Češi spoří jako nikdy, což pomáhá krotit inflaci. Ta je teď v Česku jedna z nejnižších v EU

V posledním loňském čtvrtletí česká ekonomika vykázala podle zpřesněných dat meziroční růst, byť jen o 0,2 procenta. Jenže do té doby se mělo za to, že se naopak propadala, a to opět o 0,2 procenta. To ve výsledku znamená, že loni celoročně klesla tuzemská ekonomika jen o 0,2 procenta, namísto dosud uváděných 0,4 procenta.

Lepší než očekávaný výsledek je o to překvapivější, že Češi loni ve čtvrtém čtvrtletí v nebývalé míře spořili. Míra úspor domácností dosáhla úrovně 21 procent. To je nejvyšší míra úspor za celé období od roku 2005 s výjimkou posledního čtvrtletí roku 2020 a prvního kvartálu roku 2021. Tato dvě čtvrtletí byla ale mimořádně poznamenána restrikcemi souvisejícími s pandemií covidu, včetně restrikce v podobě uzavření podstatné části kamenných obchodů. Lidé tehdy tedy často vlastně ani neměli, jak své peníze utrácet. Vysoká míra úspor tak z velké části odrážela tuto nemožnost.

Což ovšem nebyl případ loňského posledního kvartálu. Loni od října do prosince Češi spořili vskutku nebývale, takřka dvojnásobně v porovnání s lety 2013 až 2019, i když už utrácet zcela volně mohli. Mimořádně vysoká inflace a energetická drahota, které kulminovaly v roce 2022, je však naučily jednat úsporněji, takže při stabilizaci cen v ekonomice, včetně cen energií, „náhle nevěděli, co s penězi“. Případně si vytvářeli rezervy pro případ silnějšího nepříznivého dopadu zdražení cen energií, hlavně jejich regulované složky, v roce 2024 nebo z důvodu obav z efektu konsolidačního balíčku.

Vysoká míra úspor koresponduje s poměrně nízkou spotřebou domácností a poměrně slabými maloobchodními tržbami. Relativně nízká spotřeba domácností loni zásadním způsobem stahovala do červených čísel celou tuzemskou ekonomiku. Proto je jistě pozitivní, že tuzemské hospodářství nakonec loni od října do prosince rostlo, zejména díky zahraniční poptávce a solidnímu zahraničnímu obchodu.

Letos se spotřebitelská nálada zlepšuje, neboť lidé s úlevou shledali, že se novým rokem žádné dramatické zdražení energií nenastalo a že ani dopady konsolidačního balíčku nejsou výrazně nepříznivé. Zlepšení spotřebitelské nálady podporuje samozřejmě probíhající další pokles inflace, díky němuž domácnosti letos vyhlíží růst reálných mezd. A tato vyhlídka je pomáhá vrátit do obchodů k nákupům. I kvůli tomu by tak česká ekonomika letos měla přidat jedno procento, zatímco inflace se bude pohybovat kolem úrovně dvou procent, kterou cíluje Česká národní banka jakožto hladinu nejlépe souznící s jejím mandátem zajišťování cenové stability.

Vysoká míra úspor a nízká ochota domácností utrácet sice snižuje ekonomický růst, ale také inflaci. Do ekonomiky totiž proudí méně nových peněz – například v podobě spotřebitelských úvěrů – a peníze se v ní také pomaleji otáčí.

Česká republika i proto, kvůli poměrně slabé spotřebě domácností, letos v únoru vykazovala sedmou nejnižší inflaci v EU. Podle Eurostatu činila meziročně jen 2,2 procenta. Česko má nižší inflaci, než odpovídá průměru EU (2,8 procenta) i eurozóny (2,6 procenta). Vykazuje také citelně nižší inflaci než všechny sousední země i než Maďarsko.

A pouze pět zemí z dvaceti států eurozóny vykazuje nižší inflaci než Česko. Jedná se o Lotyšsko, Litvu, Itálii, Finsko a Kypr. Společně s ním má nižší inflaci než Česko také Dánsko.

Ukazuje se tak, že je problematické spojovat inflační vývoj s používanou měnou, jak se tak často dělo například loni. Dánsko má v současnosti vůbec nejnižší inflaci v EU, přitom eurem neplatí. Naopak „eurové“ Rakousko či Slovensko vykazují nyní vyšší inflaci než „bezeurové“ Polsko, Maďarsko i Česko. Ze zemí Visegrádské skupiny tak v současnosti vykazuje nejvyšší inflaci ta jediná z nich, jež platí eurem – Slovensko. Důvody odlišného vývoje a nynějších měr inflace jsou hlubšího a komplexnějšího rázu než používaná měna.  

Podle ČSÚ, který používá jinou metodiku než Eurostat, činila únorová míra v Česku dokonce jen rovná dvě procenta v meziročním vyjádření. Poprvé od konce roku 2018 se tak míra inflace ocitla přesně na cíli ČNB. Od ledna 2019 včetně byla vždy nad tímto cílem.

Českou inflaci v únoru snižovalo i to, že prodejci potravin v čele s řetězci konečně začali alespoň částečně promítat historicky zcela se vymykající zlevnění zemědělců, nadále – rovněž podle čísel za únor – meziročně bezmála dvacetiprocentní, do koncových cen. Zatímco například zelenina v lednu meziročně zdražovala ještě o více než třináct procent, v únoru už meziročně zlevňovala, o 0,1 procenta. Meziměsíčně pokles inflace tlumil růst cen pohonných hmot, jenž způsobil růst cen ropy na světových trzích a slábnutí koruny vůči dolaru. 

I obchodní řetězce zkrátka již narazily na neochotu českých domácností nakupovat více. V uplynulých čtvrtletích Češi omezovali své nákupy jak nepotravinářského, tak právě i potravinářského zboží. To byl vůbec ten nejlepší signál, který mohli řetězcům dát, aby ty si na nich konečně přestaly „mastit kapsu“. Nenasytnost řetězců se jim nyní může vymstít. Pokud by Čechy naučily šetřit na potravinách trvaleji, jejich šponování cen v uplynulých letech je sice přechodně dovedlo k vyšším ziskům, ale středně- a dlouhodobě budou spíše tratit. Kde chce moc, nemá nic, říká se. Kdo chce moc, má míň, než mít mohl, může platit pro tuzemské řetězce.