KOMENTÁŘ | Češi výjimkou Evropy? Pořád volí ty stejné, a očividně jim to nevadí. Komentář Vojtěcha Varyše

Ve Španělsku Podemos, v Řecku Syriza, v Německu AfD, v Itálii Hnutí pěti hvězd, ve Francii Mélenchon a jeho Nepoddajná Francie. A v řadě evropských zemích již zavedené značky: rakouští Svobodní, francouzská Národní fronta, v Nizozemsku Wilders a jeho PVV. Protestní hnutí, která tu zleva, tu zprava kritizují nejen stávající strany, ale rovnou celý systém. Postavená nejen na charizmatických lídrech, ale širokém huntí lidí, kteří dosud neměli s politikou nic moc společného.

V Česku nic takového nevidíme. Jistě, mnohé se jako protestní strany prezentují. Například Babišovo ANO. Těžko pokládat za antisystémovou takovou stranu, která seděla poslední čtyři roky zcela konformně ve vládě. Nemluvě o tom, že ANO je spíše podnikatelským projektem než širokým, lidovým politickým hnutím.

Okamura a jeho SPD – neopírá se o programové změny systému, ale řečnění o korupci a referendech, to není žádný protest. Nemluvě o tom, že i zde jde spíše o podnikatelskou akci, postavenou kolem osobního PR svého předsedy, který si možná ani teď nepohlídá, aby se mu nakonec nerouztekli jeho novopečení poslanci, o nichž nikdo nic neví (tak jako o těch, kteří byli před čtyřmi lety zvoleni za jeho předchozí značku Úsvit).

Komunistická strana Čech a Moravy ještě v 90.letech razantní protestní a antisystémovou stranou byla. Jako jediná je opřena o pevný ideologický základ. Její podpora lety ještě vzrostla a parlamentní postavení má jisté. No právě – stala se z ní spíše firma, která pod poklidným řízením Vojtěcha Filipa dokáže zajistit dobré živobytí stovkám svých zastupitelů a zaměstnanců. Podílu na moci se bojí a nijak se k němu nehrnou – a revoluční protestní retorika jim je dávno cizí, protože by i ona mohla fungující politický byznys poškodit.

Další sněmovní strany těžko z antisystémovosti podezřívat, a z těch, které se blíží k hranicícm parlamentu zvenčí, mají k takovému postavení nejblíže zelení a piráti. Zelení jsou v programu sice konzistentní, ale žádnou systémovou alternativu ani mladistvý protest zjevně neprezentují – radikální křídlo dávno zaniklo nebo se konformizovalo a vidina mírného pokorku v mezích zákona přesvědčila to pragmatické, jak se má chovat, chce-li ještě někdy promlouvat do celostátní politiky.

Piráti – okouzlení vidinou, že by mohli ve sněmovně usednout – věnují většinu energie přesvědčování veřejnosti, že jsou úplně normální – a to, že má někdo dredy nebo pracuje v IT, neznamená, že by nemohl být úplně normální člověk. To na svěží vítr taky nevypadá.

Ono je to těžké. Národveckou či antiimigrační rétoriku dnes používá v české politice každý, od prezidenta přes členy vlády, tudíž na případné zájemce o obsazení krajně pravicového pole mnoho prostoru nezbývá. A že v Česku chybí skutečná levice, neboť KSČM je sdružení spokojených nostalgiků a sociální demokracie zas staroodborářskou partají široce rozkročenou nad pragmatickými zájmy mnoha svých křídel, se ví už dávno.

Vtip je v tom, že to v Česku nijak nevadí. Lidé jsou tu navzdory obvyklému mediálnímu obrazu vlastně spokojení. Proto volí ty samé, které volili před čtyřmi lety. Pokud k volbám vůbec přijdou. Jinak by už dávno vyšli do ulic, ne?