V Norsku kradou děti! Rodiny budou kriminalizované! U Jílkové na ČT se pohádali odpůrci a zastánci fyzických trestů

Moderátorka Jílková zahájila diskuzi otázkou na ředitele Černého, proč se domnívá, že stoupá agresivita rodičů. Ten jí odpověděl, že rodiče mívají tendenci nadřazovat své vlastní zájmy na úkor školy. Rodiče svým dětem často vysílají signál, že když jsou ve škole potrestáni, tak je vina na straně školy, respektive učitelů. "Jsme pod tlakem," řekl Černý. Psycholog Klimeš dodal, že by rodiče měli vytvářet jakousi koalici, která by se měla rozšířit o třetí osobu. Matka, otec a učitel by měli dosáhnout jakéhosi konsensu, jak se bude dítě vzdělávat a vychovávat. Dnes je tomu ale naopak. Rodiče vytvářejí koalici s dítětem proti učiteli.

Psycholog Mertin dodal, že by rodiče neměli vždy a za všech okolností držet basu se školou. Ředitel Přírodní školy Tichý poukázal na to, že se mění přístup ke známkování dětí. Rodiče automaticky vidí chybu na straně učitele. Klimeš podotkl, že je tomu tak i na vysoké škole. Učitelé dají "neprospěl" a musí to obhajovat v pětistránkovém dokumentu. Jílková přesunula debatu k tématu autority učitele. Podle Mertina rodina nesmí dítě nikdy zradit. V případě, že učitel selže, musí dítěti vyjádřit podporu, ale zároveň ho připravovat na život. "Až budeš mít šéfa, tak i když to bude "sprosté slovo", stále bude tvůj šéf," četla Jílková ze svých poznámek.

Klimeš upozornil na problematiku šikanovaných učitelů, zejména za pomocí moderních technologií. Mertin vidí problém v tom, že učitelé nejsou mnohdy profesionální. Potrestaní agresoři jsou mnohdy ve třídě považováni za hrdiny. Znovu se mluvilo o vytváření koalice rodič-dítě proti učitelům. Předsedkyně Laurenčíková poukázala na potřebu dobrých vztahů v dětských kolektivech, které jsou mnohdy klíčové. Pedagogové je mnohdy neumějí vytvářet a podporovat a výjimkou nejsou případy, kdy se sami postaví na stranu agresorů v případě šikany. Třída se semkne proti jednotlivci, který se nějakým způsobem odlišuje, a učitelé jí v tom podporují. 

Černý varoval, že žádná škola není zcela imunní vůči sociálně patologickým jevům. Děti se stěhují a mění školy. "Stačí, aby se někdo takový dostal do třídy, a je-li silná osobnost, tak tam veškeré dobré vztahy rozloží. Jenom prevence nestačí," upozorňoval Černý. Ke slovu se následně dostal místopředseda Pedagogické komory Vágner, který poukázal na problém s inkluzí, a dal Černému za pravdu. Máme spousty dětí s poruchami chování, které se dostávají do běžných škol, a po útoku na učitele, případně asistenta, končí na psychiatrii. Následovala hádka mezi Vágnerem a Laurenčíkovou o tom, zda je inkluze dobrá, či nikoliv. Mertin řekl, že problémové děti vždy existovaly, a byly v normálních třídách, vyjma dyslektiků a lehkých mozkových dysfunkcí.

Klimeš na otázku, proč přibývá dětí s poruchami chování, odpověděl, že se dětem dnes tolerují věci, které byly dříve nepřijatelné. Co se týče inkluze, tak by se měl snížit počet dětí na třídu. Dalším problémem dnešní generace dětí jsou rozvody. "Když válčí táta s mámou, chtějí si koupit syna," řekl Klimeš. Například matka vynadá dítěti, že se ve škole špatně chová, a otec jej podpoří, aby ho poštval proti ní. Laurenčíková mu dala za pravdu, ale stála si za tím, že problémové děti potřebují pomoc, nikoliv trestání a už vůbec ne izolaci. 

Měly by se zakázat fyzické tresty? 

Jílková přesunula diskuzi k otázce fyzických trestů. Pouze čtyři členské země je nemají zakázány - Česko, Slovensko, Itálie a Velká Británie. Mertin řekl, že neexistují žádné studie, které by potvrzovaly pozitivní efekt tělesných trestů, a proto bychom se k nim neměli uchylovat. Na to ale není zapotřebí zákon. Jochová vyjádřila nesouhlas se zakazováním fyzického trestání dětí. Ač se sama označuje za odpůrkyni příliš tvrdé výchovy, v některých případech je považuje za opodstatněné. V rodinách s více dětmi mohou být tím nejjednodušším řešením než dlouhé vysvětlování. 

Laurenčíková poukázala na studii University of Texas, která potvrdila, že země se zákazem fyzických trestů vykazují až o 70 % pokles agresivity u mladistvých chlapců. Dala ale za pravdu Jochové, že rodiče k fyzickému trestání často přistupují v důsledku stresu, nebo nějakého přetížení, a proto by rodiny měly být více podporovány, aby takové situace nenastávaly. 

Jochová promluvila o své zkušenosti s kriminalizací rodiny, v níž bylo podle jejího názoru adekvátní použití fyzického trestu. Starší chlapeček bil páskem mladší sestřičku a otec mu právě prostřednictvím toho trestu chtěl ukázat, že jí to bolí. Ve škole si postěžoval spolužákovi, že ho otec zbil, a učitelka, ke které se to doneslo, začala aktivně sbírat důkazy proti této rodině pro podezření z domácího násilí. "Ta rodina musela půl roku dokazovat na sociálce, že své děti netýrá, a že je má ráda. Toto je důsledek zákazu fyzických trestů. Rodiny budou kriminalizované. V Norsku kradou děti!," postěžovala si Jochová.

"Bude-li přijat zákon, tak se výrazně se přimlouvám, abychom tam zařadili psychické tresty. To bych radši dostal ránu na zadek," vstoupil do toho Mertin. Černý vyjádřil obavy z kriminalizace pouhého plácnutí po zadku. Pán z publika poukázal na studii, která potvrdila, že tříleté děti, které dostaly až dvakrát měsíčně naplácáno na zadek, vykazovaly v devíti letech větší míru agrese. Laurenčíková souhlasila a stála si za tím, že právě fyzické tresty jsou příčinou agresivity dětí. Podle paní z publika je plácnutí na zadek v pořádku. Rozhodně by jako následováníhodný příklad nepovažovala Spojené státy, protože tam je právě vysoká míra agresivity dětí a mládeže. Podle Mertina fyzické tresty nevedou k poslušnosti, nýbrž k výchově strachem. "Nechceme, aby se děti učily s tím, že když dostanou kuli, dostanou na zadek," řekl Mertin.

"Stát se chová k dospělým tak, jak nechce aby se oni chovali k dětem. Vždyť to je naprosto absurdní," zlobila se Jochová. Následovala debata o tom, proč je v pořádku dát facku dítěti, ale ne dospělému. Posléze se začali diskutující hádat, zda by zákazy fyzických trestů znamenaly i pouhé plácnutí po zadku. Spousta rodičů třeba používá pohlavky. "Proč je to u dospělých odporné a u dětí nikoliv?!," ptala se Jílková. Černý trval na tom, že nikdo nechce, aby bylo normální mlátit děti, ale že by nerad kriminalizoval rodiče, kteří občas plácnou dítě přes plenu. Podle Klimeše by se děti do 3-5 let vůbec bít neměly. Ve starším školním věku je ale facka běžným komunikačním prostředkem.

V blížícím se závěru diskuze začali dostávat mikrofon zástupci veřejnosti z řad publika. "Mě je 15 let a jsem tohle nepociťoval," reagoval mladík na Klimešova slova o facce coby běžného komunikačního prostředku mezi dětmi. Co se týče facek, tak je nutné, aby děti věděly za co jí dostaly. Sociální pracovník potvrdil, že matky často bijí děti, protože pochází ze špatného rodinného prostředí. Rodiče by měli být podpořeni ve svých kompetencích.

Štěpánová poukázala na to, že jsou dnes učitelé v důsledku liberalismu přetíženi, a že jsou navíc z pedagogických fakult často špatně připraveni. Ona sama s tím má zkušenost. Pomohl jí tehdy Bůh a jeden kněz. "Bez bití, bez násilí, ale s autoritou je třeba těm dětem říct, co je špatně, a co je dobře. Potřebujeme morální základ," dořekla svůj projev Štěpánová a vyzvala rodiče, aby byli loajálnější. V případě nespokojenosti se školou mohou své děti učit doma. Jiný pán si ještě postěžoval na přetíženost linky bezpečí a neexistenci psychologů ve školách. Další ještě zdůraznil problém inkluze, kdy se do běžných škol dostaly děti s poruchami chování. Jim se nedostává patřičné péče, a proto by na to reagují agresivitou. Jílková oznámila konec debaty a téma příštího týdne - zdanění církevních restitucí.