KOMENTÁŘ | Příměří v Koreji ukončilo válku, klid ale nepřineslo. Na Ukrajině tomu nemusí být jinak

U příležitosti uvedeného výročí konce korejské války může být užitečné připomenout si několik jejích aspektů, které se nyní zrcadlí na Ukrajině. Ráz konfliktu se odvíjel především od skutečnosti, že krom svého vnitřního rozměru – tedy zásadního sporu o směřování Korejského poloostrova a jeho uspořádání – se rychle stal zástupnou válkou mezi dvěma bloky vedenými Spojenými státy a Sovětským svazem. V tomto směru je ostatně příznačné, že příměří bylo uzavřeno primárně na základě změny politické konstelace ve Washingtonu a Moskvě, tedy po nástupu nového amerického prezidenta Dwighta Eisenhowera a především po smrti sovětského diktátora Josifa Stalina. 

Politický rozměr konfliktu také dlouhou dobu jeho trvání zastiňoval reálný vývoj na bojišti. Po úvodní, velmi dynamické fázi, kdy se přes některé části poloostrova frontová linie převalila až čtyřikrát, totiž boje nejpozději v roce 1951 přešly v tvrdou, víceméně statickou zákopovou válku doplněnou masivním bombardováním nepřátelského území. Obě strany zkrátka shromáždily takovou vojenskou sílu, že nedokázaly protivníka porazit bez toho, aniž by střet přerostl lokální úroveň. Zároveň u klíčových aktérů převládlo přesvědčení, že nestojí za to jej zásadním způsobem eskalovat, například použitím jaderných zbraní, kterého se v jisté fázi hlasitě dožadovala část americké generality. 

I válka na Ukrajině, navzdory proklamacím tvrdícím opak, nese výrazné znaky zástupného konfliktu, tentokrát mezi Západem a putinovským Ruskem. Vidíme výraznou podporu západního světa napadené zemi, která je krom morálních pohnutek nepochybně motivována i snahou co nejvíce vojensky, ekonomicky i politicky oslabit geopolitického protivníka, Rusko. Představitelům i sympatizantům Kremlu, kteří nad touto skutečností veřejně hořekují, je jedním dechem nutno vzkázat, že do současné situace se Moskva dostala sama, když porušila své mezinárodní závazky a zaútočila na sousedního státního suveréna, přičemž značně podcenila schopnost Ukrajiny vzdorovat počátečnímu úderu i následnou reakci Západu.   

Zprávy z ukrajinského bojiště nenaznačují, že by se Rusku či Ukrajině se západní podporou podařilo válku ukončit akceptovatelnými vojenskými prostředky. V posledních měsících tolik skloňovaná ukrajinská protiofenziva, která měla vést k znovudobytí značné části Ruskem okupovaného území nebo alespoň výrazně vyčerpat a demoralizovat ruské jednotky, zůstává za očekáváním. Avšak ani předchozí ofenziva agresora nevedla k výraznějším ziskům. Krvavá a dlouhá bitva o Bachmut, respektive ruiny, které z města zůstaly, z pohledu Ruska sotva znamenala větší zvrat ve více než rok trvající válce. V praxi nikterak nepřiblížila naplnění cílů, s nimiž ji putinovský režim v únoru 2022 rozpoutal. 

Zůstává otázkou, jak dlouho vydrží politická vůle k vedení konfliktu, ať už na ruské, ukrajinské či západní straně. V současnosti se jeví jako silná, avšak za několik měsíců tomu může být jinak. Pokud nedojde k zásadnímu zvratu, který by vedl k vojenskému zhroucení a následné bezpodmínečné kapitulaci Ruska či Ukrajiny, což se nyní nezdá jako pravděpodobné, stane se jednání o příměří v takovou chvíli jedinou alternativou k vyčerpávající válce, jejíž cena již nebude z politického hlediska akceptovatelná, podobně jako před sedmi dekádami v Koreji. 

Druhou možností je pouze eskalace, která by však zásadně proměnila dosavadní charakter a rozsah konfliktu. Opět to nevypadá, že by k ní byla u klíčových aktérů vůle. Západ se ve stínu ničivých jaderných arzenálů racionálně obává přímého střetu s Ruskem, což v obráceném gardu zjevně platí i pro Putinův režim. Ten navíc odmítá rozehrát s ruskou veřejností partii s nejistým výsledkem, kterou by představovalo vyhlášení válečného stavu a dopady na život v zemi s tím spojené. Ukrajinským špičkám zase musí být jasné, že v případné vystupňování války by právě ukrajinské území a obyvatelstvo neslo největší tíhu ničivých bojů. Při veškeré pietě k obětem a rozhořčení nad zbytečně zmařenými životy je v tomto směru třeba dodat, že současný konflikt na Ukrajině zatím zdaleka nepostihl civilisty v tak brutální míře, jako některé války z nedávné minulosti. V Koreji například civilní oběti tvořily až 70 % všech ztrát.  

Rozdílů mezi válkou v Koreji a na Ukrajině pochopitelně nalezneme velké množství. Přesto není vyloučeno, že aktuální konflikt skončí za podobné konstelace, tedy při zřetelném vojenském patu na bojišti a po politických změnách v přímo i nepřímo zapojených zemích. I za takové situace by jednání o samotných podmínkách trvalého příměří, neřkuli míru patrně byla mimořádně složitá a vleklá. A existuje velká šance, že stejně jako dění na Korejském poloostrově nadále představuje s proměnlivou frekvencí ohnisko mezinárodního napětí, v případě poválečných rusko-ukrajinských vztahů tomu nebude jinak. 

Autor je historik.