KOMENTÁŘ | Putin musel své ovečce poradit, jak má její „bé“ znít. Bez něj je Fico k ničemu

Slovenský lídr v uplynulých týdnech rozvířil veřejný prostor sérií závažných obvinění, v nichž varoval před údajně připravovaným převratem. Podle jeho slov měla stát za tímto plánem opozice podporovaná zahraničními aktéry. Jenže si neuvědomil jednu zásadní věc – co udělá, když se jeho apokalyptická vize nenaplní.

Namísto přiznání omylu pak přesměroval pozornost na kybernetické útoky proti slovenským pojišťovnám, které označil za součást onoho domnělého puče. Realita však byla jiná – žádný převrat se nekonal a zmíněné útoky nebyly ničím výjimečným, ale jen dalším článkem v řetězci hackerských incidentů, jež v posledních letech zasahují nejen Slovensko, ale i celou Evropskou unii.

Hackerské útoky na klíčovou infrastrukturu patří mezi osvědčené metody ruských aktérů, kteří cílí na různé instituce a své úspěchy bez ostychu prezentují na sociální síti Telegram. Fico si tuto souvislost po své návštěvě Moskvy zřejmě neuvědomil – stejně jako Slovenská informační služba (SIS), která nadále selhává v efektivním vyhodnocování skutečných hrozeb.

To je zásadní rozdíl mezi Ficem a skutečně efektivními autoritáři. Ačkoli jsou jejich metody odsouzeníhodné, lídři jako ruský prezident Vladimir Putin či čínský vůdce Si Ťin-pching si dokázali vybudovat funkční aparát, který jim na domácí scéně brání v tom, aby působili bezradně a nevěrohodně.

Slovenský premiér se místo toho utápí v nekonečném slovním chaosu, vyhýbá se novinářským otázkám a odmítá převzít odpovědnost za vlastní neúspěchy. Výsledkem je postupná ztráta veřejné podpory. A protože Slovensko stále zůstává funkční demokracií, je pravděpodobné, že na své pozici nevydrží dlouho – na rozdíl od Putina a jeho autoritářských spojenců.

Ačkoli se stylizuje do role autoritáře a prezentuje se jako takzvaný „strongman“ neboli „silák“, ve skutečnosti očividně netuší, jak takovou pozici skutečně uchopit. Na rozdíl od Putina nedokáže ovládnout veřejnost ani manipulovat veřejným míněním. Jeho snahám navíc stojí v cestě nezávislá média a stále poměrně funkční soudní systém. Nemá plnou kontrolu ani nad policií – tedy jedinou institucí, která mu jde na ruku, zůstává slabá a neefektivní SIS.

Na rozdíl od něj je Putin autoritář par excellence – systematický, disciplinovaný a s pečlivě vybudovaným aparátem, který mu umožňuje pevně držet moc. Nikdy se nenechá zaskočit a vždy přesně ví, co říct. A pokud by přece jen zaváhal, není to znát – jeho rétorika je pečlivě promyšlená, podložená předem připravenými tezemi, které jeho postoje, jakkoli odsouzeníhodné, dokážou obhájit a udržet konzistentní obraz jeho vlády.

Pokud se ruští občané odváží postavit proti jeho vůli, čeká je tvrdá represe – trestní stíhání, zastrašování a často i dlouhé roky za mřížemi. Společně s nejužším vedením Kremlu drží pevně v rukou celý státní aparát – od policie a bezpečnostních složek až po domácí i zahraniční zpravodajské služby. Každý článek tohoto systému funguje jako součást dobře promazaného mechanismu, který zajišťuje jeho neotřesitelnou moc.

Oproti Ficovi má Putin ještě jednu výraznou „výhodu“ – nevyhýbá se otázkám zahraničních novinářů. Přestože jeho odpovědi často spočívají v opakování pečlivě formulovaných propagandistických narativů, alespoň si zachovává zdání otevřenosti. U Fica je to přesně naopak – na novináře reaguje podrážděně, často vulgárně, a nakonec se odpovědi buď úplně vyhne, nebo ji utopí v agresivním slovním útoku.

Ruský prezident si totiž dobře uvědomuje, že jeho slova určená zahraničním médiím budou rezonovat i ve světovém veřejném prostoru. Ačkoli by novinář Wall Street Journal Evan Gerškovič mohl svědčit o tvrdé realitě, s níž se v Rusku setkávají nezávislí reportéři, Putin přesto chápe, že pro udržení svého režimu je klíčové, aby do západního informačního prostoru alespoň něco vypustil. Ví, že úplné mlčení by znamenalo ztrátu kontroly nad tím, jak je vnímán, a to si nemůže dovolit.

Fico tak působí jen jako bezradná Putinova ovečka, která si zajela do Moskvy pro instrukce, aby věděla, jak má její „bé“ znít. Jenže na rozdíl od svého vzoru ve skutečnosti vůbec netuší, co dělá – jeho chaotické kroky a neschopnost udržet konzistentní strategii ho činí špatně nakreslenou karikaturou autoritáře.

Mohlo by se zdát, že tento článek vyzdvihuje Putinův způsob řízení státu a diplomacie, ale to rozhodně není jeho cílem. Ruský lídr je totiž postava, o níž si většina světa – včetně jeho vlastních spojenců – už dávno nedělá žádné iluze. Jeho metody jsou represivní, cynické a založené na strachu, což z něj činí spíše přežitý symbol autokracie než vůdce hodného obdivu.

Tento text měl především zdůraznit rozdíl mezi efektivním autokratem, který pevně drží moc ve svých rukou, a chaotickým, nekompetentním politikem s nedemokratickými tendencemi, jenž spíše znepokojuje své spojence, zatímco skuteční protivníci ho dokážou obratně využít ve svůj prospěch.