Češi chtějí kratší pracovní týden. Nemáme na to, skončili by jako bouřící se Francouzi – v dluzích a v plamenech

Česká ekonomika si zatím plošné zkrácení pracovní doby nemůže dovolit. Naopak, debata o prodloužení věku do důchodu je dokladem, že Češi musí v souhrnu pracovat více – déle –, aby stát vůbec měl na svůj provoz, resp. aby se nemusel ještě notně hlouběji zadlužovat vinou až přílišného deficitu penzijního systému.

Odbory či někteří politici, například sociální demokraté, žádali zkrácení pracovního týdne už v letech před válkou a pandemií, circa 2018. Tehdy se Česku dařilo snižovat své veřejné zadlužení v poměru k HDP, nakonec až pod úroveň třiceti procent. To je dnes naprosté sci-fi. Daný poměr narůstá nad úroveň 45 procent a vláda zatím nepředložila recept, jak tento nárůst zastavit. Nicméně ani kolem rok 2018 nebyl nápad na plošné zkrácení pracovního týdne šťastný. Důkaz pro to nabízí nejen současný neutěšený stav veřejných financí, který by byl při kratší pracovní době ještě neutěšenější. Důkaz totiž nabízejí také plameny a haldy odpadků v ulicích Paříže a dalších francouzských měst. Tamní lid se bouří proti právě navýšení věku odchodu do důchodu, a to z 62 na 64 let.    

Francie přitom se zkrácenou pracovní dobou experimentuje už dlouhá desetiletí. Na přelomu tisíciletí tam například zaváděli 35hodinový pracovní týden. Francouzští politici to zdůvodňovali tak, že chtějí snížit nezaměstnanost a dát lidem možnost žít vyváženější život. Vyváženější ve smyslu příznivějšího rozdělení času mezi práci a volný čas.

Jenže Francie po letech stále čelí poměrně vysoké míře nezaměstnanosti. Nyní se pohybuje kolem úrovně sedmi procent a je tudíž zhruba třikrát vyšší než v Česku. Nenaplňuje se tak představa, že Francouzi se díky kratšímu pracovnímu týdnu mezi sebou o dané množství práce jaksi podělí, a zvýší tak zaměstnanost.

Slavné to zjevně není ani s dosahováním rovnováhy mezi volným časem a časem věnovaným práci. V těchto dnech Organizace spojených národů zveřejnila svoji pravidelnou studii (zde), ve které porovnává životní spokojenost obyvatelstva jednotlivých zemí. Vítězí Finové.

A klíčovým důvodem je právě jejich vyvážená dělba času mezi práci a volno. Francouzi se umisťují až na 20. příčce. I Češi jsou na tom lépe. Umisťují se osmnáctí.

Francouzský příklad tedy zřetelně ukazuje, že kratší pracovní týden není automatickou zárukou ani nižší nezaměstnanosti, ani větší spokojenosti obyvatelstva. Češi jsou spokojenější než Francouzi i přesto, že si pracovní týden dosud nezkrátili. Spíše však: právě proto, že si jej nezkrátili.

Kratší pracovní týden znamená, že zaměstnavatel získá za stejné peníze, tedy za stejnou mzdu, méně zaměstnancovy práce. Mzda totiž zůstává stejná jako před zkrácením pracovní doby. Takže zaměstnavateli se tím pádem produkce prodražuje, protože musí rázem za stejně dlouhou pracovní dobu zaplatit svým zaměstnancům více. To je mimochodem také proinflační. Inflace je přitom v Západě na svých maximech za několik desetiletí. Je třeba působit protiinflačně, nikoli proinflačně.  

Ve Francii navíc zkracování pracovního týdne citelně přispělo k tomu, že země ztratila konkurenceschopnost v průmyslové výrobě. Do zahraničí výrobu přesunuly průmyslové podniky, které byly ještě v 60. nebo 70. letech hustě rozesety zejména po severovýchodě země.

Nezaměstnaní Francouzi, kteří v nich mohli najít práci, leč bohužel nenašli, se v letech 2018 a 2019 v svém zmaru bouřili nejen v ulicích Paříže. Říkali si žluté vesty, zapalovali auta i banky a stali se zjevně inspirací mnohým z dnešních protestujících.

Jak se tedy v Česku poučit z – nejen – francouzského fiaska s kratší pracovní dobou? Jak docílit toho, aby se pracovní týden zkrátil, a nezaměstnanost a nespokojenost obyvatelstva nevzrostly?

Politici ani odbory by neměli nic plošně nařizovat. Nechme na firmách samotných, ať mohou kratší pracovní dobu zavést jako benefit. Firmy si samy spočítají, zda se jim to vyplatí.

Pokud je budeme nutit, aby pracovní dobu zkrátily, část z nich se dost možná přestěhuje „za kopečky“. A Češi budou čelit vyšší nezaměstnanosti či třeba i vyšší inflaci a jejich životní spokojenost klesne na úroveň Francouzů nebo ještě níž.