Covid-19: Psychologické sociální pasti a české roušky

Toto schéma skvěle vykládá, jak dochází k zničení životního prostředí, proč se vracejí choroby dříve již očkováním potlačené, proč máme žalostně nízkou volební účast anebo proč se neobejdeme bez revizorů jízdenek. Koncept sociální pasti by nejspíš zmařil i plán účinně nosit roušky na základě dobrovolnosti svobodných občanů. Vždyť prostě doporučit, ať roušky (které primárně chrání druhé) nosí, kdo chce, nedává smysl, jejich nošení musí být z epidemiologického i morálního důvodu masové.

Ale nosili bychom je, i kdyby nakrásně byly k dostání? Kdyby většina lidí byla přesvědčena o jejich smyslu, o tom, že vytvářejí systém altruistické sebeobrany? Proto, že nám všem roušky dávají příležitost přispět k aktivní ochraně, nejen pasivně čekat, až se stanem obětí? I to je totiž psychologická hodnota, kterou si moc neuvědomujeme.

Jakpak je to s motivací k tomu nosit či nenosit roušku? Jak silně koho motivuje strach ze sankcí, víra ve vlastní bezpečnost, anebo solidarita s naším okolím? V anglosaském prostředí prý od nošení roušek odrazuje hrdost – doslova obava ze “ztráty neohrožené tváře” – to je ale falešný image, vždyť běžné roušky nositele chrání málo; věrnější image by se měl opírat o solidaritu či “coolness”. Smím se laskavého čtenáře zeptat, co hlavně motivuje k nošení roušky Vás a s jakými pocity je to provázeno? Všem přeji pevné zdraví a ať si již brzy můžeme naše  roušky schovat na památku.

Uvítáme komentář pod článek, případně i odpověď na anketu zde.

Autorem textu je PhDr. Martina Klicperová, CSc., Psychologický ústav AV ČR