KOMENTÁŘ | Hus neohnul před mocnými hřbet a dál hájil své postoje. Jeho odvaha je stále inspirující

Nepěstoval si kolem sebe žádnou glorifikaci. Mistr Jan Hus nezastíral, že šel studovat na kněze, aby se měl materiálně lépe. Toužil mít dost šatů, pít kvalitnější pivo a nechtěl pořád dokola jíst chleba se zelím nebo hrachem. Když dosáhl těchto výhod, po dalších už neprahnul. O tom svědčí, že se nestáhl se do ústraní. Snažil se inspirovat ostatní, což se mu podařilo. Brzy se stal miláčkem věřících a na jeho kázání do Betlémské kaple chodily davy, získal se je zejména odmítání odpustků. Z hříchu se nedalo podle něj vykoupit. V souvislosti se současností zní zajímavě jeho tvrzení, že kdo žije v těžkém hříchu, nemá právo svou funkci vykonávat a lid jej nemusí poslouchat.

Kazatel vyzval k dialogu i přehlížené ženy a dívky

Nebál se jít proti proudu, kritizoval hamižnost církve, která hromadila majetek a nebál se říci, že pokud i papež hlásá myšlenky, jež jsou v rozporu s Biblí, nemusí se poslouchat. Rodák z Husince u Prachatic tak napadal právo papeže být hlavou církve. Kazatel za ni považoval Ježíše Krista. Autority, s nimiž nesouhlasil, neuznával. Naopak obyčejnému lidu naslouchal a diskutoval s ním. Fascinoval i tím, že oslovoval i ženy a dívky, které byly ve středověku brány za druhořadé. Teolog je považoval za rovnocenné, což dokazuje útlý spis Dcerka, v němž něžné pohlaví vyzval k dialogu.

Děkan filozofické fakulty, který poukazoval na mravní úpadek církve a tvrdil, že je v krizi, se částečně podobá dnešnímu papeži Františkovi. Stejně jako Hus se shodují v jednom, a to, že církev by neměla dávat najevo svoji okázalost i luxus. Kněží by měli žít skromně a hlavně sloužit věřícím. Hus, jemuž byl propůjčen titul mistr svobodných umění, byl dokonce přesvědčený, že církev je jen pro chudé a nemajetné. Plně se v reformaci náboženství shodl se s myšlenkami anglického teologa Johna Wicklifa.

Bohužel Husovu kritiku na hromadění majetku církve zneužili komunisté. Marxisticko-leninské učení poukazovalo na skutečnost, že husité zakazovali soukromé vlastnictví, a tak rektora univerzity mylně pasovali do role prvního komuninistického funkcináře. To je ale naprostý nesmysl. Za prvé husiství bylo náboženství, zatímco komunismus je považován za násilnou ideologii. A za druhé lid v této historické husitské etapě věřil, že se blíží konec světa, a tak se zbavoval majetku, a to naprosto dobrovolně, což je nutné zdůraznit. Naopak bolševici po únorovém běsnění po roce 1948 násilně živnostníkům zabírali obchody, komunisté při kolektivizaci v padesátých letech sprostě okradli sedláky o svá prosperující hospodářství a pacháli další zvěrstva.

Teolog i v žaláři psal listy a povzbuzoval druhé

I když se někdy mohl Hus, který odstranil spřežkový pravopis a zavedl do abecedy diaktiriku, jevit jako anarchista neuznávající autority, byl to silný rétor. Liboval si v diskuzích. Když se teolog ocitl na koncilu v Kostnici, kde nad ním panovník Zikmund, syn Karla IV., zrušil glejt, chtěl s kritiky své postoje rozebírat. Tehdejší papaláši se však zbaběle odmítli bavit a Hus se dozvěděl, že jeho záchrana života vede jedině přes odvolání svých názorů a postojů k církvi. I když katolický kněz v dominikánském klášteře, kde jej odpůrci jako například Mikuláš de Causis věznili, byl fyzicky týrán, nezhroutil se. Byl schopen v žaláři psát listy svým lidem, dokonce v nich druhé povzbuzoval. Svou statečností i odvahou tak připomíná krutý osud doktorky Milady Horákové. Právnička rovněž milovaným v cele smrti pankrácké věznice psala krásné dopisy a při posledním setkání s dcerou Janou Kánskou, sestrou Věrou i jejím mužem všechny utěšovala, zatímco její blízcí plakali.

Hus i Horáková byly výjimečné osobnosti s obrovským morálním kreditem. Nehleděly na své soukromí, ale bojovaly i za celou společnost, v níž žily. Oba hrdinové upozorňovali na nešvary mocných, byť věděli, jak moc riskují. Jejich víra ve své postoje je dělala nezlomnými. Věřit něčemu nebo v něco je nesmírně důležité, i když jsme téměř ateistickým národem. Bez svých postojů a vyhraněných názorů žijeme prázdné životy a mocní s námi mohou manipulovat.

Národ mistrovo upálení už nevnímá jen jako den volna

Při šestistém výročí mistra Jana Husa před pěti lety se národ k jeho odkazu začal spontálně hlásit. A mnohé překvapilo zjištění, že lidé Den upálení mistra Jana Husa, nevnímají jen jako další ze státních svátků, kdy nemusí do práce a mají od 6. července 1990 volno. Najednou se díky němu začali zabývat češstvím a nešlo jen o frázi. Pro mnohé se stal synonymem odvahy a statečnosti, protože neohnul hřbet a vyslal nám signál, že bychom ze sebe neměli dělat tak malé Čechy, za jaké se tak často s porovnáním se světem prohlašujeme. Měl by být pro nás vzorem, že za pravdu musíme bojovat, i když čelíme přesile mocných. Jsme na tom lépe než mistr Jan Hus, neboť nám nyní žádné upálení za své názory nehrozí.

O to je jeho skálopevné přesvědčení neustoupit cennější. Jeho oběť ale nebyla marná. I když jeho vrazi Husův popel vysypali do Rýna, aby po něm nic nezbylo, zaskočilo je, jakou lidovou bouři u jeho přívrženců upálení vyvolalo. Uznání se mu v roce 1999 dostalo i od papeže Jana Pavla II., jenž prohlásil, že Husovy kruté smrti lituje a uznal jej za reformátora církve.

Pro kněze i Horákovou byla pravda cennější než život

Hus se v roce 2005 umístil v anketě o Největšího Čecha na sedmém místě. I to jasně dokazuje, že nám není cizí a nezapomněli jsme na něj. Možná je to tím, že sice obdivujeme skálopevně přesvědčené lidi, kteří staví své názory a pravdu nad svůj život, jakým kromě katolického kněze Husa byl Jeroným Pražský, doktorka Milada Horáková či Jan Palach, ale sami takoví nejsme a kvůli ekonomickým obavám ze svých názorů před nadřízenými raději ustoupíme. Je třeba si uvědomit, že mamon není vším. Mistr Jan Hus, pokud by odvolal, mohl žít. Ale cítil, že by sám zradil své dílo, a proto zvolil roli mučedníka, pro něhož je pravda nejvíce. Vždyť původně husitské heslo, které si dal Tomáš Garrigue Masaryk umístit na prezidentskou standardu, zní: „Pravda vítězí.“

Bohužel, ne vždy se tak děje. Za objevení či vypátrání pravdy se ale vyplatí vynaložit námahu i úsilí, stejně jako nebát se prezentovat na veřejnosti své názory i postoje, byť je někteří neradi slyší. Bojovat za tyto šlechetné myšlenky je cenné i v dnešní době. Když to dokázal mistr Jan Hus či doktorka Milada Horáková, my bychom se alespoň o to měli pokusit. Potom svěcení památek nebo odkazů historicky statečných českých osobností nebude jen prázdným, falešným gestem...