První dáma založila vlastní nadaci, bude pomáhat dětem

Podle Zemanové problematika ohrožených dětí je v ČR dlouhodobě na okraji zájmu. K založení Nadačního fondu Ivany Zemanové ji přesvědčily mimo jiné loňské statistiky, podle nichž bylo v Česku utýráno 28 dětí a 750 jich bylo oběťmi sexuálního zneužívání. Nadace začne v nejbližší době plánovat benefiční akce, jimiž se pokusí oslovit dárce.

"Nemyslím si, že bychom byli lhostejní, ale spousta lidí si, jak se říká, nechce přidělávat starosti. Malé dítě je přitom naprosto bezbranné, a právě takový jeden všímavý soused je může zachránit," řekla Zemanová pro iDnes.cz.

Zemanová chce pomáhat především konkrétnímu adresátovi, tak aby bylo zřejmé, kam podpora putuje a jak danému člověku či instituci pomůže. Ale její první charitativní akcí byla finanční pomoc zařízením pro okamžitou pomoc dětem v nouzi, takzvaným Klokánkům, jimž se prý snaží pomáhat dlouhodobě.

Psycholožka a terapeutka Dětského krizového centra Alexandra Fraňková v rozhovoru pro Metro.cz říká: "Domnívám se, že laická veřejnost, ale také mnohdy odborná veřejnost, není často schopna si pod pojmem týrání cokoliv zařadit. Sama za sebe obecný název „týrání" nemám příliš ráda. Jedná se totiž o oblast diagnostických kategorií syndromu CAN (syndrom „CAN" = Child abuse and neglect; syndrom zneužívaného, týraného a zanedbávaného dítěte). Jedná se tedy o „balík", který neobsahuje pouze týrání. Co to vlastně týrání je? V rámci syndromu CAN rozlišujeme následující diagnostické kategorie, kam patří fyzické týrání, psychické týrání, rozvodová problematika, sexuální zneužívání, patří sem děti z ohrožujícího prostředí, systémové týrání, sekundární viktimizace (opakované prožívání traumatu) a také velmi těžce rozpoznatelný Münchhausenův syndrom by proxy."

"Rozlišujeme dvě roviny tohoto syndromu. První, kdy nedochází k přímému ohrožení dítěte a druhou, při které naopak ano. V obou skupinách se s tímto syndromem potýkají především ženy. V prvním případě jsou to převážně psychicky nemocní a vymýšlí si různé příznaky nemoci a následně vyhledávají lékařskou pomoc. Do druhé skupiny poté patří lidé, kteří si vymýšlejí různé příznaky nemoci u svých dětí, aby došli k nějakému vlastnímu cíli a jejich naplnění například v rámci rozvodových sporů. Dítě nechávají docházet a vyšetřovat lékaři. Dítě je pak často hospitalizováno. Mnohdy dochází až k týrání či zneužívání dítěte. Bohužel v tomto systému chybí jednotná databáze, která by archivovala, kdy a na co bylo dítě vyšetřeno," vysvětluje Fraňková.