ROZHOVOR | Hrozí masivní nárůst psychosomatických nemocí. Lékař radí, jak zvládat dnešní uspěchanou dobu

Té hezčí fázi podzimu odzvonilo a máme tady mlhy, inverze, nedostatek slunečního svitu. Mívají lidé na podzim více psychosomatických potíží než v jiném ročním období?

Nevím, zda mají lidé na podzim víc potíží, ale my máme určitě víc pacientů. Nebo spíš personál pociťuje větší tlak na objednání ze strany pacientů ve srovnání s letními měsíci.

Na podzim pociťuje řada lidí „splín“. Co byste jim jako odborník na psychosomatiku poradil?

Splín s ubývajícím světlem přece prožívá doslova celá příroda. Rostliny i zvířata. Opouštění je hlavním motivem podzimu. Angličané mají pro listí i opouštění stejné slovo. My lidé se naučíme a pamatujeme si, že se slunce zase vrátí, ale většina přírody se stahuje do podzemí jen s malou nadějí. Člověk ve městě si toho nemusí vůbec všimnout. Nezpomaluje, nejde dříve spát, nepřipravuje se na přežití zimy spolu s ostatními.

Naopak. Tím, že celá společnost zvolní v době letních dovolených, měsíce od září do konce roku jsou pracovně ty nejhektičtější. A to přináší rozpor s naší přirozeností. Skrze příznaky (nemoci) nám to v extrémním případě může dát příroda najevo.

S podzimem také přichází střídání času. Jste pro, aby se tato pro mnohé otravná záležitost zrušila? Jaký čas je pro náš organismus lepší – zimní, či letní?

Přirozený čas je ten čas zimní. Když už v říjnu musíme vstávat do tmy, nemůžu se dočkat změny času. Aby už konečně přišel ten normální čas. Na tomto tématu je nejzajímavější to, jak se lidé většinově rozhodují o tom, jaký čas se má vrátit, zda ten nepřirozený letní, nebo původní zimní. A jak je matou slova. Když se totiž řekne „letní čas“, představují si prázdniny, léto, moře a dovolenou. Kdo by chtěl zimu? A novináři v tom nepomáhají. Nemluví o letním nebo zimním čase, ale o létu a zimě. Hlasy vědců vůbec nejsou respektovány, protože rozhodují emoce a ne rozum!

Když se nám vrátí přirozený čas, nebudeme muset tak dlouho vstávat do tmy. Večer je pak v zimních měsících brzy tma, a bylo by dobré nic moc nedělat. A pokud, tak jen to, co lze dělat za sníženého osvětlení. Povídat si a dávat si třeba hádanky, vyprávět příběhy, číst si. Ale kdo to dnes dělá?

Jak jsou na tom na podzim partnerské vztahy? Hádají se manželé či milenci více?

Na to asi žádný výzkum není. Ale zkušenost říká, že když jsou lidé pod tlakem, především časovým, nemají-li čas si všechno v klidu vysvětlit a domluvit, častěji vznikají omyly a tím i hádky. Další důvod pro zvolnění. Na nedostatek času typu kairos (to je jiný čas než ten na hodinkách), nejčastěji stonají naše děti. To je čas potřebný ke sdílení, je to čas k něčemu, ke zrání. To že uplynul se pozná podle toho, že věci dozrály. Proto tyhle nemoci někdy označujeme jako hypokairózy, nemoci z nedostatku společně tráveného času.

V současnosti jsme všichni velmi ohroženi nedostatkem tohoto času. Pokud se rodina sice sejde, ale všichni koukají do svého mobilu, čas kairos nenastává. Vztahy se bez něho neobjedou

A jak se to na podzim a v zimě se sexem?

To není věc podzimu nebo zimy, ale právě zmíněného společného času, ve kterém se můžeme vzájemně vyladit. Bez vyladění není sexu. Pokud ovšem sex nepokládáte za gymnastický výkon podobný jízdě na kole, tam se vylaďovat nemusíme.

Když se vrátíme k psychosomatice obecně, jaký typ člověka (osobnosti) má větší sklon k psychosomatickým problémům?

Jednoznačně lidé, kteří se vůbec nezabývají, nebo nejsou schopni se zabývat reflexí svých vnitřních stavů a vztahů. Ty spolu úzce souvisí. Člověk, který dlouhodobě přehlíží napětí, kterému je vystaven ve své rodině nebo v práci, může se dočkat toho, že ho na to napětí upozorní jeho tělo. Například tenzní bolestí hlavy, bolestmi v zádech, bolestmi kloubů, angínou, vysokým krevním tlakem atp.

Tělo nikdy nelže, neumí to. Prozrazuje na nás i to, co si sami před sebou tajíme. Nemusí to vůbec být špatný úmysl, většinou si myslíme, že je třeba to vydržet, nebo nechceme své blízké znepokojovat tím, co prožíváme. Mnoho našich pacientů se naučilo už v dětství potlačovat své prožitky a nevěnovat jim pozornost. Pak jsou jejich symptomy bezeslovnými trpělivými svědky jejich vnitřních stavů.

Když se ošklivě říznu na ruce, je jasné, že mám jít na chirurgii, jak ale poznám, že bych měl vyhledat lékaře-psychosomatika?

Pokud nemoc trvá už nějak moc dlouho, symptomy se vrací a náš lékař se začne nějak divně ošívat, když nás znovu vidí ve své ordinaci, asi není něco v pořádku. Pak je dobré se zamyslet, co se to se mnou děje, proč zrovna teď a proč zrovna mně. Mnohdy o tom stačí promluvit s kamarádem, kamarádkou, kterým důvěřujeme, často nás upozorní na to, co sami nevidíme a pokládáme „za normální“.

A pokud je v některém z významných vztahů nějaké napětí nebo problém, vyřešte ho. To neznamená „opusťte ho nebo ji“, ale promluvte spolu otevřeně. Bude to nakonec bolet méně než ta vaše záda… A pokud tohle všechno nejde, pak hledejte lékaře psychosomatika, nebo psychologa psychoterapeuta. Ti udělají totéž, co by jinak udělali naši blízcí, kdybychom je měli: porozumí nám, abychom mohli porozumět sami sobě.

Má psychosomatika blíž k psychologii, či psychiatrii?

Má blízko k psychoterapii, ale není s ní totožná. Tu pěstují psychologové nebo psychiatři. Psychosomatický přístup může mít každý lékař, praktik nebo specialista, dokonce i fyzioterapeut a psycholog. A bylo by velmi dobré, kdyby tomu tak bylo, protože na každém onemocnění se podílí všechny tři vrstvy naší existence, jak ta viditelná biologická, tak psychologická a sociální.

Formálně se naše medicína sice k tomuto pojetí hlásí, když ho vyhlásila už v roce 1977 Světová zdravotnická organizace, ale ve skutečnosti se lékaři na fakultách u nás učí převážně jen to biologické. Také výzkum se věnuje převážně této jediné viditelné vrstvě lidské existence. Ta se dá měřit, zkoumat.

Na psychologickou vrstvu už musíte být s člověkem ve velmi dobrém a bezpečném vztahu, jinak se nic z jeho vnitřního světa nedozvíte. A o vztazích, které doslova řídí náš život, o těch se ví v medicíně velmi málo. Pokud by naše medicína byla opravdu bio-psycho-sociálně orientovaná, byla by nejspíš mnohem levnější a také úspěšnější. Nebylo by tolik chronických pacientů.

Jak psychosomatik léčí?

Především svým porozuměním životu. Porozuměním k našim normálním lidským příběhům, jejichž součástí se stávají naše nemoci. Existují různé přístupy. Ten narativní, kterému u nás dáváme přednost, hledá oproti dominantnímu příběhu, se kterým pacient přichází, alternativní příběh, který přináší jiné porozumění. Naše symptomy vytváří naše tělo, proto je taky může přestat dělat, pokud se dokážeme podívat na náš život pravdivěji.

Pokud zmizí napětí, které symptomy udržovalo v chodu. Toho samozřejmě nejsou všichni pacienti schopni, nebo to prostě v daný čas nejde, pak je možné používat řadu technik, tělových, nebo psychologických, které přinesou úlevu. Ale trvalé vyléčení přináší až skutečná změna vztahů a jejich pochopení.

Problém je, že směr, kterým se vydala celá naše společnost, jde právě opačným směrem. Víte, že se naší době dokonce říká doba post-pravdivá. Zaměření na konzum a rezignace na pravdivost může vést k masivnímu nárůstu psychosomatických poruch a obáváme se, že se tak už děje.

Lze obecně říct, jak dlouho trvá psychosomatická léčba? Řekl bych, že jde většinou o běh na dlouhou trať...

To právě záleží na tom, jak rychle můžeme provést potřebné změny v našem životě. Někdy stačí opravdu jen to „aha?“ Jindy to trvá měsíce nebo roky. K tomu ale není třeba chodit dlouhou dobu do terapie. Změny se dějí i mimo – vlastně hlavně mimo ordinaci. Tam, venku, doma v našich nejdůležitějších vztazích.

Nejohroženější jsou naše děti. Ty jsou dnes velmi často vystaveny nejistotě a napětí v nestabilních vztazích svých rodičů. Musí se často vyrovnávat s cizími dospělými ve svém důvěrném prostoru, domově, kde se místo jednoho z rodičů objevují noví partneři, jejich děti, nové děti. Dospělí si neumí představit, jak velké zátěži tím své děti vystavují.

A protože tohle naše medicína nezkoumá, nebo zkoumat neumí, nebo proto, že to nikdo nechce slyšet, této zátěže přibývá. Raději se všichni tváříme, že je všechno v nejlepším pořádku. To ale nestačí. Tělo pozná, že to v pořádku není a dá nám to jasně najevo. Psychosomatickým příznakem.