Vyjádření ČNB k zavádějícím informacím uveřejněným v článcích Financial Times a The Economist

V tabulce pod názvem „Foreign banks‘ lending to Czech Rep“ je uvedeno, že zahraniční banky do České republiky k 30. září 2008 půjčily celkem 192 miliard dolarů (cca 4 biliony korun). ČNB považuje tuto tabulku a také doprovodný text za velmi zavádějící. Dle statistik ČNB, které odpovídají mezinárodním standardům, činí zadluženost ČR vůči zahraničním bankám 38 miliard dolarů. Rozdíl mezi realitou a daty v článku FT byl pravděpodobně zapříčiněn nesprávnou interpretací zdrojových statistických dat. Zdrojem byla statistika Banky pro mezinárodní platby (BIS), která konsoliduje bilance mezinárodních bankovních skupin. Tyto bilance zahrnují bilance lokálních bank v jednotlivých zemích, jež jsou těmito skupinami vlastněny. Inkriminovaných 192 miliard dolarů je tak zhruba sumou bilancí domácích českých bank, jejichž vlastníkem byla k uvedenému datu zahraniční banka. Vzhledem k faktu, že většina tuzemských bank má zahraničního vlastníka, představuje ve skutečnosti toto číslo prakticky celou bilanci českého bankovního sektoru. Ta činila na konci pololetí 2008 4,1 bilionu korun, což zhruba odpovídá částce uvedené ve Financial Times. K tomu lze poznamenat, že objem poskytnutých úvěrů je samozřejmě menší než bilanční suma bank. Podle údajů ČNB dosáhla ke stejnému datu celková zadluženost domácností a podniků u bank přibližně 1,6 bilionu korun, z toho drtivá většina úvěrů byla ovšem poskytnuta v českých korunách, a to bankami vlastněnými sice zahraničními vlastníky, ale operujícími dle českého zákona o bankách a dohlíženými domácím bankovním dohledem. Ani toto výrazně nižší číslo tedy není, jak by mohl napovídat obsah článku v FT, jakýmkoli indikátorem závazků českého finančního sektoru vůči zahraničí. Jedná se o objem úvěrů českých bank poskytnutých českým ekonomickým subjektům denominovaných v drtivé většině v české koruně a financovaných depozity ve stejné měně.  Jakékoli závěry týkající se kurzových či jiných přeshraničních rizik, činěné na základě takto dezinterpretovaných čísel, jsou tedy zcela neopodstatněné a zavádějící.

V úvodníku týdeníku The Economist ze dne 21.2.2009 pod názvem „Argentina on the Danube?“ je uvedeno, že ČR je jednou ze zemí, jejíž padající měna způsobuje agónii domácností, které mají úvěry ve švýcarských francích či eurech. Rádi bychom zdůraznili, že v ČR tento problém neexistuje a že výpůjčky českých domácností v zahraničních měnách tvoří naprosto marginální 0,1 % z celkových výpůjček domácností. Toto konzervativní chování českých domácností je přímým důsledkem faktu, že úrokové sazby v ČR byly několik posledních let většinou pod úrovní sazeb eurozóny a úvěry v českých korunách tak byly levnější. V souvislosti s článkem, který se zaměřuje na nebezpečí zahraničních úvěrů, které „spolykaly“ banky střední a východní Evropy, bychom také rádi upozornili na fakt, že české banky, které jsou v naprosté většině vlastněné evropskými skupinami, nikdy nepotřebovaly finanční zdroje ze zahraničí, protože financovaly své výpůjčky z vkladů českých střadatelů. Poměr úvěrů a vkladů v českém bankovním sektoru, který  v současné době činí 77 %, patří mezi nejnižší v EU. a české banky jsou v naprosté většině případů čistí věřitelé a nikoli čistí dlužníci evropských skupin, kterých jsou součástí.

Dne 23.2.2009 uveřejnil Financial Times komentář pod názvem „Eastern crisis that could wreck the eurozone“, kde autor jmenuje dvě politické chyby, kterých se dopustily vlády zemí střední a východní Evropy. Jednou z nich bylo pobízení domácností k čerpání úvěrů v zahraničních měnách. Dovolíme si tvrdit, že ani čeští politici, ani centrální bankéři k ničemu podobnému české občany nikdy nevybízeli. Jak je uvedeno výše, čeští občané úvěry v zahraničních měnách nečerpali, neboť k tomu v prostředí dlouhodobě nízkých úrokových sazeb z úvěrů v domácí měně neměli žádnou motivaci.

Vzhledem k citlivosti trhů na nepřesná data v době finanční krize by tato zavádějící interpretace dat mohla mást investory i širokou veřejnost, proto ČNB považuje za nutné uvést výše zmíněné nepřesnosti na pravou míru.