KOMENTÁŘ | V Česku se máme dobře. Kdo říká opak, odporným způsobem vyvolává úzkost ve spoluobčanech

V předvolební kampani před říjnovými sněmovními volbami se český volič opět ocitá ve zvláštním postavení. Namísto toho, abychom se dozvídali, co jednotlivé politické subjekty skutečně plánují pro občany této země udělat, slyšíme především proudy vzájemného obviňování, nenávisti a teatrálního bědování nad tím, jak údajně strašné podmínky v České republice panují. Politická soutěž se tak redukuje na přehlídku emocí, nikoli argumentů, na křik a karikaturu reality, nikoli na seriózní debatu o budoucnosti.

Ve skutečnosti se ovšem v Česku nežije vůbec špatně. Ano, existují problémy, jako všude na světě. Avšak fakt, že žijeme ve svobodné a demokratické společnosti, kde se stát alespoň základním způsobem stará o to, aby lidé nezůstali bez prostředků, aby neumírali hlady či aby neměli nedostupnou zdravotní péči – to je skutečnost, kterou by měl ocenit každý, kdo pamatuje nebo kdo jen čte o poměrech v totalitní éře. Přesto se zdá, že naše společnost si navykla stěžovat si na domnělé křivdy a hledat viníky v politické reprezentaci, aniž by byla ochotna se sebekriticky podívat na vlastní životní styl, rozhodnutí či míru osobní odpovědnosti.

Je samozřejmě nesporné, že existuje nezanedbatelná část obyvatelstva, která se potýká s existenčními problémy. Mnozí lidé skutečně nevědí, z čeho zaplatí příští nájem, inkaso či splátku úvěru. Často se však nejedná pouze o selhání systému, nýbrž i o důsledek nedostatečné finanční gramotnosti, neuváženého zadlužování a důvěry v pochybné nebankovní instituce, které staví svůj byznys na lichvářských úrocích a zoufalství dlužníků. Nelze tedy vše svalovat na vládu či stát; část odpovědnosti leží i na bedrech jednotlivce, což je pravda nepopulární, avšak neoddiskutovatelná.

Ano, ceny prakticky všeho za poslední dekádu významně vzrostly. Ale spolu s nimi rostou i mzdy – a to jak minimální, tak průměrné či mediánové. Česká ekonomika není bezchybná, ale rozhodně není v rozpadu. V porovnání s obdobím komunistické diktatury je dnešní životní úroveň nesrovnatelně vyšší. Tehdy nebyla dostupná svoboda slova, možnost cestovat, ani jednoduchá perspektiva na zlepšení životních podmínek. Dnes máme všechno toto, a přesto se stále nachází dost lidí, kteří tvrdí, že „je to nejhorší, co kdy bylo“. Jde o prachsprostou politickou manipulaci.

A právě na tuto sází strany, které otevřeně útočí na vládu či samotné základy demokratického systému. Velmi dobře totiž vědí, že nespokojenost se prodává snáz než realistické hodnocení stavu věcí. Politici jako Tomio Okamura či Andrej Babiš rádi hovoří o útrapách obyčejného člověka, o těžkém životě a o „zkorumpovaných elitách“.

Okamura si mezitím staví dům, který svou velikostí a nevkusem připomíná spíše bizarní včelí úl než obytnou stavbu. Babiš si pořizuje luxusní zámek ve Francii, daleko od reality českého venkova, kde údajně „trpí obyčejní lidé“. Kateřina Konečná, která ráda vystupuje jako hlas lidu, se neobejde bez drahých šperků, a premiér Petr Fiala se zase rád prezentuje ve značkových oblecích, jimiž dává najevo svou profesorskou uhlazenost.

Běžný český občan, který má tendenci naříkat nad údajným úpadkem domácích poměrů, by si měl zkusit na vlastní kůži život v některé ze zemí, které jsou nám často dávány za vzor – například ve Spojených státech amerických. Tamější realita je v mnoha ohledech fascinující, ale zároveň krutě odlišná od té naší.

Bez kvalitního zdravotního pojištění, které zaměstnavatel poskytne jen vyvoleným, je jakýkoli vážnější zdravotní problém doslova likvidační. Infarkt v USA není tragédií primárně zdravotní, nýbrž finanční: zavolání sanitky stojí desítky až stovky tisíc korun, pobyt v nemocnici se promění v celoživotní dluh a člověk, který se ocitne na nesprávné straně pojistného systému, se během několika dnů stává obětí ekonomického bankrotu.

A pak se vraťme do české reality. V naší zemi jsou sanitní vozy dostupné zdarma a jejich využívání je tak rozšířené, že leckdy suplují i funkci „charitativního taxíku“ mezi nemocnicí a domovem. Ano, můžeme se, a to velmi zřídka, rozčilovat nad nedostatky v rychlosti příjezdu nebo kvalitě péče, ale fakt, že záchranná služba není zpoplatněna, je výdobytkem, který je v mezinárodním srovnání luxusem. Český pacient se díky tomu nemusí obávat, že mu jeden zdravotní problém navždy zruinuje život.

Dalším aspektem, který si často ani neuvědomujeme, je bezpečnost našich dětí. Český rodič může své dítě vyslat do školy s vědomím, že jej odpoledne zase vyzvedne, aniž by jej trápil existenciální strach. Ve Spojených státech, kde druhý, „bohem daný“, dodatek ústavy zajišťuje téměř nekontrolované šíření střelných zbraní mezi civilním obyvatelstvem, je tento klid spíše luxusem než samozřejmostí. Školní střelby, které se staly jakousi temnou rutinou amerického školství, proměnily vzdělávací instituce v potenciální bitevní pole. A i když většina Američanů svou zemi miluje, sotva by někdo mohl popřít, že strach z násilí se stal neoddělitelnou součástí každodenního života.

A právě zde se ukazuje zásadní kontrast. V České republice si mnohé problémy namlouváme, zveličujeme je a vytváříme dojem, že se nacházíme v katastrofálním stavu. Jenže realita, když ji srovnáme s jinými částmi světa, ukazuje opak. Ano, české zdravotnictví má své neduhy, školství potřebuje reformy a bezpečnostní situace není dokonalá. Ale základní jistoty – bezplatná péče, dostupné vzdělání, relativní bezpečí – patří k hodnotám, které bychom měli brát s větší vážností a vděčností.

Český občan by si měl uvědomit, že žije ve společnosti, která mu i přes všechny nedostatky zajišťuje důstojnou a v globálním měřítku nadstandardní kvalitu života. V okamžiku, kdy se necháme ohlupovat těmi, kdo v kampaních líčí naši zemi jako trosku na pokraji zhroucení, riskujeme, že přestaneme vnímat, co skutečně máme.

Hlavním jmenovatelem současné politické agitace v České republice je jedna jediná emoce – strach. Nejde o programy, nejde o ideje, dokonce ani o snahu přinášet lidem racionální naději. Jde o cílené vyvolávání úzkosti, o manipulaci, která má voliče přimět, aby se pod tlakem obav z budoucnosti přiklonili k těm, kdo se nejhlasitěji pasují do role ochránců národa. Právě na tomto principu stojí volební úspěch hnutí ANO, které pravidelně sbírá třicet procent, či SPD, které drží stabilní 10-15% podporu. Bez strachu by tyto subjekty nikdy nedosáhly takového vlivu – a ony to moc dobře vědí.

Je odporné a zarážející, že svobodná a relativně bohatá Česká republika, země s pevně zakotvenými demokratickými institucemi a životní úrovní nesrovnatelnou s minulostí, musí snášet tuto rakovinu, která se sama vydává za „alternativu“. Ráda se halí do vznešených slov populismus, nacionalismus, levice, pravice, konzervatismus. Ve skutečnosti však nejde o nic jiného než o prázdné skořápky, jejichž jediným obsahem je schopnost vysát z českých občanů poslední kousky radosti a sebevědomí.

Tyto subjekty nestavějí mosty, neformují pozitivní vizi a nenabízejí řešení, která by společnost posunula kupředu. Jejich metoda je jednoduchá: rozsévat obavy, zesilovat pocit ohrožení a neustále opakovat, že se nacházíme na pokraji katastrofy. Tímto způsobem se pokoušejí vydobýt si moc.

Česká politika tak stále více připomíná psychologickou laboratoř, v níž jsou voliči pokusnými králíky. Testuje se, kolik strachu ještě vydrží, kolik manipulace snesou a zda dokážou rozlišit realitu od propagandy. Skutečnost, že se značná část společnosti této hře ochotně podřizuje, je smutným svědectvím o tom, jak snadno se svoboda může změnit v karikaturu, pokud si ji neumíme vážit.