KOMENTÁŘ | Návod, jak volit. Roli hrají emoce, na jednu věc byste ale neměli rezignovat

Rozhodování o tom, komu ve volbách, ať už komunálních, parlamentních či evropských, svěříme svůj hlas, představuje proces, jenž je pro většinu voličů mnohem komplikovanější, než by se mohlo zdát při zběžném pohledu zvenčí. Nejde přitom pouze o racionální porovnávání politických programů, ideových východisek či ekonomických vizí jednotlivých stran. Naopak, k výslednému rozhodnutí často vede spletitá, mnohdy i protichůdná cesta, v níž hrají roli emoce, osobní zkušenosti, mediální obraz politiků i rozmanité informační šumy.

V éře všudypřítomných digitálních médií se jako klíčové ukazují především sociální sítě, které dnes pro mnohé politiky nahrazují tradiční komunikační kanály. Právě zde se odehrává zásadní část předvolebního boje – rychlého, úderného, emocionálně nabitého. Algoritmy sociálních platforem navíc nahrávají polarizaci a posilují ty hlasy, které dokážou nejúčinněji vyvolat reakci, ať už obdiv, nebo odpor. 

Do této mozaiky vstupují i pravidelně zveřejňované volební průzkumy, které, ač metodologicky často poctivé, působí na voliče spíše dojmem než analýzou. Konečně ani různé volební kalkulačky nejsou bez vlivu, neboť nabízejí jakýsi „technokratický kompas“ pro nerozhodnuté voliče, kteří chtějí volit „správně“, i když třeba nevědí, co přesně tím „správně“ myslí.

Čím dál častěji se však ukazuje, že samotný volební akt není motivován především rozumem či ideologickou loajalitou. Volby se proměňují ve výrazně emotivní událost, v níž dominují nálady a afekty, a to zejména ty negativní. Ve společnosti nahlodané krizemi, a to zdravotními, ekonomickými, energetickými i geopolitickými, nachází půdu pro růst především ti, kdo dokážou srozumitelně artikulovat nespokojenost a nabídnout jednoduché, snadno uchopitelné odpovědi. Není proto překvapivé, že na tomto poli výrazně posilují politické síly, které dovedně pracují s obrazem ohrožení, pocitem křivdy a vůlí po odplatě.

Hnutí ANO, dlouhodobě budující svou značku na image neomylného lídra Andreje Babiše a permanentní kampani proti „neschopné vládě“, v tomto ohledu nepřekvapuje. Stejně tak SPD, která staví na silných slovech o národní suverenitě, nebezpečí migrace a odporu k „diktátu Bruselu“. A v neposlední řadě i nová radikálně levicová aliance Stačilo, která čerpá podporu z frustrace nad kapitalismem a globálním ekonomickým uspořádáním, zatímco používá rétoriku, jakou bychom dříve očekávali spíše v revolučních pamfletech než na billboardech.

Na opačném konci spektra pak stojí vládní strany, jejichž problém nespočívá ani tak v absenci výsledků, jako spíš v neschopnosti je účinně komunikovat. Kabinet premiéra Petra Fialy má nepochybně co nabídnout, zvládl složité řízení země během ekonomických a energetických otřesů, úspěšně reprezentoval Česko v rámci předsednictví Rady EU a postavil se jednoznačně na stranu napadené Ukrajiny v době, kdy to bylo nejen morálně správné, ale i politicky obtížné. Jenže prezentace těchto úspěchů postrádá naléhavost, švih i srozumitelnost.

Vládní komunikace, a tím nemám na mysli pouze oficiální tiskové zprávy, ale celkové vystupování ministrů, premiéra i jejich mediálních týmů, často působí jako pečlivě redigovaná sbírka faktografických sdělení. Korektních, bezpochyby přesných, ale zároveň až úzkostlivě sterilních. Je to jazyk excelových tabulek, legislativních výkazů a byrokraticky uhlazených vět, který sice neurazí, ale také neinspiruje. Tato „úřední neutralita“ může působit profesionálně, ale v mediálním prostoru, kde vítězí rychlost, vyhraněnost a citová angažovanost, zcela postrádá rezonanci.

Voliči dnes totiž nehledají jen informace; ty si mohou snadno dohledat sami. Hledají především narativy, s nimiž se mohou ztotožnit. Hledají příběhy, které jim dají smysl v chaosu událostí, které jim nabídnou úlevu nebo alespoň orientaci. Hledají jazyk, který k nim promlouvá nejen rozumem, ale i srdcem. Pokud vláda, ať už jakkoli kompetentní, není schopna svůj výkon převyprávět způsobem, který v lidech vyvolá emoci, uznání nebo třeba jen zvědavost, pak zůstane v kolektivní paměti jako „ta, co vládla, ale nikoho nezaujala“.

V důsledku toho se její sdělení obracejí především k pevně ukotvenému voličskému jádru, které už vládu dávno zná, důvěřuje jí a sleduje ji i bez nutnosti být nadchnuto. Ale širší publikum, zejména nerozhodnuté nebo apatické voliče, tato forma komunikace neosloví. A právě tam, v šedé zóně váhavých, se rozhoduje o volebním výsledku.

Ano, připouštím, že podobné zhodnocení může vyvolat reakce. Najdou se tací, kteří mě obviní z apologetiky vládní garnitury, z mediální neobjektivity, nebo rovnou z toho, že jsem „placený Sorosem“, jak se v určitých kruzích stalo univerzálním vysvětlením pro cokoli, co se nehodí do protivládního narativu. 

Ale pokud chceme vést debatu o stavu demokracie seriózně, bez zjednodušení a úkroků před populistickým tlakem, musíme si připustit jednoduchou pravdu. Fakta, byť někdy nezábavná, nudná či složitá, mají ve veřejné debatě své nezastupitelné místo. A neměli bychom je opouštět jen proto, že nejsou „sdělitelné“ v několika emotivních vteřinách na TikToku.