„Žádné rubly, žádný plyn“. Kreml odmítá posílat Evropě plyn za eura, ta zas odmítá jej platit v rublech. Co bude dál?

Protiútokem je třeba požadavek ruského prezidenta Vladimira Putina, ať „nepřátelské země“ platí za ruský plyn a ropu v rublech. Pokud by zejména země EU, klíčoví odběratelé ruských surovin, na platbu v rublech přistoupily, pomohou Putinovi podpírat nejen ruskou ekonomiku, ale navíc i ruskou měnu. Pro Putinův režim se přitom nic nezmění. Jak to? V současnosti Rusko inkasuje devizy z prodeje surovin přímo. Jestliže by ale EU platila v rublech, bude si je pochopitelně muset nejprve obstarat. Od koho jiného než od Ruska. Rusko tedy bude své devizy, nejčastěji eura, získávat jako dosud, akorát ne prodejem surovin, nýbrž prodejem rublů. EU si bude muset nejprve od Ruska koupit rubly, aby pak za ně pořídila ruské suroviny. Tím, že EU bude nakupovat dále ruský plyn a ropu, bude podporovat Putinovu ekonomiku. Tím, že si za tím účelem bude muset nejdříve pořídit rubly, bude podporovat nejen ruskou ekonomiku jako nyní, ale navíc právě ještě i ruskou měnu.

Navíc, jestliže evropští odběratelé ruských surovin budou muset alespoň přechodně držet rubly, aby si plyn a ropu mohli pořídit, nebudou mít zájem na tom, aby rubl příliš kmital nebo se hluboce propadal. Oslabí tedy jejich zájem na dalších sankcích proti Rusku, neboť ty právě mají potenciál rubl citelně rozkmitat a prudce oslabit. Budou se proti tomuto kmitání a padání ruské měny muset pojistit. Za pojištění zaplatí nemalý peníz, neboť pojišťovat kurs měny ekonomiky zatížené tolika sankcemi jako žádná jiná v dějinách, nebude nic levného. Náklady tohoto pojištění pak přenesou na své odběratele. Pokud například německý odběratel nakoupí v rublech ruský plyn, českému zákazníkovi – některému z tuzemských dodavatelů plynu – jej prodá sice v eurech, ale s příplatkem za to, že se musel pojistit proti výkyvům kursu rublu k euru. O tento příplatek, či jeho část, se tak zdraží plyn i českým domácnostem nebo firmám. S růstem cen plynu nebo ropy pochopitelně zdraží také elektřina, teplo, benzín či nafta.

Putin svůj požadavek prodeje v rublech zdůvodňuje nikoli tím, že chce zemím EU znepříjemnit a dále zdražit život, ale tím, že západní měny jako euro či dolar přestaly být v důsledku sankcí důvěryhodné. A proč by měl prodávat plyn a ropu za nedůvěryhodnou měnu? Tím ruský prezident vysílá vzkaz také domácí, ruské veřejnosti, případné rovněž čínskému nebo indickému publiku. Vždyť přece západní měna je nedůvěryhodná, zkažená, jako je nedůvěryhodný a zkažený celý Západ – současnou dikcí Kremlu, „impérium lží“.  

I když je ovšem Kreml schopen dokonce protiútoku, nemělo by to zastřít fakt, že převážně je ekonomicky v těžké defenzívě, již ani nebude s to udržovat kdovíjak dlouho. Pravděpodobnost bankrotu Ruska během následujících dvanácti měsíců minulý týden opat vyskočila na zhruba 75 procent. Právě v důsledku Putinova požadavku na platbu v rublech. Obchodníci s pojištěním proti bankrotu států totiž předpokládají, že Kremlu požadavek neprojde jen tak. Ostatně země skupiny G7 včera jednotně uvedly, že nejsou ochotné kupovat ruský plyn v ruské měně a že takový požadavek je porušením smluv ze strany Ruska. Aby k platbě v rublech mohlo dojít, musely by být evropští odběratelé ruských surovin nejprve svolní k přejednání smluv, které nyní zní na jinou měnu, zpravidla na euro. K přejednání zatím svolní zjevně a lze čekat, že místo toho kontrakty vypoví. Ačkoli Kreml ještě čeká na konečné vyjádření EU. Každopádně Kreml v noc na dnešek varoval, že bez rublů nebude plyn. To by ale fakticky znamenalo, že Rusko ztratí zcela klíčový zdroj svého příjmu. A to právě zvedá pravděpodobnost jeho bankrotu. Uvažme, že za plyn a ropu inkasuje Rusko od EU denně částku odpovídající jedné miliardě dolarů. Shodou okolností, lehce přes jednu miliardu dolarů denně přitom Rusko stojí válčení na Ukrajině. Pokud by tedy příjmy za prodej plynu a ropy Evropské unii vyschly, časem to pochopitelně ochromí možnosti Ruska válku dále financovat.   

Pochopitelně, část ropy nebo plynu, jež by Rusko „neudalo“ Evropě, může prodat třeba Číně nebo Indii. Ostatně, některé čínské firmy kradmo skupují levnou ruskou ropu už nyní. Ruská ropa je kvůli sankcím ve slevě, čehož využívají nejen čínští, ale též indičtí nákupčí. Oběma velkým asijským ekonomikám zatím dvojí hra vychází. Sankce Západu na ně nedopadají, přitom se jim daří prohlubovat obchodní vztah s Ruskem, nakupovat ve slevě, jež je výsledkem sankcí, a na sankcích tedy dokonce ještě vydělávat. Čína dokonce ještě nabádá čínské podnikatele a menší firmy v Moskvě, aby nemeškali a hned rozjeli další byznys s ruskými firmami, které v důsledku sankcí tak krvácejí. Sup se slétá na kořist. Peking to hodlá hrát následovně: velké čínské firmy nepůjdou proti sankcím Západu, rizikovou hru rozjedou ty malé, jež lze obětovat.

Jinými slovy, ani Čína, ani Indie se Rusku úplně do náruče nevrhnou, jen tak „napůl“. Západ je pro ně ekonomicky také podstatný, často podstatnější než Rusko. Což je jen o důvod více, proč nelze čekat, že by Rusko Evropu coby stěžejní odbytiště svých surovin nahradilo kýmkoli jiným. Letos se tak ruská ekonomika v důsledku války a sankcí propadne minimálně o patnáct procent a do konce příštího roku ztratí výsledek ekonomického růstu uplynulých patnácti let. Z ekonomického hlediska je Putinova válka katastrofou už teď.