KOMENTÁŘ | Pavel hájí zájmy občanů i demokracie. Macinka a Turek se s tím musí smířit a ukončit otravnou kauzu

Síla prezidentova mandátu se jasně odráží v datech společnosti CVVM, podle nichž se právě prezident těší nejvyšší důvěře mezi všemi ústavními institucemi. Zatímco hlavě státu věří 58 % Čechů, vláda se musí spokojit s pouhými 29 % a Sněmovna dokonce s 22 %. Tento propastný rozdíl dává prezidentovi silnou morální i politickou legitimitu k tomu, aby korigoval kroky exekutivy, které lidé vnímají jako problematické. V kontrastu s nepopulárními politickými tělesy tak Pavel působí jako stabilizační prvek, který hlídá úroveň politické kultury.

Personální obsazení vládních postů Filipem Turkem je přesně tím bodem, kde se plány nové vládní koalice rozcházejí s vůlí obyvatel. Podle prosincového průzkumu agentury NMS pro Český rozhlas si více než polovina Čechů nepřeje, aby se čestný předseda Motoristů sobě stal ministrem životního prostředí. Odpor proti jeho jmenování přitom není omezen jen na příznivce opozice, ale projevuje se i u voličů nastupujícího vládního tábora. Proti Turkovu vstupu do vlády se staví téměř třetina voličů hnutí ANO a čtvrtina sympatizantů SPD.

Veřejné mínění se v případě Filipa Turka zlomilo natolik, že dnes už naráží na odpor velké části společnosti jakákoliv jeho veřejná funkce. Tento fakt potvrzuje i další průzkum pro Novinky, podle kterého lidé hodnotí jeho jmenování zmocněncem pro klimatickou politiku a Green Deal jako vůbec nejméně kladný krok nové vlády. Pozitivně tuto roli vnímá pouze 27 % dotázaných, což je v kontrastu s jinými, lépe přijímanými vládními plány, jako je snižování odvodů. Turek tak představuje pro Andreje Babiše bolavé místo spolupráce s Motoristy.

Ani mezi kmenovými voliči hnutí ANO nezískal Filip Turek na pozici zmocněnce nadpoloviční podporu, když jej kladně vnímá jen zhruba 47 % z nich. V tomto kontextu pak působí vyhrožování ze strany Macinky odtrženě od reality a dokládá, že ministrovi nejde o názor a blaho občanů, ale sleduje čistě osobní zájmy.

Není v tom ale sám. Až komicky pak působí například vyjádření Trikolory na celou dnešní kauzu, která ve svém prohlášení prezidentovi vyčítá nedostatek smyslu pro kompromis. Trikolora tvrdí, že se Pavel chová jako voják a zapomíná být prezidentem všech občanů, protože prý nesympatizuje s vládními návrhy. Čísla však hovoří jasně – Pavel svým postojem reprezentuje většinový názor populace, nikoliv jen úzkou skupinu svých sympatizantů.

Výtka o „prezidentovi všech“, kterou Trikolora vznáší, postrádá v situaci, kdy hlava státu hájí zájmy většiny, logický základ. Úlohou prezidenta není automaticky schvalovat každé přání vládní koalice jen v zájmu klidu, ale dbát na to, aby státní instituce požívaly elementární důvěru. Pokud prezident vidí, že jmenování konkrétní postavy vyvolává v zemi hluboký odpor napříč politickým spektrem, je jeho povinností na tento stav reagovat. Data potvrzují, že Češi Pavlovi věří právě proto, že dokáže v kritických momentech zastupovat jejich obavy.

Samotný spor o Turka už působí až otravně, jak ostatně naznačil před týdnem i premiér Andrej Babiš. Ten prohlásil, že na Hrad jeho nominaci už neponese, a věc si tak musí Motoristé, kterým resort podle koaliční dohody náleží, vyřešit sami. Sám Babiš následně dodal, že od této věci už chce mít konečně pokoj.  

Petr Macinka a Filip Turek by se tak měli smířit s tím, že prezidentova neústupnost není projevem osobní animozity, ale rolí strážce ústavnosti v momentě, kdy Senát nebo Ústavní soud zasáhnout nemohou. Snaha ministra Macinky dotlačit Hrad k podpisu skrze nátlakové zprávy se jeví jako nepochopení aktuálního rozložení sil a společenské nálady. Prezident Pavel má za sebou občany, kteří mu důvěřují, zatímco jeho oponenti bojují za nominaci, kterou lidé většinově odmítají. V takovém souboji je to právě prezident, kdo hájí dlouhodobé zájmy České republiky.