KOMENTÁŘ | Kde je "zničená ekonomika"? Před nástupem rozhazovačů roste, dokonce i „sekera“ v rozpočtu má logiku

Hrubý domácí produkt České republiky podle předběžného odhadu ve třetím čtvrtletí mezičtvrtletně vzrostl o 0,7 % a meziročně o 2,7 %. Uvedl to Český statistický úřad (ČSÚ) na svém webu. Meziroční růst ekonomiky podpořily především výdaje domácností na konečnou spotřebu a zvýšená tvorba hrubého kapitálu. K mezičtvrtletnímu růstu přispěla také zahraniční poptávka. Na růstu hrubé přidané hodnoty se pozitivně podepsalo zejména stavebnictví a skupina odvětví zahrnující obchod, dopravu, ubytování a pohostinství. Lepších výsledků dosáhly i ostatní služby.

Ačkoli jde zatím pouze o předběžný odhad, který může být v dalších měsících upřesněn, výsledek jednoznačně naznačuje, že česká ekonomika po letech stagnace znovu ožívá. Meziroční růst HDP o 2,7 % je na české poměry velmi solidní; po sérii krizí, které zasáhly domácnosti i podniky, představuje tento výsledek zřetelný signál obnovy důvěry v hospodářství. Takto dynamický růst obvykle odráží kombinaci několika faktorů, jako jsou vyšší spotřebitelské výdaje, návrat investic, stabilizaci trhu práce a také zlepšenou mezinárodní konkurenceschopnost.

Zatímco opozice v čele s Andrejem Babišem dlouhodobě buduje svou rétoriku na obrazu „ekonomiky v troskách“, aktuální data ČSÚ svědčí o pravém opaku. Není pravda, že by hospodářství rostlo navzdory vládě Petra Fialy, protože roste v prostředí, které se po sérii vnějších šoků – energetické krizi, inflaci a dopadech pandemie – postupně stabilizuje. Na zlepšení situace se podílí pokles inflace, obnovený růst reálných mezd i trvale nízká nezaměstnanost. Nelze tvrdit, že by vláda mohla za veškerý růst, ale rozhodně nelze říci, že by jej brzdila.

To samozřejmě neznamená, že české hospodářství je bez slabin. Produktivita práce zůstává v porovnání se západní Evropou nízká a část obyvatel stále citelně pociťuje dopady předchozí inflace. Avšak tvrzení o „zničené ekonomice“, které se stalo stěžejním motivem opoziční kampaně, neodpovídá realitě. Ekonomický růst o 2,7 % v reálném vyjádření zkrátka není známkou rozvratu, nýbrž obnovy. Katastrofické narativy hnutí ANO zde působí spíše jako pokus o manipulaci voličů emocemi než jako věcný popis stavu země.

V programových slibech hnutí ANO se přitom objevují další rozpory. Strana slibuje výrazné zvýšení výdajů na důchody, aniž by však jasně vysvětlila, z jakých zdrojů tyto závazky financovat. Podobně neurčité zůstávají i návrhy na řešení bytové krize – problému, který se dotýká stále větší části populace. Hnutí sice správně upozorňuje na nedostatek dostupného bydlení, avšak nepředkládá žádný ucelený plán, jenž by kombinoval reformu stavební legislativy, podporu nájemního sektoru a cílené investice. Pouhé přislíbení „lepší dostupnosti“ bez konkrétních kroků a finančního rámce působí jako líbivý slogan, nikoli jako odpovědná strategie.

Taková rétorika může být politicky efektivní – je jednoduchá, emocionální a dobře se prodává. Ekonomicky však působí nezodpovědně. Česká ekonomika se teprve vzpamatovává, veřejné finance zůstávají napjaté a dlouhodobá udržitelnost důchodového systému je jedním z největších fiskálních rizik. Plošné zvyšování výdajů bez jasného krytí by mohlo ohrozit právě to oživení, které aktuální data naznačují. Pokud by stát začal znovu rozdávat, místo aby investoval, vracel by se ke krátkodobému populismu, který Českou republiku v minulých letech opakovaně oslabil.

Také proto je nutné rozlišovat, co ve skutečnosti znamená ona často zmiňovaná „sekera“ ve státním rozpočtu. Samotný schodek totiž není důkazem nekompetence ani nezodpovědnosti. Rozhodující je jeho struktura, tedy to, na co jsou veřejné peníze vynakládány. Rozpočet vlády Petra Fialy s deficitem kolem 280 miliard korun zahrnuje vedle běžných výdajů také vyšší podíl investic do infrastruktury, obrany, digitalizace či energetické transformace. Tyto výdaje mají potenciál posílit dlouhodobou konkurenceschopnost a bezpečnost země, i když krátkodobě zvyšují schodek.

Naproti tomu rozpočty z období vlády Andreje Babiše s deficity přes 300 miliard korun byly z větší části spotřební. Významný objem prostředků směřoval do kompenzací, dotací a jednorázových transferů, které sice tlumily dopady krizí a sociální napětí, ale neměly investiční charakter a k vyšší produktivitě nepřispěly. Šlo spíše o politiku udržování klidu než o podporu dlouhodobého růstu.

Rozdíl mezi oběma přístupy je tedy v kvalitě hospodaření, nikoli jen v absolutní výši deficitu. Zatímco Fialova vláda se snaží využívat rozpočtový prostor jako nástroj modernizace, Babišova vláda jej v minulosti používala především k krátkodobému uklidnění voličů. V situaci, kdy se česká ekonomika začíná zotavovat a vykazuje známky růstu, je proto namístě hodnotit nejen čísla, ale i účel a dopady rozpočtové politiky. Odpovědná debata by se měla vést o tom, jak zajistit dlouhodobou udržitelnost veřejných financí a zároveň podpořit rozvoj, nikoli o tom, kdo dokáže nabídnout rychlejší, ale prázdnější sliby.