Sněmovna navrhla Tichomira Mirkoviče na udělení státního vyznamenání

Nyní ho Sněmovna navrhla prezidentu Miloši Zemanovi na udělení státního vyznamenání. Za války strach zažil, z nákazy koronavirem ale strach neměl, řekl v rozhovoru ČTK. Vládní opatření pro boj s novým koronavirem ale vítá a podporuje.

Mirkovič se narodil české matce a srbskému otci ve dvacátých letech minulého století v Československu. Od mala ale žil ve východní Bosně. Před válkou podle svých vzpomínek neměl s tamní muslimskou komunitou problémy. "My jsme s těmi tureckými dětmi, jak jsme jim říkali, pásli stáda," poznamenal. Po rozdělení Jugoslávie se ale někteří z muslimských sousedů přidali k chorvatským ustašovcům. Když mu bylo 15 let, hledali ho dva z ustašovských sousedů se zbraněmi. Matka poslala jeho sestru, aby ho varovala. Odešel proto do sousední vesnice a časem se přidal k partyzánům. V bojích byl raněn, zapojil se například do osvobozování Bělehradu či bojů u hranic s Maďarskem a Rumunskem.

Druhá světová válka v Jugoslávii byla obzvlášť krutá. Lidé umírali nejen v bojích mezi partyzány s Němci, ale i při "bratrovražedných" střetech mezi Chorvaty a Srby i při masovém vraždění civilistů.

"Nebyl jsem takový hrdina, ale nenáviděl jsem. Protože když jsem se dozvěděl, že jsem přišel o mámu, tříletou sestru, otce, tak jsem to nenáviděl," vzpomíná Mirkovič na své zapojení k partyzánům. Postupně se dostal do průzkumné roty první proletářské divize. "To byla elitní divize, Němci když slyšeli, že jde první proletářská, tak ustupovali. A průzkumná rota u štábu, tam byli skutečně lidi, kteří uměli vzít zbraň do ruky," zdůraznil.

Přiznává, že strach za války zažil. Například když při ústupu dostal za úkol přinést zapomenutý prapor jednotky. Přidělené vojáky rozdělil na tři trojice a vyrazili pro prapor. Po chvíli v dálce spatřili vojáka s kulometem. Protože padal sníh, nebyl schopen rozeznat detaily. Zakřičel proto na vojáka, který srbsky odpověděl, že je partyzán. Přiblížili se k němu, přes sníh ale stále špatně viděli. "Nedalo mi to, opět jsme zastavili. Která jste jednotka, ptal jsem se. Jakmile jsem řekl, která jste jednotka, to byl mžik. Zalehl na ten kulomet a rozpálil to na nás. Dva byli na místě mrtví," popsal Mirkovič.

Sám se skutálel do příkopu, ve kterém zůstal ležet. "A to jsem měl strach. Co teď, nevěděl jsem kam. Všude byl terén ničí," vzpomíná. Vydal se přes pole, na kterém ležela spousta mrtvých a raněných německých vojáků i partyzánů, kteří křičeli z horečky. Následoval zvuk střelby a náhodou narazil na partyzánskou jednotku. Té ale musel vysvětlovat, proč má u sebe německý kulomet. Ten si cestou vzal od jednoho z mrtvých německých vojáků, protože v jeho zbrani docházely náboje.

"Strach byl, ale větší bylo utrpení. Ani jste neměl čas na ten strach myslet," vzpomíná na válečná léta.

Po válce se stal jedním z několika tisíc mladých Jugoslávců, kterým Československo na svém území umožnilo vyučit se řemeslu. Po roztržce mezi Titem a sovětským vůdcem Josifem Stalinem se studenti vrátili, Mirkovič ale v Československu zůstal.

I když za války strach zažil, z nákazy koronavirem při začátku pandemie strach neměl. "Mám důkaz, že jsem neměl strach. Jsem naprosto neukázněný člověk - já ve svých letech jsem normálně chodil ven, jakoby se nechumelilo," poznamenal třiadevadesátiletý válečný veterán. Zdůraznil ale, že za zavedená opatření je rád a podporuje je. Na prvním místě je podle něj, aby byly zachráněny lidské životy, blahobyt se znovu vybuduje.