KOMENTÁŘ | 30 let od START II. Pokus o hlubší spolupráci USA a Ruska zkrachoval, Kreml dál rachotí jadernými zbraněmi

V ruské metropoli podepsaná smlouva navazovala na úmluvu START, kterou o sedmnáct měsíců dříve uzavřely Spojené státy ještě se Sovětským svazem. Neměnila její principy, přicházela pouze s přísnějšími limity. Zaměřovala se na těžké mezikontinentální balistické rakety využívající technologii MIRV. Ta, stručně řečeno, umožňuje na jednu střelu instalovat více jaderných hlavic, případně i klamných cílů znesnadňujících jejich zničení nepřátelskou protivzdušnou obranu. Každá z nich dokáže zasáhnout jinou lokalitu, což výrazně posiluje ničivý potenciál tohoto typu zbraní.

Zdánlivě se jednalo o úspěch, který vzbuzoval naději, že po skončení studené války budou Washington s Moskvou posilovat vzájemnou spolupráci v klíčových bezpečnostních a strategických oblastech. Bolestivý ratifikační proces v následujících letech ale ukázal, že se jednalo o iluzi. Americká strana smlouvu ratifikovala s tříletým odstupem, Rusko dokonce až v dubnu 2000; navíc s podmínkou, že bude zachována americko-sovětská smlouva o protiraketové obraně z roku 1972. Jelikož Washington od této smlouvy omezující vývoj protiraketových systémů v polovině roku 2002 odstoupil, Moskva pouhý den poté, tedy 14. června, START II vypověděla. Dohoda se tedy nikdy příliš nepřenesla do praxe.

Po rozpadu Sovětského svazu přitom alespoň zdánlivě existovaly mimořádně příhodné podmínky pro průlomové dohody na poli jaderného odzbrojení mezi Washingtonem a Moskvou, které mohly stavět na rámci vytvořeném smlouvou START. Nezapomínejme, že vládnoucí elita v mladém ruském státu soustředěná okolo prezidenta Jelcina byla touto dobou spolupráci se Západem – a Spojenými státy obzvlášť – značně nakloněna.

Ve skutečnosti, viděno zpětnou optikou, již příprava smlouvy START II odhalila výrazné posuny, ke kterým v první polovině 90. let při formování poststudenoválečného řádu v mezinárodní politice docházelo. Omezování strategických jaderných zbraní – tradičnímu studenoválečnému tématu, který počítal s dialogem sobě rovných supervelmocí – Rusko nadále přikládalo velký význam. Proti tomu ve Spojených státech otázka ztrácela na naléhavosti spolu s tím, jak se ukazovalo, že vztahy mezi Washingtonem a Moskvou nabírají stále více asymetrický charakter.

Navíc ekonomické problémy spojené se snahou o rychlý přechod k tržnímu hospodářství byly v Rusku postupně stále častěji spojovány s údajně nedostatečnou pomocí ze strany Západu. Na ruské politické scéně zakořenil narativ, že Západ nemá na vyřešení ruských potíží zájem, ale naopak se jich snaží využít ve svůj prospěch. Právě START II se za této situace pro mnohé v Rusku stával příkladem prohlubujícího se nerovného postavení Washingtonu a Moskvy. Nechuť k ratifikaci smlouvy posilovalo poznání, že strategické jaderné zbraně zůstávají jednou z posledních oblastí (ne-li tou vůbec poslední), kde si Rusko nadále může nárokovat statut supervelmoci.

Ratifikace na ruské straně tak byla odkládána do značné míry z manifestačních důvodů, například na protest proti americkému postupu na Blízkém východě či v kosovské krizi, stejně jako rozšíření NATO o tři bývalé členy varšavského paktu v roce 1999. Osud smlouvy, která se měla stát ukázkou poststudenoválečné americko-ruské spolupráce, se změnil v indikátor stupňující pachuti ve vzájemných vztazích, především pak zhrzenosti Moskvy, která nedokázala účinně vzdorovat etablování a prohlubování unilaterálního mezinárodního řádu. 

Podcenit nelze ani výraznou proměnu v ruském vojenském uvažování. Během studené války spoléhal Sovětský svaz dlouhou dobu na kvantitativní převahu a vydržoval početně rozsáhlé konvenční síly. Spojené státy, a především jejich západoevropští spojenci proti tomu stavěli nukleární arzenál, který měl početní výhodu potenciálního nepřítele eliminovat. V 80. letech se situace začala dramaticky měnit. Moskevské vedení si uvědomilo, že nemá ekonomickou sílu, která by nadále umožňovala udržet konvenční paritu, neřkuli převahu nad Západem. Roli klíčové bezpečnostní záruky již za vlády Michaila Gorbačova začaly zaujímat strategické jaderné zbraně a tento princip se během éry Borise Jelcina dále prohluboval. 

Důvod do značné míry vidíme dnes na Ukrajině, kde ruská armáda nedokázala konvenčními prostředky dosáhnout vytýčených cílů proti početně výrazně slabšímu nepříteli, který za pomoci západních zbraní dokázal postup agresora zastavit a přivodit ruským ozbrojeným silám i dílčí potupné porážky. Občasné verbální rachocení jaderným arzenálem ze strany ruských politiků a dalších aktérů veřejné debaty, k němuž na pozadí ukrajinské války dochází, pouze odráží fakt, že bez těchto zbraní hromadného ničení představuje Rusko z vojenského hlediska maximálně regionální mocnost.

Třicáté výročí podpisu smlouvy START II zároveň připomíná, že kontrola nejničivějších prostředků hromadného ničení zůstává imperativem bez ohledu na to, že vztahy mezi Moskvou a Západem jsou od února loňského roku kvůli ruskému vojenskému útoku na Ukrajinu na bodě mrazu. Vypovězení klíčových smluv, které omezují stavy strategických jaderných arzenálů, by mohlo vyvolat opětovný závod ve zbrojení a vést k marnotratné investici enormních prostředků do zbraní, jejichž apokalyptický charakter vylučuje jejich smysluplné nasazení. 

Svého času si to uvědomoval i kremelský autoritář Vladimir Putin, který krátce před tím, než Rusko pod jeho prezidentstvím vypovědělo START II, neváhal podepsat smlouvu SORT, která počty amerických a ruských jaderných hlavic omezila ještě výraznějším způsobem. Tím potvrdil, že za krachem START II stály především symbolické důvody. Dohody o kontrole strategických zbraní by se ovšem v budoucnu mohly stát symbolem opačným, symbolem obnoveného dialogu Moskvy a Washingtonu, podobně jako v dobách studené války. Těžko hledat příhodnější oblast.

Autor je historik.