KOMENTÁŘ | Babiš začal porušovat sliby už v den, kdy zvítězil. A bude pokračovat, dokud to unese ekonomika

Uplynulo sotva pár dnů a první sliby nejen Andreje Babiše a jeho hnutí ANO, ale také SPD a Motoristů sobě padají pod stůl. Stalo se tak sotva pár hodin po ohlášení výsledků voleb, kdy Babiš ve volebním štábu tvrdil, že „dnes se bude slavit“, a žádná jednání probíhat nebudou. Ještě týž večer však do jeho vily v Průhonicích dorazily přední tváře obou potenciálních partnerů. Byl to okamžik, kdy se ukázalo, že proklamace o transparentnosti a férovém jednání nejsou pravdivé.

Tento rychlý rozpor mezi slovy a činy je symptomem širšího problému. Česká politika opět vstupuje do fáze, kdy se sliby používají jako prostředek mobilizace, nikoli závazek vůči voličům. Už samotné zhodnocení povolebních prohlášení hnutí ANO ukazuje, že část jeho programu se pohybuje na hraně ekonomické i právní reality. 

Zlevnění elektřiny o dvacet procent by znamenalo zásah do rozpočtu v desítkách miliard korun ročně, který nelze udržet bez nových daní či drastických škrtů. Odmítnutí systému emisních povolenek ETS II je právně nemožné, neboť jde o přímo závazné unijní právo, které nelze jednostranně ignorovat. A slib o snížení daní se z ekonomického pohledu rovná hazardu, pokud vláda současně hodlá zvyšovat důchody a financovat dotace.

Babiš se opírá o politiku, která působí pragmaticky, ale stojí na nereálných předpokladech. Každý jeho slib se dá převést do čísel, která prostě nesedí. Snížení daní bez odpovídajících škrtů by zvýšilo deficit, který už nyní míří ke třem stům miliard korun. Zastropování cen energií by znělo atraktivně, ale znamenalo by další rozpočtové zatížení, podobné jako v roce 2022, kdy dočasná úleva vedla ke strukturálnímu dluhu. A návrat důchodového stropu na 65 let, bez úprav valorizace, by v horizontu několika let vytvořil další bilionový závazek.

Tento rozpor mezi populistickou rétorikou a fiskální realitou je jádrem problému. Politika hnutí ANO není programem reformy, ale politikou odkládání – odkládání nákladů, rozhodnutí i odpovědnosti. Je to strategie, která může přinést okamžitý politický zisk, ale zanechá po sobě hlubší strukturální nerovnováhu. Stejně jako u cenových stropů či daňových úlev je krátkodobý potlesk vykoupen dlouhodobým účtem.

Paradox je v tom, že voliči, kteří Babišovi a jeho spojencům pomohli k vítězství, budou těmi, kdo tyto účty zaplatí. Sliby o levnějších energiích, vyšších důchodech a větší suverenitě vypadají lákavě, dokud se nezeptáme, z čeho se zaplatí. A právě v okamžiku, kdy se tato otázka položí, přichází ticho – ticho, které je v české politice hlasitější než všechny volební slogany dohromady.

Je však nutné přiznat, že hnutí ANO dnes sklízí úrodu, kterou zasela vláda Petra Fialy. Ne proto, že by její kroky byly vyloženě špatné, ale proto, že je nedokázala politicky vysvětlit. Kabinet Spolu se stal obětí vlastní racionality. Zatímco Fialova vláda dělala to, co bylo nutné, Babiš sliboval to, co lahodí uchům voličů.

Pod povrchem politické neoblíbenosti se však začala česká ekonomika skutečně léčit. Po letech rozpočtové expanze a populistických výdajů se vláda pokusila nastavit základní fiskální disciplínu, i když bolestivě. Snížila strukturální deficit, zavedla první kroky k udržitelnosti důchodového systému a začala znovu využívat evropské fondy smysluplně, nikoli k nákupu popularity. Tím, že přestala lhát o ceně státu, si pod sebou politicky podřízla větev. Ale právě to byl první krok k ozdravení.

Problém Fialovy vlády nebyl v obsahu, ale ve formě. Reálné reformy doprovázela komunikační katastrofa – chladná technokratická dikce, neschopnost přeložit ekonomické kroky do srozumitelného jazyka voličů. Veřejnost tak vnímala takzvaný konsolidační balíček nikoli jako nutnou léčbu, ale jako trest. A do tohoto rámce se Babiš dokázal vrátit s chirurgickou přesností. On přece bude ten, kdo „vrátí lidem jistoty“, „zastaví zdražování“ a „odmítne bruselské diktáty“.

Tento kontrast mezi nepopulární léčbou a líbivou nostalgií rozhodl volby. Fialova vláda zahájila proces fiskální stabilizace, který mohl přinést výsledky, pokud by dostala čas a politický prostor. Místo toho ho přenechala hnutí, které sice mluví o pomoci lidem, ale reálně se chystá zvrátit právě ty kroky, které měly zabránit dalšímu zadlužování a závislosti na dotacích.

Je ironií, že ekonomika, kterou začal Fialův kabinet stabilizovat, se teď může znovu dostat do rozkolísání. Tam, kde se po letech populismu konečně začalo mluvit o udržitelnosti a efektivitě, nastupuje politika levných gest a drahých důsledků. Babiš převzal zdravější, ale zranitelný organismus a riziko, že jej znovu nakazí rychlými řešeními, je mimořádně vysoké.