ROZHOVOR | Poslední sovětský voják opustil zemi před 30 lety. Nadšení z konce okupace mně stále chybí, říká Kocáb

Musel se vyrovnat s řevem sovětských bolševických generálů, kteří nedokázali pochopit, proč jejich armáda musí odejít z České a Slovenské federativní republiky. Bývalý předseda Parlamentní komise pro dohled na odsun sovětských vojsk Michael Kocáb si přesně před třiceti lety 27. června 1991 veškerá příkoří vynahradil, když na kbelském letišti vyprovodil posledního okupanta generála Eduarda Vorobjova. „Mrzí mě, že stát naši operaci nedocenil. Vždyť dodnes není 27. červen v kalendáři zařazen jako památný den či státní svátek. Celkové nadšení z konce okupace mně stále chybí. Osobně jsem prožíval největší vítězství v životě,“ říká v druhé části exkluzivního rozhovoru pro EuroZprávy.cz Michael Kocáb.

Neustále hledali výmluvy, aby svůj odchod mohli protahovat. Okupanti, kteří do tehdejšího Československa vtrhli 21. srpna 1968, často upozorňovali, že vojáky po návratu do země nemají s rodinnými příslušníky kde ubytovat. Bývalý předseda Parlamentní komise pro dohled na odsun sovětských vojsk Michael Kocáb byl ale neoblomný a pečlivě trval na dodržování časového harmonogramu stažení. „Trápila nás kapacita našich železničních tratí. Pamatuji si, jak jsme sobecky odstiňovali transporty z východního Německa. Bylo mi to trapné, protože jsem chápal i je, ale pořád jsem si říkal, že nejdříve musejí jet naše vlaky. Stanovený harmonogram jsme natahovat nechtěli,“ praví autor knihy Vabank pojednávající o odsunu.

Bývalý poslanec Federálního shromáždění se nespokojil s podepsáním Mezivládní dohody o odchodu sovětských vojsk z 26. února 1990. Chtěl, aby Sovětská armáda odcházela s puncem okupantů. „Sovětská armáda zde byla na základě smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky ze dne 16. října 1968. A tak tady byl smluvně zabezpečený a podložený kontingent sovětských vojáků. A 18. října 1968 byla dohoda schválena Národním shromážděním ČSSR. Ostudnou smlouvu se mně v parlamentu podařilo zrušit 28. března 1990, a tak nabyli opět status okupantů. A na tento úspěch jsem hrdý.“ Bývalý politik nezapomíná při odsunu na zásluhy prezidenta Václava Havla i generálplukovníka Eduarda Vorobjova, vrchního velitele Střední skupiny vojsk. „Odsun Sovětské armády znamenal definitivní tečku za Sametovou revolucí,“ říká v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Michael Kocáb, bývalý externí poradce prezidenta Václava Havla.

PO ZRUŠENÍ SMLOUVY MĚLA ARMÁDA PUNC OKUPANTŮ

Pane Kocábe, jaký jste měl pocit, když přesně před třiceti lety vrchní velitel Střední skupiny sovětských vojsk Eduard Vorobjov zasalutoval v letadle v Kbelích a jako poslední uniformovaný muž opustil tehdejší Českou a Slovenskou federativní republiku a napsal tak tečku za téměř třiadvacetiletou dočasnou okupací? Země se tak konečně stala svobodnou a svrchovanou.

Prožíval jsem největší vítězství ve svém životě. Očekával jsem, že takový pocit se u mě dostaví po složení maturitní zkoušky, anebo po absolutoriu na Konzervatoři v Praze, ale nic takového se nedostavilo. A tak jsem v průběhu života stále očekával, kdy přijde takové klasické ach, které mě ohromí. A přesně ta zmiňovaná chvíle přišla 27. června 1991 na kbelském letišti, kdy odletěl poslední sovětský voják, kterým byl generál Eduard Vorobjov. Dobře jsem si totiž uvědomoval, že se jednalo o završení nejvýznamnějšího aktu po konci druhé světové války. Naše země se tak stala opět suverénní a svrchovanou. A zároveň jsem si vážil štěstí, že jsem u celého odsunu mohl být ve významném postavení (vykonával funkci předsedy Parlamentní komise pro dohled na stažení sovětských vojsk – pozn. red.). Samozřejmě, že na operaci participovala celá řada lidí, a to z ministerstva zahraničí, obrany, životního prostředí, obchodu. Veškeré škody, které po sobě Sověti zanechali, byla jedna velká spoušť, která se musela likvidovat všenárodními silami, ale měl jsem opravdu kliku, že jsem ještě s několika spolupracovníky mohl být přímo v centru dění odsunu. A tak jsem si řekl, že odsunutí sovětských vojsk už nelze nikdy v mém životě nic překonat. Nic společensky významnějšího už nemohu dosáhnout.

K okamžiku ze 27. června 1991 jste pro Český rozhlas před deseti lety řekl: „Najednou nastupuje do letadla generál Vorobjov a to letadlo skutečně opouští naši zemi a je poslední. Co víc si může člověk přát? To je skutečná svoboda. A jestli mě něco trochu zarazilo, tak pocit, že to náš národ nedostatečně oslavuje." Opravdu si i s odstupem času myslíte, že lidé stále nedocenili odsun okupačních vojsk?

Běžní občané si zřejmě uvědomují, co se nám podařilo, a odchodu sovětských vojsk si váží. Kamkoli totiž přijedu, tam mi to lidé připomínají a stále mají radost. Ale státní orgány naši operaci dostatečně nedocenily. Vždyť dodnes nemáme 27. červen zařazený v kalendáři jako památný den či státní svátek v souvislosti s vyhoštěním okupační armády. Nevídám, že by města v tento den pořádala oslavné ohňostroje. Snad kromě Milovic a několika málo dalších. Kdybychom jako Pražský výběr 24. června 1991 neudělali koncert Adieu C.A. (Sbohem, Sovětská armádo), tak by ani tenkrát nebyla vůbec žádná připomínka státního rozměru. Je neuvěřitelné, že jsme tak významnou událost slavili jen s kapelou. Očekával jsem, že jako ve Velké Británii při slavnostních chvílí i tady budou znít salvy či přelétat stíhačky, prostě, že nastane všeobecné veselí. Ale nic takového se nekonalo. Přijde mně, jako by si národ zvykl na nesvobodu a zotročování, kterou zažíval už za Rakouska-Uherska, pak pod Hitlerem a poté zase pod Sovětským svazem. Získal takovou plebejskou náturu, které se doufám, co nejdříve zbavíme. A když nesvoboda skončila, tak byli lidi pochopitelně rádi, ale to bylo vše.

Jakou roli sehrál v odsunu bývalý prezident Václav Havel, který stál i za rozpuštěním Varšavské smlouvy?

Rozhodně velkou, protože nás podporoval, když jsme 28. listopadu 1989 společně s Michalem Horáčkem (oba spoluzaložili 19. září 1989 občanskou iniciativu MOST pro zahájení dialogu mezi vládní garniturou a antikomunistickým disentem – pozn. red.) šli v Praze na tehdejší sovětskou ambasádu a říkali jsme si, že v otázce odsunu musíme nyní přitlačit. Havlovi jsme předtím navrhli, abychom generálnímu tajemníkovi ÚV KSSS Michailovi Gorbačovovi napsali dopis, jehož hlavním požadavkem bylo zahájení rozhovorů o odsunu sovětských vojsk. Pod textem byl podepsán Václav Havel, Michael Kocáb, Michal Horáček, Petr Pithart, Alexandr Vondra a Jiří Křižan. A Zdeněk Jičínský (v padesátých letech rigidní komunista, během normalizace podepsal Chartu 77) přiložil svůj vlastní dopis, který jsme neměli odvahu otevřít, ale s postupem času by mě zajímalo, co v něm bylo. A náš dopis jsme s Horáčkem předali radovi sovětské ambasády Vasiliji Filipovovi.

Když jste se jako reprezentanti tehdejšího Občanského fóra obrátili na Gorbačova, aby sovětská strana zahájila jednání o ukončení okupace, jakou odpověď jste čekali, byli jste napjatí?

Když jsme se asi za dva dny dozvěděli, že Gorbačov přijal naši žádost s porozuměním, tak se nám ulevilo. Pro odpověď jsme si šli s Horáčkem opět na sovětskou ambasádu v Praze a i při této druhé návštěvě jsme s Filipovem začali projednávat chování střední skupiny sovětských vojsk, zda budou či nikoli zasahovat do našich politických věcí. A Filipov nás znovu informoval o Gorbačově rozkazu, který jednoznačně říkal, že pokud se nenávist a nevraživost demonstrantů neobrátí proti Sovětské armádě, tak vojsko nezasáhne do československých vnitřních věcí. Filipovov Gorbačovo nařízení řekl úplně natvrdo, bez jakýchkoli skrupulí. Platilo tedy, že pokud nenastanou jakékoli excesy, tak Sověti neopustí kasárna. Jednalo se pro nás o velice klíčové sdělení. Ale bylo nutné jen doufat, že k nějakým útokům na okupanty nedojde. V mnoha městech ataky nehrozily, protože v nich se Sověty za roky pobytu zavládla určitá symbióza, ale určité riziko představovali demonstranti na ulicích měst, které jsme v tomto smyslu nijak neovlivňovali. Nikdo z Občanského fóra nedával demonstrantům žádné pokyny, co mají volat, a že se na žádných demonstracích nenávist vůči sovětským vojákům neprojevovala, je pro mě dodnes záhadou. Možná proto, že v té době byla Moskva z hlediska reformy socialismu před námi. Sověti už měli přestavbu rozjetou naplno, zatímco my jsme stále ještě setrvávali v těch brežněvovských intencích.

Pozastavil bych se u jedné věci, která nikde nebyla příliš publikována. Proč jste se vlastně ve Federálním shromáždění, kam jste byl po revoluci kooptován, tak vehementně zasazoval o to, aby Sovětská armáda odešla, když už 26. února 1990 v Moskvě ministři zahraničních věcí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze podepsali mezivládní dohodu o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR?

Do Federálního shromáždění jsem nenastoupil proto, abych se stal předsedou Parlamentní komise pro dohled na odsun sovětských vojsk, neboť jsem ani nevěděl, že nějaká vůbec vznikne, ale do parlamentu jsem šel s jediným cílem, který nepochopilo, anebo mu nechtělo rozumět ministerstvo zahraničních věcí. Mým primárním záměrem bylo, udělat ze sovětských vojáků opět okupanty. Sovětská armáda zde pobývala na základě smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky ze dne 16. října 1968, a 18. října 1968 byla tato smlouva schválena Národním shromážděním ČSSR. A tak tady byl smluvně zabezpečený a podložený kontingent sovětských vojáků. A právě tuto smlouvu jsem si vzal na mušku. Říkal jsem si, že v okamžiku, kdy tuto ostudnou smlouvu zrušíme, tak se jejich status změní na opět na okupační. Protože pokud by na základě této smlouvy probíhal odsun, tak by dosáhli svého, neboť chtěli stahovat vojska v souladu s celosvětovým odzbrojovacím procesem. A to by pak vypadalo, že se snižují stavy sovětských zbraní v Evropě a o žádné okupaci by už nebyla řeč. A proto bylo klíčové „Smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk“ anulovat a vrátit sovětské armádě status okupanta.

Jak se vám nakonec podařilo váš záměr naplnit?

Během ledna, února a března jsem měl tři velké interpelace, kde jsem požadoval, aby „Smlouva o dočasném pobytu“ byla zneplatněna od samého počátku. 28. března 1990 mi moje úsilí Federální shromáždění schválilo a na tento úspěch jsem nejvíce hrdý. Ze sovětských vojáků u nás se stali opět okupanti. Mezivládní dohoda z 26. února 1990 podepsaná v Moskvě pak už řešila konkrétní podmínky a harmonogram odsunu. I když byla zakotvena na základě tehdejšího právního pořádku, tedy na základě „Smlouvy o dočasném pobytu“, se Sověty jsme jejich postavení neřešili. Označení okupanti jim bylo tak nepříjemné, že to mohlo odsun zkomplikovat. Pro parlament byli Sověti okupanti, ale pro vládu ne. Paradox. Sovětským vládním zmocněncem pro odsun se stal vrchní velitel Střední skupiny sovětských vojsk generál Eduard Vorobjov, československým generál Rudolf Ducháček, byla vytvořena Správa pro zabezpečení odsunu sovětských vojsk, v jejímž čele stanul generál Svetozár Naďovič a Parlamentní komise pro dohled nad odsunem sovětských vojsk v čele nejprve s poslancem Mackem a pak se mnou.  Na odsunu jsme pracovali velmi intenzivně a hlídali jsme hlavně dodržování harmonogramu odchodu. To pro nás bylo alfou a omegou.

SOVĚTI NA KOMISI ŘVALI, NÁHLE OPUSTILI MÍSTNOST

Mnozí mají zafixované, že když šéfové obou diplomacií Jiří Dienstbier a Eduard Ševarnadze 26. února 1990 signifikovali „Mezivládní dohodu mezi ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z Československa“, pak šlo vše jednoduše. Tehdejší Dienstbierův mluvčí a pozdější ministr obrany Luboš Dobrovský pro Paměť národa zavzpomínal: „Nebylo tak jednoduché přimět Sovětský svaz k tomu, aby souhlasil s odchodem Střední skupiny vojsk odtud, jednání bylo hodně náročné. Všichni nám říkali – zejména tedy v NATO – abychom byli velmi opatrní, abychom tlakem na Moskvu nedosáhli toho, že Moskva se rozhodne k nějaké nepředloženosti. A že bychom si také měli uvědomit – naše velká snaha bylo zrušení Varšavské smlouvy – že vytvoříme jakési napětí, co potom se Severoatlantickou aliancí,“ uvedl. Kdy vám osobně bylo při vyjednávání nejhůře?

Velmi zle jsem se cítil při návštěvě v Kremlu v květnu 1990, kdy se na mě obořili poslanci výboru pro obranu a státní bezpečnosti i zahraničního výboru Nejvyššího sovětu, takzvaní moskevští jestřábi, rigidní komunisté. Tehdy jsem na polostátní návštěvě doprovázel Alexandra Dubčeka, tehdejšího předsedu Federálního shromáždění. Pamatuji si, jak jestřábové na naši komisi otevřeně křičeli a poté bez rozloučení opustili místnost. Tehdy došlo k ostrému konfliktu. Napětí jsme zažili i s delegací Nejvyššího sovětu na návštěvě sovětské ambasády v Praze a opět jsme byli vystaveni velkým tlakům. Atmosféra ani tady nebyla dobrá.

Nebyl jste zaskočen, když na vás Sověti křičeli? Předpokládám, že jako rocker jste na takové jednání nebyl nikdy předtím zvyklý.

V té době už jsem na zvýšený hlas zvyklý byl, protože už jsem měl za sebou několik složitých jednání s nejvyšším velením Československé armády. Šlo o to, aby během revoluce nezasahovala proti nám. Ale samozřejmě na rokování v Kremlu nikdy nezapomenu, tam na mě opravdu řvali a odmítali pochopit, proč usilujeme o odsun sovětských vojsk v tak překotném tempu. Po návratu z Moskvy, kde jsme jednali s Gorbačovem a Ševardnadzem, mě ale uklidnil generál Vorobjov. Zasalutoval a pravil: Vše, co vám řekl Michail Gorbačov jako informaci, je pro mě příkazem. A dal tak najevo svoji loajalitu ke Gorbačovovi. Dvojice Gorbačov a Ševardnadze byla tehdy konsekventní a trvala na tom, aby odsun probíhal tak, jak byl dohodnutý. A nad respektováním dohody o odsunu bděl i prezident Václav Havel.

V mnoha rozhovorech, které jste v minulosti poskytl, jste zmínil, že na vás Sověti řvali jako na psa a uvedl jste, že jste se cítil jako Alexander Dubček v osmašedesátém. Pro Český rozhlas jste si vybavil jednu krušnou chvíli. „Například jednoho dne nás pozvali na sovětskou ambasádu a tam seděli zástupci branně bezpečnostního a zahraničního výboru Nejvyššího sovětu a chtěli ten odsun zastavit. Křičeli i na tehdejšího ambasadora, pozdějšího ministra zahraničí Borise Pankina, a já jsem přišel do situace, kdy se napětí a strach dal doslova krájet. To byla asi nejkritičtější chvíle, tak jsem řekl: Dobře, zavolejte generála Vorobjova, náčelníka Střední skupiny sovětských vojsk z Milovic, ať přijede a sám se k té věci vyjádří.“ V čem spočívala síla vládního zmocněnce SSSR Vorobjova a čím si vydobyl u vojska, ale i u vás civilistů takovou autoritu?

Generálplukovník Vorobjov měl především vojenský respekt. Byl velitelem střední skupiny sovětských vojsk, a když se od nás vrátil do Moskvy, byl zástupcem náčelníka pozemních sil Sovětské armády, což je obří funkce. Osobně si ale nemyslím, že by si vydobyl velkou autoritu proti jestřábům, protože nakonec byl z armády vyhozen. Respektu se ale těšil u nás a dobré jméno asi měl i u Gorbačovova. Primární bylo, že se držel Gorbačovovy linie a řídil se podle dohody z 26. února 1990. Navíc se neubránil určitému obdivu k Václavu Havlovi. Imponovalo mu, že jsme byli schopni udělat Sametovou revoluci bez jediné kapky krve. Několikrát zmínil, že nechápe, že se státní stoprocentní státní převrat či revoluce obejde bez střelby, vlny násilí a dokonce snad i facky. U nich při takovém politickém pohybu vždy tekla krev proudem. Vorobjov byl zároveň kultivovanou, vzdělanou osobností, která už před listopadem 1989 měla názor, že sovětská invaze v srpnu 1968 byla neopodstatněná. Měli jsme štěstí, protože velitelé severní a jižní skupiny sovětských vojsk takoví nebyli a při stahování s nimi byly problémy. Například velitel, myslím, jižní skupiny sovětských vojsk v Maďarsku nespolupracoval, byl neochotný, podrážděný a nepřátelský.

Co si o něm s odstupem času myslíte a jste stále v kontaktu? Nikdy jste se netajil, že vám po lidské stránce byl sympatický, o čemž svědčí vaše slova pro Český rozhlas: „Když se vrátil do Sovětského svazu, tak měl úžasný lidský vývoj. Byl nasazen do Čečenska jako hlavní velitel. Přímo na místě otevřel desky s rozkazem, zaklapl je a řekl: To dělat nebudu, to je řezničina. Potom ho suspendovali a nakonec se stal pravicovým politikem.“

Momentálně ve spojení nejsme. Neslyšeli jsme se od jeho poslední návštěvy u nás, kdy jsme si připomínali patnáctileté či dvacetileté výročí odsunu. Tehdy totiž čeští novináři bez hlubších znalostí základních faktů ohledně jeho osoby někde dohledali, že jako voják byl osobně přítomen srpnové invazi. Rovnou na něj zaútočili, že je okupantem, a vůbec mu nepřičetli k dobru jeho klíčovou úlohu v průběhu odsunu. Tehdejší kritika se jej dotkla a asi se trochu urazil, protože vyřčená rétorika na jeho adresu byla dost drsná. Osobně jsem ani nevěděl, jak se mám v inkriminovaném momentu zachovat. Jen si pamatuji, že mně ho bylo trochu líto. Říkal jsem si: kdybyste věděli, co Vorobjov udělal pro to, aby vše dobře dopadlo, tak byste s ním nemohli takto hovořit.

O POBYTU ZBĚHA RADĚJI LHAL, ABY JEJ NEZASTŘELILI

Svoji přísnou tvář ale ukázal na letišti v Kbelích, kdy se před odletem osobně setkal s dezertérem Alexanderem Kuzevanovem, nyní Ženatým a byl nepříčetný, když zjistil, že utekl a výrazně mu pomohl filmový režisér Vladislav Kvasnička. Představovala podpora dezertérům při vyjednávání komplikace?

Samozřejmě, že téma dezertérů bylo velmi citlivé. S Kuzevanovem jsem byl v kontaktu. Říkal, že kdyby se jako zběh vrátil do Milovic, tak jej Vorobjov nechá zastřelit. Ale takové jednání mně k Vorobjovovi vůbec nesedělo. Jedná se totiž o kultivovaného člověka. Představa, jak by nechal Kuzevanova zastřelit, mě nenechala spát. Ovšem, mohl jsem být naivní, protože člověk neznal poměry v tehdejší Sovětské armádě. I když jsem s tím měl problém, rozhodl jsem se Kuzevanova zapírat. Generál se mě na něj několikrát ptal a já jsem lhal, jako když tiskne a tvrdil, že o něm nemám ponětí. Kuzevanov m ě přesvědčoval o existenci jedné menší budovy, kde údajně mělo docházet ke zpopelnění zabitých sovětských dezertérů. Na to jsem se Vorobjova na rovinu zeptal. Tvrdil, že jde o naprostý nesmysl, ale já jsem si zjistil polohu baráčku a vyžádal si jeho návštěvu. Přijeli jsme k malé přízemní budově, ve které skutečně byly jakési pece. Ale byl jsem ubezpečován, že jsou určeny k vytápění vojenských objektů. Bylo to tvrzení proti tvrzení, ale pro jistotu jsem Kuzevanova dále zapíral.

Bylo největším problémem při rozhovorech o odsunu skutečnost, že sovětská strana neměla najednou kde ubytovat 73 500 tisíce vojáků s jejich rodinnými příslušníky, kterých bylo 39 921?

Právě tento argument často používali generálové, kteří se snažili odsun pozastavit. Dokonce se ze strany jestřábů vyrojily nápady, aby se odchod rozprostřel na pět a více let. Odpůrci odsunu se pokoušeli odchod protahovat a poukazovali na absenci dostatečných ubytovacích kapacit v Sovětském svazu. A po nás ještě chtěli, abychom jim pomáhali shánět montované domky, do kterých by vojáky s rodinami po příjezdu do vlasti ubytovali. Přece jenom 800 tisíc lidí vracejících se z východního bloku představoval problém i pro rozsáhlé Rusko.

Jednoduché asi nebylo ani stáhnout 925 transportů, čítajících kromě vojáků a jejich rodin 1220 tanků, 2505 bojových vozidel pěchoty, 103 letadel, 175 vrtulníků a 94 824 tun munice. Nastala během zmíněného procesu nějaká vážná komplikace s logistikou?

Od samého začátku jsme měli problémy s transportem tak obrovského množství zbraní a munice. A v Čierne nad Tisou bylo překladiště na širokorozchodné koleje a tam se valily i vlaky z Maďarska plné vojenské výbavy, a tak docházelo ke kumulaci vlakových souprav, které zde po odklonění čekaly. Tím docházelo ke zdržování odsunu. Kapacita našich železničních tratí byla na doraz. Pamatuji si, jak jsme sobecky odstiňovali transporty z východního Německa. Bylo mi to trapné, ale stanovený harmonogram jsme natahovat nechtěli. Nakonec Němci použili severní cestu přes Polsko. S leteckou logistikou potíže nebyly. Tu si Sověti organizovali sami a nebe bylo volné. Problémem zůstávalo množství ekologických škod, které po sobě armáda zanechala. Nepořádek jsme řešit příliš nemohli, primární bylo, aby odešli. Ke škodám jsme se chtěli vrátit později.

Nehrozil jistý podraz i od bývalých československých generálů? Sám jste na toto riziko upozornil už ve zmiňovaném článku v Deníku.cz, kdy jste pravil: „Československá armáda byla plná našich velitelů, důstojníků, kteří se Sověty spolupracovali jako se spřátelenou armádou. S jejich veliteli se znali a navštěvovali se. Naše a Sovětská armáda byly v období normalizace ve vřelém kontaktu a spolupracovaly spolu, takže se nedalo spolehnout na to, že pokud se to nechá v rukou jen československé armády, bude všechno v pořádku.“ Proto jste se paradoxně stal vlastně nadřízeným generálů Rudolfa Ducháčka a Svetozára Naďoviče, kteří byli na vrcholu velení…

Nadřízeným určitě ne. Naše parlamentní komise měla jeden otevřený úkol, a to kontrolovat harmonogram odsunu sovětských vojsk. A k tomu jsem cítil jednu skrytou úlohu, o které jsem nemluvil. Ujišťoval jsem se, že naši generálové spolupracují výhradně s námi. Že nedochází k žádným úlitbám pro Sověty. Nejvíce jsem věřil generálu Naďovičovi, náčelníku Správy pro zabezpečení odsunu sovětských vojsk z Československa. Ten podle mě pracoval odpovědně a loajálně vůči novému demokratickému vedení naší země. Na něj jsem nejvíce spoléhal, a od něj jsme dostávali veškeré podklady. S generálem Ducháčkem, který byl zmocněncem vlády, jsem takový vztah neměl. Byl ještě za totality zástupcem náčelníka generálního štábu, který připravoval akce Zásah, Vlna a Norbert namířené proti demonstrantům. Sice při odsunu pracoval spolehlivě, ale přeci jen se jednalo o člověka, který byl zapojen do přípravy vojenských akcí proti Sametové revoluci. Kdyby býval ministr obrany generál Milán Václavík prosadil svůj záměr, že se protesty musí potlačit vojensky, pak by měl Ducháčka k ruce.

Jak moc vás mrzí slova Jaroslava Šedivého, který tvrdil, že vaše role při odsunu je glorifikovaná, přeceňovaná? Diplomat a někdejší člen týmu, v červenci roku 2011 totiž pro lidovky.cz prohlásil: „Kocáb vlastnil počítač, to tu tenkrát nikdo neměl. Zapisoval, co se řešilo, a pak Rusům připomínal, co tvrdili před dvěma měsíci. On řekne, že vedl komisi pro dozor nad odchodem vojsk. Generál Ducháček, který tím byl pověřen, se mu v duchu směje,“ tvrdil Šedivý. Jen připomenu, že u 70. pěšího praporu v padesátých letech pracoval jako překladatel do ruštiny pro sovětského poradce ve Vojenské kontrarozvědce, která byla součástí StB.  V devadesátých letech byl šéfem diplomacie.

Jednalo se z jeho strany o urážku. Pan Šedivý, jako komunista v průběhu celých padesátých a šedesátých let, byl z úplně jiného těsta než já. Jako poradce ministra zahraničních věcí Jiřího Dientsbiera má společně s Lubošem Dobrovským nepochybnou zásluhu na úspěšném dotažení „Mezivládní dohody mezi ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z Československa“, která byla v Moskvě podepsaná 26. února 1990. Jednalo se o důležitý krok. V červnu 1990 ale pan Šedivý už nastoupil na post velvyslance ve Francii a v průběhu odsunu jsem ho nepotkal ani jednou. Nikdy s námi nebyl na žádném výjezdu. A tak o naší činnosti neměl vůbec žádný přehled, neměl tušení, co děláme. Proto nevím, proč takové věci, včetně laptopu, který jsem skutečně měl, zmiňuje. A jeho poznámku, že se mně generál Ducháček v duchu směje, považuji za nemístnou. Vždyť Rudolf Ducháček byl vládním zmocněncem, ale vůbec nebyl v naší Parlamentní komisi pro dohled na odsun sovětských vojsk. Opravdu tedy nevím, čemu by se měl Ducháček smát, neboť ani on se našich výjezdů nezúčastnil. Na zásadnějších jednáních sice byl, ale znovu opakuji, že na výjezdech, snad až na dva nebo tři, nebyl. Jediným, kdo s námi pravidelně jezdil, byl generál Naďovič. A tak on může dát hodnověrné svědectví. Prohlášení pana Šedivého je tedy čistou urážkou, ale zřejmě jej bavilo mě dehonestovat.

VOROBJOV DO HELIKOPTÉRY NESMĚL, ODSUN SKONČIL LETOS

Ještě bych se vrátil ke generálu Vorobjovovi. Dalo vám hodně práce, aby se osobně zúčastnil 24. června 1991 na pražském Výstavišti koncertu s názvem Adieu C.A., na kterém vystoupil i Frank Zappa, americký hudebník?

Nejdříve jsem ho oslovil s tím, že by na závěr koncertu měl nasednout do helikoptéry a odletět. V první chvíli moji nabídku zvažoval a na koncert Pražského výběru se těšil. Ale potom se zřejmě s plánem, že by měl odletět z koncertu helikoptérou, svěřil v Moskvě, a napsal mi dopis, že mi můj nápad nedoporučuje. A trochu mě pokáral, že jsem mu odlet vrtulníkem vůbec nabídl. Pak mi osobně žertem řekl, že kdyby náhodou helikoptéra s ním spadla, pak je tady druhý den máme nanovo. Tak jsem si říkal, že má pravdu a do kabiny místo něj jsme dali figurínu sovětského vojáka. Jinak se ale koncertu úplně v pohodě zúčastnil.

Necítil jste od generálů tendenci, že vás jako rockera Pražského výběru podceňovali a nebrali vás vážně, zvláště když na pódiu vystupujete v masce Artura Ropotáma? Navíc jste byl nevojákem.

Nic takového. Byl jsem poslancem Federálního shromáždění ČSFR, měl jsem funkci a v průběhu odsunu jsem nekoncertoval. Umělci se do politiky zapojují všude na světě. Vypomeňte třeba na ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, který hrál ve filmu prezidenta a nyní je hlavou státu, anebo na Václava Havla, jenž byl dramatikem, či na bývalého amerického prezidenta Ronalda Reagana, původně herce. I když věděli, že jsem hudebník, k žádné bagatelizaci nedocházelo, neboť jsem měl výrazné postavení v Sametové revoluci. Společně s Horáčkem jsem jako první jednal s federálním premiérem, se sovětskou ambasádou a s moskevskými emisary. Přivedli jsme na Letnou příslušníky SNB, kteří se omluvili za zásah na Národní třídě. Byl jsem prvním členem Občanského fóra, který jednal s náčelníkem generálního štábu ČSLA i s velitelem Západního vojenského okruhu. Zahájil jsem proces prosazování Václava Havla na post prezidenta a podařilo se mi odhalit i úložiště jaderných hlavic v Československu, i když mi všichni do poslední chvíle tvrdili, že tady není.  Nejsem si jist, jestli Sověti vůbec věřili, že jsem muzikantem. Dokonce se stalo, že ke mně přišel šéf KGB ve Střední skupině sovětských vojsk a vyzvídal, zda jsem opravdu hudebníkem. A sám Vorobjov mě před ním varoval, že je jako příslušník KGB řízen Moskvou a nespadá pod jeho vedení. Byl jsem zvědavý, a tak jsem se s ním pustil do rozhovoru. Odpověděl jsem mu, že hraji na piano. Podíval se na mě nedůvěřivě a tázal se, zda i zpívám. Když jsem kývnul, tak konstatoval, že se z mé strany jedná o výborné krytí, a že on zase hraje na balalajku. Spíše mě podezírali, že jsem agent CIA. Pochopitelně jsem nikdy s žádnou z tajných služeb nespolupracoval. Nešlo jim na rozum, jak nějaký muzikant může odsunovat armádu.

Považujete za národní prohru, že Sověti, jejichž okupace připravila o život 420 občanů a způsobila těžké zranění 577 osobám, neuhradili za způsobenou materiální škodu ve výši šesti miliard korun ani haléř?

Určitě. K neuhrazení dluhu se ještě musíme vrátit. Pohledávka by měla být zapravena do dalších dluhů, které bývalý Sovětský svaz vůči nám má. Tady není o čem diskutovat.

Jak v kontextu s odsunem vnímáte kauzu Vrbětice, kdy ruští agenti GRU měli vyhodit do povětří muniční sklady. Jde vůbec Rusům někdy věřit? Letos v dubnu jste se nad podobnou otázkou pro irozhlas.cz zamýšlel, když jste prohlásil: „I při odsunu vojsk jsme si říkali, že se pokusíme udělat tlustou čáru a pokusíme se naše vztahy budovat na principech svrchovanosti, přátelské a pozitivní. Ovšem problém je v tom, že už od roku 1918 se do čela Ruska dostávají vyloženě totalitní vůdci. S malou pauzou Gorbačova a Jelcina to Putinem pokračuje dál.“ Kterak tedy vidíte budoucnost česko-ruských vztahů?

Vrbětice nám odhalily další skandál ve vzájemných vztazích. Neodpustitelnou chybou bylo, že jsme nechali širokou rozvědnou síť ruské armády, protože GRU je vojenská rozvědka, působit dalších třicet let na našem území. Navíc úsilí této sítě organizací vzešlých z KGB bylo namířeno proti České republice i Evropské unii. A tak můžeme s lehkou nadsázkou říci, že vyhoštěním ruských diplomatů byl dokonán odsun sovětských vojsk. Protože teprve letos posledního května jsme rozmetali ruskou špionážní centrálu v Praze. My jsme už předtím věděli, jak zneklidňující rozdíl mezi oběma ambasády ohledně počtu lidí je. Ale měli jsme za to, že tehdejší ministerstvo zahraničních věcí lusknutím prstů zmíněnou problematiku vyřeší. Ale nestalo se tak. Nenapadlo nás, že naše diplomacie celou věc tak trestuhodně zanedbá přes mnohá upozornění ze strany BIS a vojenské kontrarozvědky. A co se týče budoucí tlusté čáry, tak nejprve se musíme zbavit traumatizujících vazeb k Rusku, tak jako jsme to udělali v roce 1989, a až potom se objeví světlo na konci tunelu a můžeme započít novou etapu partnerství. Za Putinovy vlády si však nebudeme moci dovolit obousměrné strategické investice.

ODSUN NAPSAL TEČKU ZA SAMETOVOU REVOLUCÍ

Čím si vysvětlujete, že právě z Československa odešli vojáci po pádu Železné opony vůbec jako první? Polsko opustila Sovětská armáda v roce 1993, bývalé východní Německo ještě o rok později.

Je nutné připomenout, že 49.700 vojáků z jižní skupiny sovětských vojsk odešlo z Maďarska také v červnu 1991. Na odchod „našich“ sovětských vojáků jsem původně tlačil ještě více, požadoval jsem, aby zemi opustili o půl roku dříve, tedy do konce roku 1990. Do roka a do dne. Ale pak za mnou přiběhl do parlamentu Luboš Dobrovský a tvrdil, že takový termín je nereálný a abychom ve Federálním shromáždění od něj ustoupili. A žádal ještě půl roku navíc. Odpověděl jsem, že prodloužení o šest měsíců není zase až tak velkým problémem, pokud nový termín bude garantován a nebude s ním už nikterak posouváno. Tak se i stalo. Poté jsme pečlivě hlídali plnění domluveného harmonogramu a věděli jsme, že pokud chceme být úspěšní, musíme důrazně odporovat sovětským jestřábům. Takový postup zřejmě Němci, Poláci a Maďaři nezvolili, a proto se jim odsun protahoval. Také se nás chodili ptát, jak je možné, že jsme tak rychlí. Přijížděli k nám třeba delegace z NDR i Polska a vyzvídali náš recept. Poláci skončili odsun 58.500 vojáků „severní skupiny“ v prosinci 1993 a Němci ukončili odsun 364.000 vojáků „západní skupiny“ až v srpnu 1994.

Znamenal odsun sovětských vojsk definitivní tečku za Sametovou revolucí? Navíc před třiceti lety na sklonku června a začátkem července se odehrály další historické události, a to 28. června 1991 byla v Budapešti zrušena RVHP a 1. července 1991 byla v Praze rozpuštěna Varšavská smlouva.

Politická katastrofa SSSR započala 29. prosince 1989 zvolením Václava Havla. Stal se prvním antikomunistou v čele státu sovětského bloku. V čele všech ostatních socialistických zemí zůstali i po změnách reformní komunisté. Vždyť ani Poláci si nedokázali minulost zcela vyřešit, protože jejich prezidentem byl až do listopadu 1991 komunistický generál Wojciech Jaruzelski. Jedině nás vedl disident. Odsun Sovětské armády znamenal definitivní tečku za Sametovou revolucí. Pak už se Sověti k nám mohli dostat jedině přes další invazi, ale ta byla v té době nemožná. Už bylo jisté, že demokratický vývoj nelze u nás zvrátit. Odchodem sovětských vojsk, zánikem RVHP i Varšavské smlouvy se rozpadla celá struktura vnějšího impéria Sovětského svazu a začalo se rozpadat takzvané bipolarní uspořádání světa. Na konci roku 1991 pak implodovalo celé SSSR a svět se změnil. 

Související

Tomáš Řepa (použito se svolením respondenta) Rozhovor

Země vyčerpaná válkami a surovinový přívěšek Číny, předpovídá historik budoucnost Putinova Ruska

Jaká je budoucnost Ruska se znovuzvoleným Putinem? A proč jsou Rusové zvyklí na tvrdou ruku autoritáře spíše než na demokracii? Nejen na to v rozhovoru pro EuroZprávy.cz odpovídal vojenský historik Tomáš Řepa z Univerzity obrany v Brně. „Mnozí Rusové o skutečné demokracii nic neví, protože ji nikdy nezažili. Spíše bude dále stoupat poptávka po změnách, vůbec ale bohužel nemusí vést k přerodu Ruska v demokratický stát,“ říká. 
Martin Poliačik během setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. (použito se svolením Martina Poliačika) Rozhovor

Prezidentské volby jako souboj o povahu Slovenska. Pellegrini by hrál vlastní politickou hru, říká Poliačik pro EZ

Prezidentské volby jsou soubojem o povahu slovenského státu, říká dlouholetý poslanec Národní rady SR Martin Poliačik v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. V parlamentu seděl deset let, téměř tři desetiletí se věnuje kritickému myšlení. Zkušený politik, který loni působil jako zástupce ředitelky ukrajinské pobočky mezinárodní organizace GLOBSEC v Kyjevě, míní, že Peter Pellegrini nemusí být v případě volebního triumfu výrazně proruskou postavou v roli prezidenta. 

Více souvisejících

rozhovor Michael Kocáb odsun sovětských vojsk z Československa historie Československo Sovětská armáda Sovětský svaz Václav Havel Varšavská smlouva sametová revoluce výbuch ve Vrběticích na Zlínsku

Aktuálně se děje

před 15 minutami

před 1 hodinou

Zásah záchranářů po ruských útocích na Ukrajině

Rusko podniklo masivní útok na ukrajinskou energetickou infrastrukturu

Ukrajina v noci na pátek čelila masivnímu vzdušnému útoku, při kterém protivzdušná obrana sestřelila 84 z 99 řízených střel a dronů vypálených z Ruska, uvedla ukrajinská armáda. Ze střední a západní části země hlásily poškození tepelných a vodních elektráren. Uvedl to server Ukrajinska pravda.

před 2 hodinami

před 3 hodinami

Petr Fiala

Čeští politici nevěří, že Putin nenapadne Česko

Ruský prezident Vladimir Putin ve čtvrtek prohlásil, že nemá zájem napadnout Polsko či Česko. Čeští politici ale jeho slovům nevěří a připomínají osud Ukrajiny či někdejšího šéfa wagnerovců Jevgenije Prigožina, který zemřel za záhadných okolností při pádu letadla.

před 4 hodinami

včera

Medvěd, ilustrační fotografie.

Fico chce ulehčit odstřel medvědů, kteří se přiblíží k lidem

Slovensko po odstřelu medvěda, který v březnu napadl několik lidí v Liptovském Mikuláši, plánuje další kroky ohledně této problematiky. Ficova vláda na středečním zasedání schválila návrh ústavního zákona, který má řešit zvýšený výskyt medvědů v blízkosti lidských obydlí. 

včera

Bohumil Hrabal. Foto: Hana Haplová

Legendární spisovatel Bohumil Hrabal se narodil před 110 lety

Kdo by neznal krásnou Maryšku a ukřičeného Pepina z Postřižin nebo díla jako Ostře sledované vlaky, Slavnosti sněženek či Obsluhoval jsem anglického krále. Filmovou podobu jim dal režisér Jiří Menzel, autorem knižních předloh je Bohumil Hrabal, od jehož narození uplynulo přesně 110 let. Ten pro psaní povídek a novel čerpal inspiraci ve svém vlastním životě.

včera

včera

včera

včera

FK Dukla Praha

Rada se na lavičce Dukly může objevovat ještě minimálně tři týdny. Osmiměsíční trest je nepravomocný

Hojně diskutovaný rekordní trest za rasismus pro trenéra fotbalové pražské Dukly není definitivní, protože odvolací komise Fotbalové asociace ČR (FAČR) si vyžádala od disciplinární komise písemné odůvodnění toho, proč právě k tomuto trestu přistoupila. Protože se o Radově případu bude jednat až za tři týdny, do té doby se bude moct Petr Rada nadále objevovat na lavičce během druholigových zápasů.

včera

včera

Vladimir Putin

Putin konečně řekl pravdu. Rusko by proti NATO nemělo velkou šanci

Souhlasit se slovy ruského prezidenta Vladimira Putina se dá jen zřídka. Platí to především v posledních letech, kdy jeho vnitřní politika dramaticky prohlubuje autoritářství a stále více spoléhá na represivní nástroje, zatímco politika zahraniční přerostla v otevřenou vojenskou agresi vůči sousednímu státu a ignorování mezinárodních smluv, kterých je Moskva signatářem. Ve světle tradičního chvástání nad silou Ruska a jeho armády pak včerejší Putinův výrok, že Rusko je ve srovnání se Západem víceméně vojenským trpaslíkem, a proto válka s NATO nedává z jeho pohledu smysl, působí jako výjimečný záblesk smyslu pro realitu.

včera

Hokej, ilustrační fotografie.

Hokejisty Karlových Varů budou trénovat zlatí hoši z přelomu tisíciletí Patera a Moravec

Krátce po nedávném vyřazení Karlových Varů z předkola letošního extraligového play-off, v němž nestačily na České Budějovice, se potvrdila jména nových trenérů. Dosavadního kouče Energetiků Václava Eismanna, jenž působil na tamní lavičce od února, nahradí olympijský vítěz z Nagana Pavel Patera. Jeho asistentem pak bude další olympijský vítěz z roku 1998 a taktéž mistr světa z roku 2001 David Moravec. Dvouletou smlouvu s karlovarským klubovým vedením podepsal kromě nich i nový trenér brankářů Lukáš Mensator.

včera

včera

včera

včera

včera

včera

Do důchodu půjdeme později. Pavel se shodl s koalicí i opozicí, věk odchodu do penze musí růst

Zástupci jak koalice, tak opozice se s prezidentem Petrem Pavlem shodli na potřebě prodlužovat věk odchodu do důchodu. Vedla se diskuze i ohledně způsobu výpočtu této změny. 

Zdroj: Karolína Svobodová

Další zprávy