Děsivý scénář: Ekonomové popsali, jak bude vypadat svět po další finanční krizi

Když vypukla krize v roce 2008 banky snižovaly úrokové sazby téměř na nulu. I po krizi ale se příliš nezvedly, takže by případě další krize by nebylo možné je dále snižovat. Centrální banky tak nebudou mít prostor pro stimulaci ekonomiky.

Týdeník Ekonom zmapoval současné (únor 2019) úrokové sazby centrálních bank států eurozóny a dalších zemí G20. Zjistil, že většina z nich je na velmi nízké úrokové sazbě (např. Británie měla sazbu 0,75%). I u USA s 2,5% úrokovými sazbami by nemohly přistoupit k těm opatřením, které  uskutečnily centrální banky v roce 2008.

Minulou finanční krizi centrální banky též řešily masivním vydáváním uměle vytvořených, nekrytých peněz, které měly zvýšit nabídku peněz a které vedly k masivnímu nárůstu dluhu. Tímto krátkodobým dluhem se pokoušeli zpětně odkoupit dlouhodobý dluh, tvrdí Rogoff.

Podle něj vlády poznaly, že vydáváním vlastního dluhu mají centrální banky ohromnou moc a pokusily se je omezit. Rogoff to považuje za špatné, protože ačkoliv stále mají velký vliv, dle něj to nemají příliš možností, jak by mohly na finanční krizi reagovat. Má za to, že by měli mít k dispozici agresivnější způsoby odepisování dluhu a měly by mít možnost prosadit, aby úrokové sazby v časech nouze, nikoliv za normálních okolností, mohly jít do záporného teritoria jako možnost stimulace ekonomiky.

Záporné úrokové sazby mají dnes Dánsko, Švédsko, Švýcarsko a Japonsko. Dánsko k nim přistoupilo už v roce 2012, aby ochránilo ekonomiku v době vrcholící dluhové krize v eurozóně.

Řada ekonomů však záporné úrokové sazby nevnímá jako cestu. Podle nich vedou k většímu risku, přifukování cenové bubliny a snižování stability bank, kterým díky nim klesají zisky. To pocítí i jejich klienti, jejichž peníze na účtech začnou rychle ztrácet hodnotu.

Podle Rogoffa se však jedná o stále lepší způsob simulace ekonomiky než je kvalitativní uvolňování – situace, kdy nakupuje velké objemy aktiv s cílem snížit dlouhodobé úrokové sazby. Podle něj se tato metoda příliš neosvědčila.

Ačkoliv Rogoffa trápí nástup populismu a politické problémy ve světě, nemyslí si, že by nyní měla přijít finanční krize. Varuje však, že politické rozdělení zabraňuje tomu, aby kdyby se tak stalo, dokázaly vlády zaujmout jedno účinné a pevné stanovisko.

Podle Rogoffa by příští finanční krize dopadla i na boháče, ale především na chudé a střední třídu, kteří velmi rychle ztratí svůj „polštář“ financí dělaný na horší časy. Státy tedy musí řešit, jak uskutečnit, aby závaží finanční krize bylo neseno více rovnoměrně a nedopadalo jen na ty nejohroženější.