KOMENTÁŘ | Chcete od mladých lidí výkony a peníze? Tak si jejich problémů všímejte, drazí politici

Mladí lidé dnes vyrůstají ve světě, který se od nich očividně očekává, že ho převezmou, ale nikdo už moc neřeší, v jakém je stavu. O prodlužování věku odchodu do důchodu se mluví častěji než o kvalitě vzdělání, které má člověka na tu dlouhou dráhu připravit. Ceny nemovitostí rostou tak stabilně, až to působí jako úředně schválená forma sociálního vylučování, a bezpečnostní situace? O jejím tristním stavu už ani nemá smysl mluvit.

Právě v takto nejistém, drahém a zneklidňujícím světě mají mladí lidé zakládat rodiny, brát si hypotéky, přemýšlet o budoucnosti a nejlépe ještě plánovat druhé dítě. V kampaních ale jako by pro ně nebylo místo, maximálně jsou objektem morálního povzdechu nebo abstraktní cílovkou na TikToku. Reálně se mluví hlavně k seniorům, možná živnostníkům a léta pracujícím, zatímco mladí buď neexistují, nebo mají prostě počkat, až na ně přijde řada.

Jenže na co mají čekat? Na lepší časy, které zatím nikdo nenavrhuje? Na levnější bydlení, které se stále vzdaluje i ve středně velkých městech? Na to, že jim stát jednou něco garantuje, když dnes nezvládá ani to základní? Dospělost se (nejen) v této zemi stala něčím, co si člověk musí nejprve finančně zasloužit a ani pak nemá jistotu, že mu systém nepodrazí nohy.

Politici se přitom systematicky vyhýbají všemu, co by mohlo zavánět složitostí nebo hlubší reflexí. Témata jako rovnost mezi muži a ženami, a to nejen platová, ale i příležitostní a institucionální, zmizela z veřejné debaty tak tiše, že si toho téměř nikdo nevšiml. Duševní zdraví? To je stále bráno jako něco mezi osobním selháním a módním výstřelkem. A kyberbezpečnost? Tu přece „necháme na soukromých firmách“, aby se do toho stát nemusel plést. 

Otázky, které by si politici měli klást, například jak zajistit, aby za stejnou práci dostávaly ženy zaplaceno stejně jako muži, zůstávají bez odpovědi. A když se mladí lidé hroutí pod tlakem výkonu, nestability a nerealistických očekávání, není tu žádný systém podpory, který by fungoval bez půlroční čekací lhůty a ponižujícího přístupu. Na sítích se mezitím rozlévá nenávist, která míří právě na tyto mladé, protože mluví o emocích, o právech, o problémech, které starší generace buď nechce vidět, nebo je považuje za slabost.

A tak se tu rýsuje poněkud tragikomický scénář. Dnešní dvacetiletí mají za úkol vybudovat kariéru v křehké ekonomice, postavit si domov na hypotéce s úrokem bezmála pět procent, mít dvě děti, být psychicky stabilní, politicky korektní a ekologicky uvědomělí – a přitom se stihnout složit na důchody těch, kdo jim dnes říkají, že „je to jen o tom chtít“. Přitom není jisté, že si ve čtyřiceti letech udrží zdraví, úspory nebo chuť se vůbec dál snažit.

Podle politiků to však vypadá, že odměněni mají být především ti, kdo přesně takovýto svět spoluvytvořili. Starší generace, která žila v době levných bytů a iluze, že stát je všemocný správce všeho, má dál nárok na svůj klid a jistoty – zatímco ti, kdo dnes žijí v systému, kde se jistota rovná penězům, mají jen platit, držet krok a mlčet. A politická reprezentace jim tuto roli vděčně přiděluje.

Dnešní mladí jsou přitom v mnoha ohledech dál než generace před nimi. Uvědomělejší v oblasti emocí, vztahů, duševního zdraví, ale i ekologie, práce s penězi nebo kritického myšlení. Jenže co z toho, když politická debata je pořád uzamčená v představách minulého století, kde důchodová solidarita znamená, že mladí se složí, a zbytek se neřeší?

Mladí dnes lavírují mezi psychickým vyhořením a ekonomickým zoufalstvím, mezi tlakem na výkon a obavou z budoucnosti. A v tom všem sledují, jak jim z televize někdo v obleku s vážnou tváří vysvětluje, že „prostě musí pochopit, že je třeba být solidární.“ Jako by solidarita byla jednosměrná ulice zespodu nahoru, od těch, kdo mají čím dál méně, k těm, kdo si myslí, že už mají nárok na všechno.

Jedním z nejčastějších strašáků, který se ve volebních kampaních znovu a znovu vrací jako špatně napsaný hororový sequel, je migrace. Politici napříč spektrem a zejména ti, kteří už dávno nemají co říct k reálným problémům, ochotně malují obrazy zaplavené Evropy, ohrožené identity a ztracených hodnot. Jenže mezi těmi, kdo tomuto narativu nejčastěji tleskají, bývají právě ti, kteří si nechtějí připustit jednoduchou skutečnost, že bez migrace nebude mít kdo vydělávat na jejich důchody.

Starší generace, která dnes tvoří volební jádro a na kterou se kampaně logicky zaměřují, často vnímá migraci jako existenční ohrožení. Ale zároveň nevidí, že česká ekonomika už teď stojí na cizincích, ať už ve zdravotnictví, ve stavebnictví, v průmyslu, v péči o seniory. Pokud má být systém důchodového zabezpečení udržitelný, bez legální a fungující migrace to prostě nepůjde.

Jenže říct to nahlas je politická sebevražda. Mnohem pohodlnější je dál hrát na strunu strachu, která rezonuje hlavně u těch, kdo nemají Facebook kvůli kontaktu s přáteli, ale kvůli článkům o tom, jak nám „někdo něco vezme“. Přitom realita je daleko prostší. Česká republika má extrémně nízkou porodnost, populačně stárne a mladí lidé se rozmýšlejí, jestli si vůbec můžou dovolit dítě, a do toho přichází odmítání lidí, kteří by tu chtěli pracovat, platit daně a žít.

Nejde o to, abychom otevřeli hranice komukoliv. Ale jestliže se současný systém sociálního zabezpečení dá udržet jen s rostoucí pracovní silou, je odmítání legální, řízené migrace ekonomickým, ne ideologickým hazardem. A opět – kdo na to doplatí? Mladí, kteří mají v tomto systému nejen pracovat, ale ještě si vyslechnout, že nemají dost vděku.

Pokud mají mladí lidé nést budoucnost této země, musí mít důvod věřit, že ten náklad stojí za to. Zatím se jim ale nabízí jen role tiše platících a psychicky přetížených daňových jednotek, na které si starší systém stále nárokuje loajalitu, ale už jim nedokáže nabídnout ani základní jistoty. Zatímco se mluví o tom, jak má vypadat odpovědná společnost, odpovědnost zůstává jednostranná.

Až se příště bude v kampani mluvit o hodnotách, zodpovědnosti a budoucnosti, bylo by dobré si připomenout, kdo v ní má tu budoucnost vlastně žít. Protože pokud budeme dál ignorovat generaci, která má tenhle stát utáhnout na bedrech, jednoho dne už o to nebude mít zájem. A pak si ten zvýšený věk odchodu do důchodu klidně schvalte – bude úplně jedno, kdo na ně má přispívat.