Jak se Češi (ne)zbavili komunistů

Ve čtvrtek 29. listopadu uplyne 23 let od chvíle, kdy federální shromáždění tehdejší Československé socialistické republiky jednomyslně vypustilo z ústavy článek o vedoucí úloze KSČ. Formálně tak skončila více než čtyřicetiletá nadvláda jedné strany, zmizela i nařízená výchova v duchu marxismu-leninismu.

O dva týdny později, a to 10. prosince 1989 vznikla vláda, v níž usedla polovina komunistů a polovina nekomunistů. Jejich společným úkolem bylo připravit zemi na první svobodné volby. Podle politologa Jiřího Pehe nemělo v té době Občanské fórum ani sílu, ani mandát, aby mohlo prosadit zrušení komunistické strany.

"Okno pro zákaz strany i jakékoli její varianty s komunistickým základem se otevřelo právě po těch svobodných volbách. Této možnosti však nebylo využito, KSČ se navíc velmi rychle formálně transformovala na KSČM. Vládní elita přijala tezi, že chce proti komunistům bojovat politicky, nikoli zákonnými prostředky," připomněl Pehe historické souvislosti.

Doplnil, že existoval legitimní důvod na zákaz strany, ale namísto jasného rozhodnutí nastalo období politické schizofrenie, které trvá dodnes. "Vláda později přijala zákon o tom, že komunismus je zločinecká ideologie, ale sama KSČM nadále fungovala. A musíme připustit, že se žádných nedemokratických excesů za posledních třiadvacet let nedopustila," dodal Pehe.

Poté, co komunisté ztratili své ústavou vynucené nadřazené postavení, pokračoval rychle proces demokratizace. 11. prosince 1989 začala padat "železná opona" mezi republikou a Rakouskem a Spolkovou republikou Německo. Již o pár dní později se na návštěvu domova vydali významní emigranti, například Pavel Tigrid nebo Tomáš Baťa.

Krátce před koncem roku 1989, přesně 29. prosince, se prezidentem republiky stal Václav Havel, první nekomunistická hlava státu po jednačtyřiceti letech. Hlasovali pro něj i komunističtí poslanci. Druhou obnovenou premiéru si obyvatelé země užili v červnu roku 1990, uskutečnily se první demokratické volby od roku 1946, z nichž vzešla nekomunistická vláda. Nejsilnější stranou bylo Občanské fórum, v němž se slévalo několik demokratických proudů.

Společensko-politický proces se odehrával ovšem natolik rychle, že Občanské fórum nebylo připraveno převzít výkonnou moc v plném rozsahu, na straně protikomunistické opozice nefiguroval dostatek kompetentních lidí, jak podotýká i Pehe. Proto se komunisté podíleli na přerodu republiky a zůstali v oficiálních politických strukturách.

Podle politologa takový vývoj vede k dvojí situaci. Komunisté jsou parlamentní stranou, která si stále udržuje pevnou voličskou základnu. Po letošních krajských volbách se navíc prosadili v krajských samosprávách, kde se o prvenství dělili s ČSSD. Strana získala svého prvního hejtmana v historii, stal se jím Oldřich Bubeníček v Ústeckém kraji, v drtivé většině ostatních komunisté figurují v koalicích se sociálními demokraty.

"Důvodem volebního zdaru v krajích nejsou úspěchy komunistů, nýbrž politické neumětelství ostatních partají. KSČM se stala protestní stranou, a to i na úkor ČSSD. Kdybychom si udělali průzkum, zjistíme, že většina lidi – včetně těch, kteří komunisty volí – nezná jejich program, jen pár tezí," zmínil Pehe.

Jako druhou příčinu sílícího politického postavení KSČM jmenoval fakt, že za posledních třiadvacet let se strana nedopustila žádného nedemokratického výstřelku. "Jsou sice pupeční šňůrou spojeni s KSČ, ale nechovají se jako například DSSS. Časem se pro lidi stali normální stranou, obyvatelé země si na jejich přítomnost zvykli. Morální apel, který se pokouší poukazovat na historii strany, už oslabil," vysvětlil.

Připomněl, že k volebním urnám už přichází generace narozená po roce 1989, která diktaturu jedné strany nikdy nezažila. Současně paměť starší generace je selektivní, pamatuje si spíše ty světlé okamžiky. Možnost, že se komunisté dostanou po parlamentních volbách do vlády, považuje za jedinou možnost, jak s jejich odkazem účinně bojovat.

"Podobně se to stalo například ve Francii, kde François Mitterrand přibral do vlády také komunisty. Tyto nesystémové strany se totiž poté, co dostanou vládní zodpovědnost, často ukážou jako vnitřně velmi rozhádané. Fundamentalisté vyčítají pokrokovějším členům, že se zaprodávají, když vstupují do koalic. Pokud se však KSČM ve vládě osvědčí, projeví se jen jako levicovější varianta ČSSD, pak se není čeho obávat. Když strana získává dvacet procent podpory od voličů, pak apelovat na sociální demokraty, aby s nimi nevstupovali do koalic, je prostě neúnosné," uzavřel Pehe.

Krajské oranžovorudé koalice vyvolaly v některých částech republiky odpor, zvláště z řad studentů. Nejvýrazněji se protesty ozývají z Jihočeského kraje, kde hejtman Jiří Zimola (ČSSD) odmítl vládnout s poraženými pravicovými stranami. Na jeho hlavu se snesla řada výčitek, on argumentoval tím, že jen respektuje přání voličů a výsledek voleb.