Bratranci se chtěli dostat za železnou oponu, únos autobusu se studenty se nepovedl

Milan, Robert a Václav Barešovi, kterým bylo v té době 26, 22 a 20 let, pocházeli z prostředí "světských", světa provozovatelů pouťových atrakcí. Od dětství se často stěhovali a škola pro ně nikdy nebyla příliš důležitá - ani jeden z nich nedokončil devítiletku. Zato měli dost zkušeností s drobnou kriminalitou, která je přivedla až na česko-německou hranici. Nejstarší Milan měl koncem května 1978 nastoupit už počtvrté do vězení, za mříže se ale za žádnou cenu nechtěl vrátit.

Místo toho si vysnil cestu na Západ, ke které postupně přemluvil i dva mladší bratrance. Jejich plán byl jednoduchý - nejprve seženou zbraně, pak si vezmou rukojmí a tak se dostanou přes hranici. Na cestu se vydali 23. května ráno, když Robert Bareš vyzvedl bratrance žijící stejně jako on u severozápadního okraje Prahy. První pokus o vyloupení hájenky na Lounsku nevyšel, napodruhé už se jim ale pušky už získat podařilo, a to na samotě nedaleko Řevničova u Rakovníka.

V Robertově trabantu dorazili kolem šesté večer do Chebu a začali hledat vhodné rukojmí. Uvažovali o tom, že by použili západoněmecké turisty, nakonec se ale rozhodli unést autobus. I to se jim podle pozdějších výpovědí Roberta a Václava Barešových podařilo až na druhý pokus, když u Jesenické přehrady narazili na Škodu RTO plnou studentů na školním výletě. Gymnazisté právě hledali domluvené ubytování a Barešovi využili toho, že dospělý doprovod vystoupil a vyjednával nocleh.

Muži, každý ozbrojen puškou, vpadli do autobusu a počáteční smích studentů umlčel výstřel do vzduchu, kterým si Robert Bareš zjednal respekt. Autobus zamířil k hranici a cestou Barešovi propustili dva chlapce, aby pohraničníkům předali varování, že pokud je nepustí, "všechno rozsekají". Zhruba ve tři čtvrtě na osm večer autobus zastavil před první závorou přechodu v Pomezí. Své požadavky únosci podpořili výstřely - a pak se rozpoutalo drama, jaké v normalizačním Československu nemělo obdoby.

Do řešení situace se po vyjednávání, kdy Barešovi stále hrozili zabitím studentů, zapojil i nejvyšší velitel pohraniční stráže František Šádek, který před půlnocí dorazil z Prahy. Nakonec se podařilo dosáhnout dohody, že rukojmí s výjimkou řidiče propustí a poté budou moci odjet do Německa. Když studenti vystoupili, vyrazil autobus z prostoru hraničního přechodu a Barešovy dělila od západního Německa jen dlouhá rovinka. Bylo půl třetí ráno 24. května.

Zhruba 150 metrů před hranicí však vjel z pravé strany do cesty autobusu obrněný transportér, do té doby ukrytý vedle silnice. Strhla se několik desítek vteřin trvající přestřelka, během níž autobus narazil do transportéru. Když zbraně - většinou samopaly pohraničníků - utichly, zůstali na místě dva mrtví a dva zranění. Střelbu nepřežil iniciátor únosu Milan Bareš a také nevinný řidič autobusu Jan Novák, po němž zůstala manželka a dvouletý syn.

Přeživší Barešovi se ocitli před soudem, který v září 1978 Roberta poslal na šibenici a Václava na 25 let za mříže. Kromě únosu jim vyšetřovatelé kladli za vinu i smrt řidiče autobusu, polistopadové vyšetřování ale ukázalo, že jeho smrt způsobila nejspíše střelba pohraničníků. Za ni se mělo zodpovídat několik důstojníků, kvůli promlčení ale verdikt už nepadl. Nejdále došel proces s Šádkem, jeho stíhání ale bylo kvůli zdraví přerušeno; generál zemřel v roce 2005 nepotrestán.

Po roce 1990 se znovu otevřel i případ Roberta a Václava Bareše. Proces o čtyři roky později skončil definitivními rozsudky - 14,5 let pro popraveného a 11,5 pro jeho mladšího příbuzného (ve vězení přitom strávil 12,5 roku, propuštěn byl už v roce 1990 díky milosti). "Byla to klukovina, bláznivina, byli jsme mladí. Nikoho bychom nezabili, nechtěli jsme nikoho zabít. Věřili jsme, že se na Západ dostaneme," řekl před 12 lety novinářům jediný přeživší z trojice únosců.