Československý fenomén, který odvál čas. Jak se pracovalo za socialismu?

Pracovní soboty. Termín, který mnohým lidem dnes už mnoho neřekne. Ale ti, kteří pracovali už před rokem 1990, si na něj pravděpodobně ještě vzpomenou. Bývalo to řešení státu jak udržet v každém roce stejný počet pracovních dnů. Na každý svátek ve všední den připadla jedna víkendová náhrada. A někdy byly vyhlašovány i jen tak.

V sobotu do práce. V dnešní době naprosto běžná věc, před pár desítkami let ale pro mnohé nepředstavitelný nápad. Pětidenní pracovní týden byl v Československu zaveden už v roce 1968 a od té doby lidé považovali víkendy za dny volna. Když se přecházelo, byly v úvaze dvě varianty. Volná sobota a neděle či volná neděle a pondělí. Nakonec převážila varianta se sobotou a vznikl tak víkend, který známe do dneška.

Transformace šestidenního pracovního týdne na pětidenní však neproběhla hladce. Více než třicet dalších let byly vyhlašovány tzv. pracovní soboty, při kterých museli zaměstnanci do práce a děti do školy. Nejdříve se pracovní a nepracovní soboty každý druhý týden střídaly. Poté už byly jen některé vyhlašovány mimořádně. Vždy jich bylo vyhlášeno dostatek na to, aby pokryly počet státních svátků, které se objevily ve všední dny. Režim měl strach, že s každým rokem se měnící počet pracovních dnů by měl negativní ekonomické dopady.

Naposledy se šlo v sobotu do práce 28. dubna 1990 jako náhrada za Velikonoční pondělí. Další pracovní soboty byly zrušeny a stát se k nim už nikdy nevrátil. Nakonec se totiž ukázalo, že jejich ekonomický vliv je minimální a jsou tedy zbytečné. Navíc se přišlo na to, že víkendová pracovní morálka za mnoho nestojí.

Fenomén pracovních sobot byl typický pro východní blok, do kterého i Československo patřilo. V Rusku se jim říkalo subbotnik a bylo jich výrazně větší množství než u nás. Subbotniky byly dny dobrovolné a neplacené práce. Jejich „dobrovolnost“ však postupem času přešla spíše v povinnost. Zajímavostí byly lokální pracovní soboty, které byly pořádány v určitých regionech. Z nich vešly nejvíce ve známost tzv. „mamulovky“. Ty vyhlašoval krajský tajemník KSČ v Severomoravském kraji Miroslav Mamula.