Jak inflace zamává s nemovitostmi?

Růst výrobních cen se do vzestupu těch spotřebitelských promítne zejména tehdy, bude-li trvalejšího rázu. Pak už bude pro výrobce neudržitelné ponížením marže zadržovat plný přenos zdražení do konečných cen. Většinový expertní názor nadále předpokládá právě to, že prudký nárůst cen vstupů je jen přechodnou ozvěnou pandemie. Nečekaně brzké a výrazné uvolnění čínské měnové politiky z minulého týdne je dosud nejzávažnějším varováním, že post-pandemické zotavení zdaleka nemusí být tak hladké, jak se letos na jaře široce věřilo. A to bez ohledu na delta variantu covidu. Zásadnější neduhy čínské ekonomiky a její pomalejší než předpokládané zotavení z covidu by neblaze poznamenaly celý svět, způsobily dezinflační tendence a pokles ceny surovin i materiálů.

Pravděpodobnost trvalejší výrazné spotřebitelské inflace, v Česku v pásmu tří až pěti procent, je tedy jen zhruba pětinová, a spíše se snižuje, i s ohledem na nejnovější vývoj v Číně. Vyloučit ji však rozhodně nelze. Pandemické inflační echo by ale musely podpořit další proinflační faktory, aby se z výraznější inflace stala záležitost středně- a dlouhodobá. 

Střednědobě nelze vyloučit, že se zdražení cen vstupů přenese nejen do spotřebitelských cen, ale také začne formovat inflační očekávání a skrze jejich vzestup pak ovlivňovat například mzdová vyjednávání. Ale ani to by ještě k trvaleji navýšené inflaci nestačilo. Musely by se přidat také dlouhodobé faktory. Těch ovšem oproti uplynulým letům přibývá.

Jsou zejména demografického, geopolitického a technologického rázu. Poměrně rapidně postupující stárnutí čínské populace znamená, že někdejší “dílna světa” čelí úbytku pracovní síly, jenž vytváří citelný tlak na růst tamních mezd. Přitom ještě v “nultých letech” Čína představovala mocný zdroj celosvětového snižování inflace. Čína už není “levnou dílnou”, takže také stoupá geopolitická asertivita tamního režimu. Na obzoru je nová studená válka, mezi Čínou a USA. Těžko předjímat podobu studenoválečnického střetu 21. Století. Deglobalizační tendence, které takřka zákonitě vyvolá, ovšem představují další dlouhodobě působící inflační faktor. Práce se totiž v jeho důsledku sice vrátí z Číny do Evropy nebo USA, avšak Francouz, Němec nebo Američan za ni budou žádat daleko vyšší mzdu než Číňan. Pandemie navíc obnažila zranitelnost mezinárodních dodavatelsko-odběratelských řetězců, takže i kdyby ke studené válce nedošlo, mezinárodně činné firmy se stejně budou snažit tyto řetězce zkracovat. Což je jen další inflační tlak, neboť do jejich stávající délky, zahrnující třeba i tři kontinenty, je firmy natáhly právě proto, aby produkční ceny co nejvíce srazily. Něco za něco. Zkrácení řetězců zvyšuje jejich odolnost vůči globálnímu otřesu typu pandemie, avšak zároveň nákladnost vlastní výroby. V neposlední řadě je mocným inflačním tlakem, jenž má dlouhodobý potenciál, celkové “zelenání” ekonomik. Environmentálně šetrnější technologie jsou zkrátka dražší než ty špinavé, jinak by je firmy již dávno využívaly, a nebylo by třeba rozsáhlých dotačních programů.  

Dvacátá léta se tak vskutku mohou nést ve znamení mnohem výraznějších inflačních tlaků, než jakým jsme uvykli v letech “nultých” a desátých. 

Mnozí Češi nyní investují do pořízení nemovitosti právě v obavě z výraznější a trvalejší inflace. Jenže pokud by se vskutku taková inflace roztočila, může to momentálně přehřátý nemovitostní trh ochladit jako máloco jiného. Centrální banky by vůči výraznější inflaci musely zakročit důraznějším zvýšením úrokových sazeb, aby ji zkrotily. Trvaleji navýšené úroky znamenají trvalejší zdražení hypoték. Odliv podstatné části hypotečního financování by zásadně zpomalil růst cen realit. Navíc v době vyšších úroků budou pro banky, fondy a další velké hráče ve finančnictví v porovnání s dneškem relativně atraktivnější jiné investice než ty do nemovitostí. Třeba do vládních dluhopisů. Výrazný přesun globálního kapitálu z nemovitostí do dluhopisů pochopitelně také vyvolá tlak na pomalejší růst, ba v krajním případě i zlevnění nemovitostí.