KOMENTÁŘ | Trump i Putin ztrácejí jakékoli zábrany. Dějiny ale připomínají, že i nejmocnější mohou být oběťmi vlastního sebevědomí

Spojené státy a Rusko – dříve Sovětský svaz – si po celé 20. století, navzdory ideologické propasti a soupeření o globální vliv, dokázaly uchovat jistou míru racionality. I v nejvypjatějších momentech studené války platilo nepsané pravidlo: soupeřit ano, ale nepadnout do přímého střetu. Obě velmoci věděly, že přímá konfrontace by mohla znamenat konec světa, a tuto hranici si pečlivě hlídaly.

Tento princip se však dnes viditelně rozpadá. Americký prezident Donald Trump, který se po návratu do úřadu snaží redefinovat vztah k Moskvě, otevřeně prohlásil, že „nechápe“, proč Vladimir Putin odmítá ukončit válku na Ukrajině. Zároveň pohrozil, že Spojené státy poskytnou Kyjevu dalekonosné střely Tomahawk, což by byl krok, který může znamenat zásadní eskalaci konfliktu a faktické prolomení dosavadní červené linie mezi Washingtonem a Moskvou.

Současně se ukazuje, že americká role ve válce je aktivnější, než byla doposud oficiálně přiznávána. Zpravodajské zdroje potvrzují, že Spojené státy se přímo podílejí na identifikaci a lokalizaci cílů na ruském území, které následně Ukrajina ostřeluje. Američané údajně poskytují i logistickou a technickou podporu těchto útoků, což už není jen „nepřímá pomoc spojenci“, ale účast na vedení války v praxi.

Ano, Američané a Rusové se v minulosti střetli – v Koreji, ve Vietnamu, v Afghánistánu – avšak vždy prostřednictvím zástupných konfliktů, bez přímého vojenského střetu mezi oběma armádami. Sovětští poradci a piloti tehdy působili v omezených počtech, a přestože se občas dostali do bojového kontaktu s Američany, obě strany tyto incidenty bagatelizovaly, aby se vyhnuly nekontrolované eskalaci.

Dnes však hranice mezi „zástupnou válkou“ a „přímým zapojením“ mizí. To, co začalo jako podpora napadené země, se postupně mění v otevřený střet zájmů dvou jaderných mocností. Historie přitom ukazuje, že když se velmoci přestanou bát jedna druhé, bývá to první krok k tragédii.

Stačí se ohlédnout k počátkům 20. století, abychom pochopili, kam podobná dynamika může vést. Evropa tehdy připomínala přehřátý kotel — mocnosti se předháněly v budování zbrojních arzenálů, navyšovaly rozpočty na armádu a soutěžily o kolonie i prestiž. Politické aliance, původně zamýšlené jako pojistka stability, se proměnily v mechanismus automatické sebedestrukce. Stačil výstřel v Sarajevu a kontinent se během několika týdnů proměnil v peklo zákopů, plynů a masových hrobů.

První světová válka ukázala, jak nebezpečné je žít v přesvědčení, že válku lze řídit, dávkovat či kontrolovat. Evropa vstupovala do konfliktu s představou krátké, „čisté“ války, která měla rychle rozhodnout o rovnováze sil. Výsledkem byl pravý opak. Čtyři roky masakrů, ekonomického kolapsu a morálního úpadku, které zničily starý svět a připravily půdu pro válku ještě ničivější.

Rusko, Francie a Británie tehdy sice uznávaly sílu Německa a Rakousko-Uherska, ale jejich respekt byl spíše formální než skutečný. Převažovala víra, že technologická převaha, početní síla a průmyslové zázemí zajistí vítězství v řádu měsíců. Tato iluze se ukázala být jedním z nejfatálnějších omylů moderních dějin.

Z dnešního pohledu je znepokojivé, jak bezstarostně se současní lídři přibližují logice, která už jednou dovedla svět na pokraj sebezničení. Jako by zapomněli, že v éře přesně naváděných střel, umělé inteligence a jaderných arzenálů by opakování scénáře z první poloviny 20. století nemělo žádné vítěze – pouze přeživší, a to možná jen v technickém smyslu slova. Historie znovu ukazuje, že jakmile velmoci ztratí respekt k vlastní síle, dříve či později je dějiny donutí si ho bolestně připomenout.

Stačí se podívat na období studené války. Spojené státy a Sovětský svaz tehdy vytvořily bezprecedentní systém vzájemného zastrašování – obrovský arzenál jaderných hlavic, globální špionážní sítě, psychologickou válku, propagandu i složitou rovnováhu teroru, která paradoxně zajišťovala mír.

Kam se tato racionalita vytratila? Dnes se geopolitika rozpadla na mnohem méně přehlednou síť mocenských center, z nichž každé má vlastní pravidla, ambice i hranice ochoty riskovat. Oproti době studené války není svět rozdělen na dvě stabilní sféry vlivu – místo toho čelíme chaosu mnoha regionálních mocností, které disponují jadernými zbraněmi nebo se k nim snaží dostat.

Indie, Čína, Severní Korea či Izrael už je mají. Írán je na prahu jejich vývoje, Saúdská Arábie o ně otevřeně usiluje. Tato fragmentace jaderné moci znamená, že hrozba globálního konfliktu už neleží pouze mezi Washingtonem a Moskvou – může vzniknout téměř kdekoli. Zároveň se vytrácí onen dřívější respekt k hranici, kterou si velmoci samy stanovily. Dnešní svět se chová, jako by zapomněl, že rovnováha strachu byla sice děsivá, ale zároveň jediná věc, která zaručovala přežití lidstva.

Současná situace, v níž Trump a Putin znovu formují vzájemný vztah na pozadí války v Evropě, tak představuje návrat k nebezpečnému druhu geopolitického hazardu. Oba vůdci se opírají o logiku síly – jeden hovoří o nezlomné vůli k vítězství, druhý o nutnosti „donutit“ protivníka k míru. Ani jeden však nepřipouští, že každé takové gesto posouvá svět o krok blíže k bodu, odkud už není návratu.

Trump se snaží tvářit jako arbitr, který může donutit Rusko ke zdrženlivosti a Ukrajinu k poslušnosti, ale jeho výhrůžky o dodávkách zbraní a o „potrestání Moskvy“ hovoří jinak. Putin naopak staví na vytrvalosti, záměrně testuje hranice Západu a spoléhá na to, že politická únava a vnitřní rozkoly oslabí jeho protivníky víc než jakákoli zbraň. Výsledkem je svět, který se opět učí žít s představou války mezi jadernými mocnostmi, tentokrát bez té opatrnosti, jež dříve držela svět v rovnováze.

Není to jen střet dvou mužů, ale dvou mentalit. Bezohledného pragmatismu, který si hraje s ohněm, a cynické víry, že zastrašování je totéž, co síla. Oba modely spojuje stejná nebezpečná iluze, že konflikt lze ovládat, že hranice se dají posouvat donekonečna, že jaderné zbraně slouží pouze jako argument, nikoli jako hrozba. Dějiny však učí opak. Války nezačínají tehdy, když se k nim někdo rozhodne, ale když si dostatek mocných začne myslet, že k nim nikdy nedojde.