ROZHOVOR | Velikonoce jsou o bolesti a utrpení, solidarita Čechů nevydrží, varuje pro EZ Czendlik

Pane faráři, dovolím si začít vaším moudrem: „Velikonoce jsou o přechodu ze smrti do života, kdy by se to krásné mělo dostat z podzemí na povrch. A lidé by se měli o Velikonocích potkat s pohlazením na duši, aby mohli zapomenout na problémy, které nás obklopují.“ Platí to i letos, kdy vše kvůli koronavirové pandemii bude jiné a lidé asi těžko zapomenou na své problémy, které se nyní hlavně týkají strachu o staré rodiče i obav ze své finanční budoucnosti?

Samozřejmě, že na starosti či problémy nejde zapomenout, protože ty nás neustále obklopují. Ale při současné pandemii mně přijde, že lidé nebyli vůbec připraveni, že by mohla přijít nějaká krize, a když přišla, tak se hroutí a neumějí si poradit. Byli jsme rozmazlení, zvyklí, že co si naplánujeme, to nám vyjde, chovali jsme se mnohdy s prominutím jako frackové. Vyhýbali jsme se tvrdé pravdě, měli jsme tendenci utíkat do nějakých iluzí, ale před koronavirem a jeho následky utéct nikam nejde. A teď jsme úplně rozhozeni, nemáme žádný plán, když přišlo ono vystřízlivění. Přesto pandemii a Velikonoce spojuje určitá paralela, a to, že Velikonoce stejně jako tento virus je o zradě, bolesti a utrpení

Podivná atmosféra bude panovat také v pondělí, kdy chodí koledníci, ale kvůli zákazu shlukování tradiční mrskačka neproběhne, což už potvrdil ministr vnitra a šéf Ústředního krizového štábu Jan Hamáček. I to může mít špatný vliv na psychiku, když člověk nemůže dělat to, na co je léta zvyklý...

Začnu trochu jinak. Skutečnost, že nebude mrskačka, která mně osobně nebude vůbec chybět, považuji teď za určitou výhodu. Tím, že odpadnou tradice, budou mít lidé více času se zamyslet nad významem Velikonoc, nad utrpením Ježíše Krista, mohou rozjímat do hloubky a hlavně být se svou úzkou rodinou. Vánoce jsou o narození dítěte, jsou plné romantiky, Velikonoce jsou jiné. Už jsem mluvil o utrpení, ale skutečnost, že Ježíš vstal z mrtvých, představuje určitou naději, že infekci porazíme.

SLOUŽIT PŘED PRÁZDNÝM KOSTELEM BY HO NETĚŠILO 

Kněz je pro lidi autoritou a zvláště v těchto těžkých časech, proto se musím zeptat, zda se na vás nyní lidé obracejí častěji třeba s tím, že jim je smutno anebo když potřebují s něčím pomoci?

Jsem sice uzavřený na lanškrounské faře, ale e-mail mám plný proseb o nějakou radu. Tímto v současné době nejvíce pomáhám lidem. Vím, že mnozí by mně rádi zavolali, ale sám jste se přesvědčil, že číslo mého mobilu není tak snadno sehnatelné. Na každý e-mail se ale snažím poctivě odpovědět a často odepisuji, že nemá význam se ptát, proč se to stalo, když na to nezná nikdo odpověď. Proto je zbytečné se tím zabývat a trápit. Musíme to všichni vzít, že je to pro nás obrovská výzva a zkouška.

Překvapilo mě, že nepořádáte přes moderní technologie žádné bohoslužby, když lidé nemohou kvůli pandemii přijít do kostela. Vy jste přece považován za moderního až pokrokového faráře...

Nebyl by problém pořídit si web kameru, mikrofon a jiné technické věci. Ale já od toho ustoupil. Přišel jsem na to, že kázání, či služba pod dohledem technologií a prázdného kostela by mě tolik netěšilo, spíše by mě tato atmosféra svazovala. Když by to šlo přes technologické kanály, vážil bych každé slovo, nebyl bych tak přirozený jako před našimi věřícími v Lanškrouně, když pro ně normálně sloužím. A představte si, že jsem si řekl: Zaplaťpánbůh, že nepořádám nyní mše, alespoň si lidé svátky užijí spontánněji a uvědomí si, že Bůh a jeho dobro se teď převtělilo do zdravotních sestřiček, lékařů, policistů, hasičů, prostě na všechny, co jsou v první linii. My celou dobu žijeme v omylu, že Bůh je zavřený v kostele, ale on je všude, nejen tam. Tak se možná naštval a zavřel nás do karantény, Kdo opravdu nemůže být bez mše v kostele, tak moji kolegové pořádají řadů přenosů na internetu, stejně jako Česká televize či rádia. Samozřejmě, že tyto aktivity podporuji.

Budou mít podle Vás lidé letos chuť vůbec svátky jara slavit, když nemohou kvůli vládnímu nařízení navštívit své příbuzné?

Letos ale budou v úzkém rodinném kruhu, například manželé s malými dětmi, a tak si je paradoxně mohou lépe užít. Víte představa, že jsem si pořídil dítě proto, aby na věky bylo se mnou je chybná. Když bych měl třeba dceru a byl starý, nikdy bych ji netahal od své rodiny a manžela. Křesťan totiž musí dopřát dobro druhým a ne myslet jen na sebe. Mně osobně je také někdy smutno a přiznám se, že letos bude, rodinu mám v Polsku a sestru v Dortmundu, kde pomáhá postiženým a těžce nemocným. A ti ji potřebují více, než já sestru. A tak to musíme chápat a nesmíme být sobečtí.

Velikonoce jsou i o jídle, nedávno vám s bývalým politikem Miroslavem Mackem vyšla Farská kuchařka, co si tedy na svátky sám uvaříte?

Než úplně odpovím, tak chci říci, že právě u sporáku pocítím onen zmiňovaný smutek. Člověk totiž vaří hlavně pro druhé a pak s láskou pozoruje, jak jim chutná a má z toho radost. Ne nadarmo se říká, že nejdůležitějším nábytkem v domácnosti je jídelní stůl, u něhož se pravidelně schází rodina, a to ji dělá celistvější. Letos ani ke mně moji přátelé nemohou přijít, a tak si uvařím sám. Každý ví, že o Vánocích je štědrovečerní večeře, ale málokdo tuší, že rodinná hostina patří i k Velikonocům, a to snídaně na Boží hod nedělní. K ní si udělám deset vajec naměkko a pustím se do věcí, které jsou v době půstu zapovězeny jako šunku či slaninu.

ČEŠI JSOU SPECIALISTÉ NA DOBROSRDEČNÝ SPRINT

Celé Velikonoce ale nemůžete jíst, nebudete se nudit, když poprvé během vaší kariéry nebudete sloužit mše v kostele?

To nemusíte mít obavy. Nečekaně nadělený čas využiji ke golfu, zvláště, když vláda ho dovolila hrát. Na něj nemám příliš moc času, a proto můj handicap je na čísle devatenáct. Už se těším, až se projdu po hřišti, setkám se na něm s přáteli, protože na faře jsem už zavřený dlouho a potřebuji nějaký pohyb. Pak si dám archivní víno, které k Velikonocům neodmyslitelně patří, potáhnu si z elektornické cigarety a budu šťastný. A když k tomu z rádia pustí Karla Gotta, nebude mně nic chybět. Karlovi, jemuž jsem po smrti složil modlitbu, nejde uniknout, a to je moc dobře. On byl totiž velice pozitivní, jak při zpěvu, tak i při jednání.

To s vámi určitě souhlasím. Vraťme se ale ještě k Velikonocům. Často říkáte, že svátky lidi sbližují, a to jak Vánoce, tak i Velikonoce. Boj proti pandemii dokázal lidi spojit už před svátky, šijí roušky, restauratéři nabízejí zdarma jídlo lékařům, policistům, hasičům, mladí pomáhají seniorům s nákupy a podobně. Jako kněz si asi přejete, aby se tato úžasná atmosféra nevytratila ani poté, co koronavirus odezní...

Bohužel nejsem naivní a vím, že tato nálada ve společnosti dlouho nevydrží. Češi umí takový dobrosrdečný sprint, jak tomu říkám já. Ten ukázali bezprostředně o povodních, jakmile ale už třetí den začala voda opadat, lidé už přestali být tak vstřícní a vše se začalo rychle vracet do normálu. A když si uvědomím, že s koronavirem budeme bojovat dlouho, tak mně vychází, že ta solidarita rovněž dlouho nevydrží. Když vypukla pandemie, tak všichni nemocné litovali, nyní se už vynořují jedinci, kteří se nemocných štítí a rozhlašují o nich pomluvy a berou je za zlo. Národ během nemoci prostě otupěl. Když umřel první nebo druhý člověk, dokonce se přerušila tisková konference vlády, teď, jak čas postupuje, se už cynicky na konci dne podíváme na internet, kolik lidí zemřelo, a dále to neřešíme. Také politici se už změnili, dříve tvrdili, jak potáhnou za jeden provaz a nyní se už zase hádají.

Jak pomáhá vaše fara v Lanškrouně, šijete potřebným roušky?

Ano, moji farníci ušili velké množství ústenek a darovali je každému, včetně mě a kdybychom měli v Lanškrouně nemocnici, potom by počet byl ještě vyšší. Rovněž musím říci, že jich mám plno i od věřících, kteří mě takto podarovali. A jsem za to rád i z praktického hlediska. Nemusím pokaždé, když se vrátím z venku roušku prát, dezinfikovat a žehlit. Musím se ale přiznat, že já nešiji, neumím to, a kdybych se o to snažil, udělal bych více škody než užitku, třeba tím, že bych zničil množství látky. Jako kluk jsem si uměl zaplátovat kalhoty na šicím stroji, co měl pohon na nohy, ale tyto moderní stroje už neovládám.

Vůbec nechci do našeho hovoru plést politiku, ale zarazila mě jedna věc. Zatímco bývalá první dáma Dagmar Havlová hned po vypuknutí krize se se svým týmem pustila do šití ústenek, současná paní prezidentová ani manželka pana premiéra se do humanitárních aktivit nepustily. O čem to podle Vás svědčí?

Ale my přece nevíme, zda nepomáhají zmíněné dámy nějak jinak. To, že nebyly vyfoceny u šicího stroje, jak vyrábějí ústenku, neznamená, že by něco ignorovaly. Nemůžeme to takto brát, když neznáme všechny detaily. Je nutné se řídit podle Evangelia, které říká, že správně levá ruka nemá vědět, co dělá pravá.

POLÁKY FASCINUJE NÁŠ HUMOR A NADHLED

Češi nadchli svět tím, jak si doma vyrobili ochranné prostředky, když jim je vláda nedodala, ale přitom je přikázala povinně nosit. Vy jste původem Polák, zachovali by se Vaši krajané stejně anebo je česká mentalita výjimečná tím, že se před hrozícím nebezpečím semkneme, přestaneme brblat a začneme konat?

My Poláci jsme úplně jiní než vy Češi. Nejsme tak ukáznění a disciplinovaní jako je váš národ. Ano, když je vše v normálu, pak Češi remcají, brblají, pomlouvají vládu, nadávají na instituce. Ale jakmile dojde na lámání chleba, dokážete se spojit. Uznáváte totiž autority více než jiné státy. Když něco řeknou, splníte to. O Polácích sice nemohu říci, že by kašlali na autority, ale za každé situace hledají cestičku, jak nějaké nařízení obejít. Krásnou ukázkou je chování řidičů na silnici. I když čtu, jací jsou Češi piráti, tak to není nic proti Polákům, ti za volantem téměř nic nedodržují.

Přijde mně docela paradoxní, že vy jako polský kněz jste se rozhodl sloužit v ateistické České republice. Proč jste se tak rozhodl?

Sám jsem se k tomuto kroku nerozhodl. Kdyby bylo na mě, nebyl bych tu, protože upřímně říkám, že jsou mnohem atraktivnější destinace, než je Česká republika. Ale byl jsem loajální ke svým nadřízeným, a tak jsem jim vyhověl. Víte, já jsem z Těšínska a v této oblasti Poláci s Čechy dost válčili a dodnes je mezi nimi řevnivost.

Myslel jsem si, naše země byla vaše volba. Netrápí vás tady například skutečnost, že Češi tak k farářům nevzhlížejí jako u severních sousedů? V jednom z mnoha četných rozhovorů jste totiž řekl, že i když má polský kněz IQ 70, je na vesnici respektovanější než starosta.

Tak právě kvůli tomuto postoji musím říci: Zaplaťpánbůh, že jsem v České republice. Víte, v Polsku má kněz formální autoritu, kdo se jím stane, má zaručenou úctu. Já jsem šel jinou cestou a jsem rád, že požívám přirozenou autoritu, kterou jsem si vydobyl svoji neformálností. Proto mě těší, že každý ví, kam zařadí Zbigniewa Czendlika a řeknou si - ten je jiný. Ale cíleně jsem si tuto pověst nepěstoval. Kdybych nenarazil na perfektní přátele a obětavé farníky, nikdy bych neprorazil.

Jak ale dosáhne kněz takové nekonvenčnosti jako vy, můžete být konkrétní?

Mám rád improvizaci a tu jsem si přenesl i do kněžského života. Když jsem v roce 1992 sem přišel, využil jsem toho, že si každý budoval svoji cestu a zdejší prostředí bylo tak svobodné, že jsem službu pojal tak, jak jsem ji cítil já. Jsem člověkem, který nenutí druhé věřit, nepotlačuje v nich přirozenost a totéž žádám od druhých.

Když se ještě vrátíme k Polákům, vždy mě překvapí, co oni toho vědí o nás, znají naše spisovatele, Kunderu, Hrabala, zpívají si Nohavicu, Gotta, obdivují Nedvěda, Čecha, Rosického, vzpomínají na Havla, ale Češi o Polácích moc nevědí, dokonce si troufnu tvrdit, že ani neznají jméno polského prezidenta. Čím si to vysvětlujete, vždyť Poláků je čtyřicet milionů a Čechů jen deset?

Nechci, aby to vyznělo urážlivě, ale vy Češi jste uzavřeni do sebe a zajímáte, se jen o sebe, co je za vašimi hranicemi, to už vás tolik nepoutá. Troufnu si říci, že trpíte určitým komplexem malého národa. Poláci jsou v tom jiní, protože mají moře, každý národ, který ho má, je otevřenější, protože moře je okno do světa. Neplatí to ale o všech zemích, třeba Britové ho mají, ale podobají se v tomto vám. Třeba je to tím, že z Velké Británie do Evropy jen po pevnině nedojedete. Ale většina států, co má moře, se o jiné zajímá. Představte si, co jsem zažil v Malajsii. Ráno se probudím a pod dveřmi mi poslíček strčil noviny. A na zadní straně byly výsledky české fotbalové ligy. To jsem žasnul, říkal jsem si, tak na druhém konci světa se někdo zajímá o český fotbal. Ale ještě se vrátím ke vztahu Poláků k Čechům. My na vás obdivujeme, jak jste v pohodě, jak často žertujete, to Poláci neumějí, a proto se tak o vás zajímají.

BOHOVI NĚKDY CELÉ TŘI DNY NEZVEDNE MOBIL

Ve Vaší knize Postel, Hospoda, Kostel jste přiznal, že ne vždy Bohu rozumíte a někdy vás i urazí, a to tak, že mu tři dny nezvednete mobil...

Vztah s Bohem je intimita, týká se jen vás a jeho. Přirovnal bych to k manželství. V něm také tráví muž a žena většinu času spolu a občas se poškorpí, mají se občas dost, ale to neznamená, že by se neměli rádi. Takhle to mám s Bohem já. Ovšem často ho hájím. Když slýchám lidi, jak může dopustit takové neštěstí či nespravedlnost, tak jim říkám, vy už nevíte na koho co svést, tak jste si za viníka vybrali Boha.

Máte zajímavé neotřelé názory. Přátelé vás proto označují za rozkošného rebela.

Proti tomu nic nemám. Já jsem totiž od narození rebel, ale syrové označení rebel se mně nelíbí. Kamarádi si všimli, že nikomu neubližuji, neponižuji druhé, neurážím je, mám respekt k autoritám, ale rebelství ve mně dřímá. A tak mně začali říkat rozkošný rebel, což mám i na vizitkách. Je důležité si udělat ze sebe legraci.

Kardinál Duka o vás řekl, že jednoho Czendlika Církev svatá snese, ale deset Czendliků už by byl problém, jak se Vám toto hodnocení poslouchá?

Tak to mě pan kardinál udělal velikou radost, je to od něj moc hezké. Připadám si jako bych dostal nějaké vyznamenání či dokonce řád.

Na duši vás zahřeje ještě něco, normální lidé totiž  často tvrdí: Kdyby všichni faráři byli jako Zibi, chodil bych pravidelně do kostela...

Už jsme říkal, že nejsem naivní, kdo chce přijít do kostela, přijde a neklade si žádnou podmínku. Ale krásně se to poslouchá. Na druhou stranu, kdyby všichni kněží byli stejní jako já, byla by tu velká nuda. Je dobře, že lidé se od sebe liší a každý je jiný.

Jste známý i svými motty, ve zmiňované knize Postel, Hospoda, Kostel píšete, že na dveřích ložnice máte napsáno: Budit jen v případě požáru či zrušení celibátu, to se některým kněžím asi čte těžko...

To nevím, ale člověk si sám ze sebe musí udělat legraci, to je nutné. Víte, já mám pocit, že se bereme strašně moc vážně, a to není nikdy dobře.

CELIBÁT BUDE JEDNOU ZRUŠEN, OTÁZKOU JE JEN KDY

Zeptám se na rovinu: Byl byste pro zrušení celibátu?

K jeho zrušení jistě dojde, není to žádné dogma. Otázkou je jen kdy.

Často přiznáváte, že Vám chybí rodina, ale uznáváte, že žena by to s vámi měla těžké, proč? Vždyť působíte zábavně, pohodově. Nedovedu si představit, že jste někdy arogantní a protivný, jak občas o sobě tvrdíte.

Něco vám prozradím, já se někdy dost přetvařuji. Ale kdybych od rána do večera žil s jednou bytostí, už by to nešlo a moje špatné vlastnosti by se tak odkryly.

Mimochodem, s oblibou říkáte, že do padesáti bychom měli pracovat na svém jménu, a po padesátce by už naše jméno mělo pracovat za nás. Vám se to podařilo, prozraďte recept, aby se to všem podařilo jako vám?

Člověk by měl být aktivní, aby až odejde, po něm tady něco zbylo. Je smutné, když člověk celý život dře, ale žádný odkaz po sobě nezanechá. Často si vzpomenu na svého otce. Občas se s maminkou pohádali, tatínek bouchl do stolu a na tři hodiny zmizel v garáži, něco tam vyráběl. Ale za celou tu dobu, co tam byl, si nikdy ten nepořádek v garáži nedokázal uklidit. A to není dobrý příklad.

Jste známý i jako milovník sportu, už jsme zmiňovali vaši vášeň pro golf, hrajete i fotbal, ale nikde jsem nečetl, jakému klubu v české lize fandíte?

Viktorce Plzeň, i když to na její zápasy mám dost daleko. Možná někdo čekal, že můj favorit bude Sparta nebo Slavia, ale ani jeden z těchto klubů jsem si vybrat nemohl, protože ten druhý tábor by mě začal nenávidět. Je to stejné jako bych se v politice přihlásil, že podporuji levici nebo pravici.

Od roku 1995 pravidelně žehnáte koním startujícím na Velké pardubické, neuvažoval jste, že byste si koně někdy pořídil?

Z koně mám respekt, a to nejen kvůli jeho velikosti, ale i pro to, co pro člověka v jeho historii vykonal. Pořizovat si jej však nebudu. V paměti mně utkvěla vzpomínka na dětství, kdy jsem vydržel na jeho hřbetě asi vteřinu a pak jsem se pod něj skoulel. Ale i za tu vteřinu mohu říci, že nejlepší pohled na svět je z koňského hřbetu.

Přejděme ještě na závěr k Velikonocům a pandemii. Co byste lidem vzkázal?

Abychom pandemii zvládli a v nadcházejícím svátečním čase se z ní nezbláznili.