Československá měna je pevná, lhali komunisté. Reforma z roku 1953 způsobila tragédii

Ještě v pátek 29. května 1953 ujišťoval tehdejší prezident Antonín Zápotocký, že československá měna je pevná a zvěsti o chystané peněžní reformě jsou lživé. O den později na totéž téma do rozhlasu promluvil i předseda vlády Viliam Široký. Občanům však sdělil přesný opak. V ten den byl přijat zákon o měnové reformě a Široký občanům oznámil, že stávající bankovky a mince budou platit již jen do pondělí 1. června, kdy začal nový zákon platit. V neděli 31. května potom o měnové reformě podrobně informovalo se všemi podrobnostmi Rudé právo.

Nové koruny, které byly kvůli utajení vytištěny, respektive vyraženy v Sovětském svazu, se za staré vyměňovaly v poměru 5:1. To však platilo pouze u částek do 300 starých korun v hotovosti. Vyšší částky byly směňovány v mnohem horším poměru, totiž 50:1. A obdobně znehodnoceny byly i bankovní vklady. Tím ovšem výčet "Jobových zvěstí" nekončil. Střadatelé zcela přišli o takzvané vázané vklady, jež jim byly na účtech zablokovány už při měnové reformě v roce 1945. V bezcenné cáry se přes noc proměnily veškeré státní dluhopisy, jakož i další tuzemské cenné papíry.

Vzhledem k tomu, že reforma byla vyhlášena v sobotu odpoledne, kdy už měly banky i obchody zavřeno, nebylo před jejími dopady prakticky úniku. Kdo mohl, snažil se peníze do pondělí utratit alespoň nákupem jídla a lahví alkoholu v restauracích.

Na rozdíl od předchozích měnových reforem nebyla ta z roku 1953 důsledkem změn státoprávního uspořádání jako po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1919 nebo při výměně protektorátní měny za československé koruny o 26 let později. Příčinou reformy z května 1953 byly problémy tuzemské ekonomiky, jednostranně orientované na rozvoj těžkého průmyslu. Mezi lidmi v důsledku toho obíhalo velké množství peněz, za něž ale často nebylo nic k mání, protože spotřebního zboží byl v obchodech nedostatek. V politické rovině představovala reforma přechod k sovětskému modelu centrálního plánování a řízení ekonomických procesů.

Plošné znehodnocení úspor v důsledku měnové reformy poskytlo mimo jiné ideální příležitost zrušit přídělový systém, který na českém území platil od roku 1939. Už totiž nehrozilo, že lidé po zrušení odběrných kuponů vykoupí v obchodech všechno dostupné zboží.

Peněžní reforma, kterou připravoval tým ekonomů vedený Václavem Hůlou za pomoci sovětských poradců, byla obyvatelstvu prezentována jako úder proti "spekulantským živlům" a vítězství pracujícího lidu. Když však 1. června lidé poprvé na vlastní kůži pocítili její reálné dopady, vypukly na řadě míst spontánní protestní akce a stávky.

Nejbouřlivější průběh měly události v Plzni. Na hlavním náměstí se shromáždily tisíce nespokojených lidí, vesměs dělníků ze Škodovky (tehdy Závody Vladimíra Iljiče Lenina), a dav vzal útokem budovu krajského soudu i radnici, z jejíž oken se na dlažbu poroučely obrazy a busty sovětského diktátora Josifa Stalina, Klementa Gottwalda a dalších bolševických pohlavárů. Kromě západočeské metropole se větší nepokoje konaly například ve Strakonicích, Bohumíně, Ostravě i Praze. K jejich potlačení byly použity Lidové milice, policie, Státní bezpečnost i jednotky vojsk ministerstva národní bezpečnosti.

Výsledkem měnové reformy z roku 1953 byla řada osobních a rodinných tragédií, kdy lidé přišli o celoživotní úspory. Velmi těžce byli reformou postiženi zejména živnostníci, kteří přišli o provozní kapitál. Řada účastníků protestních akcí skončila ve vězení, výjimkou nebylo ani odsouzení na 18 let, a pracovních táborech, nebo byla odsouzena k jiným trestům. K těm nejtvrdším patřilo nucené vystěhování, v červnu a červenci 1953 bylo například z Plzně vysídleno okolo 200 rodin. Na rozdíl od jiných politických procesů té doby nebyly podle historiků soudy medializovány, protože komunistický režim nemohl připustit, že proti němu povstali příslušníci dělnické třídy. Měnová reforma byla také jedním z důvodů vyloučení Československa z Mezinárodního měnového fondu.