KOMENTÁŘ | Babišovo zoufalství: Aby získal voliče, obětuje jméno celého Česka

Před prvním kolem voleb se Babiš potýkal nejen s ostatními protikandidáty, ale i s problémem odklonu voličů k Jaroslavu Baštovi. Oba mají v některých věcech podobnou rétoriku, kterou Babiš před druhým kolem graduje do maxima, bez ohledu na to, nakolik jsou jeho slova pravdivá nebo splnitelná.

Zřejmě nikdo nepřehlédl, že více než kdy dřív rezonuje předvolební kampaní téma války. Svůj podíl na tom má současný konflikt na Ukrajině, ale i fakt, že protikandidátem je bývalý voják a generál ve výslužbě. Toho se Babiš snaží využít za každou cenu, ať už různými prohlášeními o míru, či nejnověji odmítnutím pomoci spojenecké zemi.

Řekněme si upřímně, že válku v naší zemi či bezprostředním okolí si nepřeje nikdo. Ani veřejnost, ani politici, ale ani vojáci. A vytvářet iluzi, že právě oni prahnou po konfliktu, je čirá mystifikace. Je to asi podobné tvrzení, jako kdyby se policista těšil na to, že během své služby zatkne co nejvíce lidí a absolvuje co nejvíce přestřelek. Nebo kdyby si záchranář přál enormní množství výjezdů.

Záchranné či krizové složky státu slouží přesně k tomu, k čemu je jejich název předurčuje. Zasahují ve chvíli krize, kdy jich je potřeba, ale 99 procent z nich vám bezesporu řekne, že ze všeho nejvíc by si přáli klidnou směnu, během které se nic zásadního nestane. U vojáků to není o moc jiné. Mír by si přál každý, český prezident ale není osobou, která by ho dokázala zajistit.

Babiš se přesto v zoufalé snaze získat voliče snaží vytvořit atmosféru, že o tom, zda půjde nebo nepůjde Česko válčit, rozhoduje prezident, přičemž on je ten, kdo tomu zabrání. To, že to není pravda, ví moc dobře, u jeho voličů je to na ale zváženou. Tak pro připomenutí: Vyhlášení války není pravomocí prezidenta.

A nejen to. I otázka vyslání vojáků do zahraničí, která hýbe společností od nedělní předvolební debaty, je pravomocí parlamentních komor a vlády. Snaha Babiše vytvořit dojem, že pokud bude Pavel prezident, naši vojáci pojedou bojovat do zahraničí, zatímco on tomu zabrání, je nejen lživá, ale jeví se i jako zcela nesmyslná.

Babiš však moc dobře ví, proč k této rétorice přistupuje. Jedinou jeho možností, jak zvrátit volby, je získat na svou stranu voliče, kteří nejsou příznivci EU a NATO. Proti EU se příliš vyjadřovat nemůže, bylo by to vrcholně pokrytecké, po tolika vyčerpaných dotacích, i když, třeba se v závěru kampaně dočkáme i tohoto. Odmítnout pomoc spojencům je ale věc druhá.

Ne nadarmo je Babiš veleben u dezinformátorů. Říká prostě to, co chtějí slyšet, a doufá, že dostane jejich hlas. Bez ohledu na to, nakolik jsou jeho slova nesmyslná. A bohužel i bez ohledu na to, nakolik tím uškodí Česku jako takovému. V podání Babiše ale pověst státu očividně musí jít stranou. Zkrátka potřebuje voliče, a udělá pro to cokoliv.

V rámci Babišovy volební základny tak vzniká řada paradoxů. Šéf hnutí ANO cílí na ty voliče, kteří ho za pandemie covidu kvůli opatřením zatracovali. Manipuluje lidmi, kteří o sobě často prohlašují, že se se nenechají manipulovat. A snaží se vytvořit falešnou představu o prezidentských pravomocích u voličů, kteří o sobě rádi prohlašují, že na rozdíl od zbytku veřejnosti znají pravdu.

Je otázkou, jestli tomu co Babiš veřejně prohlašuje, sám věří. Pokud ano, pak hrozí, že Česko bude mít prezidenta, který absolutně nerozumí svým kompetencím. Pokud ne, pak hrozí, že Česko bude mít prezidenta, který se v honbě za svým cílen neštítí manipulovat a převracet skutečnost. Jiná varianta není. Bohužel.