohem více pomůcek, ale vinou Drábkovy reformy jejich počet poklesl cca o 75% procenta. Část pomůcek je v některých případech hrazena z klasického zdravotního pojištění a část Úřady práce ČR formou příspěvků na zvláštní pomůcky. Systém poskytování pomůcek osobám se sluchovým postižením je však značně složitý. Je dokonce natolik komplikovaný, že řada lidí to vzdává a buď pomůcku nežádá nebo si na ni dlouze shání jiné zdroje.

Děkujeme za rozhovor.