KOMENTÁŘ | Vládní koalice ANO s ODS nebo Piráty? Kampaň nic neukáže, spolupráce Babiše s Okamurou je nereálná

Nedělní superdebata na České televizi nabídla předvídatelné divadlo, které nijak nepřekvapilo. Premiér Petr Fiala (Spolu) se snažil vystupovat věcně a konstruktivně, zatímco s Karlem Havlíčkem (ANO) vedli ostrou výměnu názorů především na téma ekonomiky. Zdeněk Hřib (Piráti), jehož strana loni opustila vládu, kritizoval jak kabinet, tak opozici. Kateřina Konečná (Stačilo) a Tomio Okamura (SPD) pak setrvali ve svých známých mantinelech – sliby vyšších důchodů i mezd a proruskou rétorikou. Jedině se ukázalo, že politická scéna je naprosto stejná jako před volbami minulými.

V nedělní debatě se opět potvrdila strategie vládních stran usilujících o to, aby i po volbách vznikla většinová vláda sestavená ze subjektů, které se samy označují za demokratické. Premiér Fiala i ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) jednotně prosazovali koncepci tzv. „101 demokratů“ – tedy snahu vytvořit většinu složenou z koalic Spolu, STAN a Pirátů. Základní idea je jednoduchá: zamezit případnému spojení vítězného hnutí ANO s nacionalistickou SPD a radikálně levicovým uskupením Stačilo.

Zatímco Fiala a Rakušan tuto vizi prezentovali jednoznačně a bez váhání, postoj Zdeňka Hřiba (Piráti) byl výrazně zdrženlivější. Přesto i on nakonec uznal, že v případě snahy udržet Českou republiku v demokratickém a bezpečnostně stabilním rámci Piráti jinou možnost mít nemusí. Jeho preference „raději do opozice“ tak v daném kontextu působila spíše jako pozice vyjednávací než programová.

V aktuálním volebním prostředí, kde má hnutí ANO podle všech průzkumů výrazný náskok a šanci zvítězit, se tak zformovaly dva základní tábory. Na jedné straně formace, které se otevřeně staví proti možnému návratu Andreje Babiše k moci, a na straně druhé jeho potenciální spojenci z SPD a Stačilo, s nimiž však dosud ani ANO samo jasně nepočítá. Tato polarizace se stala ústředním bodem komunikace zejména Fialova kabinetu, který svůj předvolební narativ na této hrozbě opakovaně staví.

Navzdory opakovanému ujišťování, že spolupráce s Babišem není na stole, však existuje scénář, který nelze zcela vyloučit – ačkoliv jej všechny zúčastněné strany vehementně popírají. Teoreticky by totiž mohlo dojít k tomu, že některé prvky dosavadního „demokratického bloku“ v zájmu zachování vlivu, stability nebo politického přežití přehodnotí své postoje. Ať už by šlo o odchod některých subjektů z koalice Spolu, rozhodnutí Rakušana přistoupit na vládní spolupráci s ANO jako na „nutné zlo“, nebo pragmatický obrat Pirátů – vývoj po volbách může být dynamičtější, než se dnes zdá.

Přesto zatím převládá snaha alespoň navenek udržet jednotnou linii odmítání Andreje Babiše a jeho potenciálních extremistických partnerů. Jak dlouho tato jednota vydrží, bude záviset nejen na volebním výsledku, ale i na politickém tlaku, rozložení sil v nové Poslanecké sněmovně a ochotě jednotlivých aktérů obětovat část své identity ve jménu vládní odpovědnosti.

Ačkoli se o možné povolební spolupráci hnutí ANO nejčastěji hovoří v souvislosti s nacionalistickou SPD, realita může být složitější – a pro Babiše i výrazně pragmatičtější. Z dostupných vyjádření lídrů ANO, především Havlíčka, se totiž opakovaně ukazuje, že si hnutí zakládá na ukotvení České republiky v euroatlantických strukturách. Havlíček sice volá po reformě Evropské unie, avšak jednoznačně deklaruje podporu jak EU, tak NATO jako základním pilířům české zahraniční politiky.

Tento postoj výrazně kontrastuje s rétorikou SPD, respektive Stačilo, které otevřeně hovoří o referendech o vystoupení z Evropské unie i Severoatlantické aliance. Pro ANO – a zejména pro Babiše, který se opakovaně snaží vystupovat jako záruka zahraničněpolitické stability – by tak spolupráce s Okamurou představovala nejen ideový, ale především strategický problém.

Programové průniky má ANO překvapivě blíž k některým demokratickým stranám, zejména ke STAN a Pirátům. Z hlediska konkrétních témat, jako je digitalizace, důraz na efektivní stát či modernizace infrastruktury, se v minulosti podařilo najít alespoň základní shodu. I proto nelze vyloučit, že v případě volebního vítězství by ANO mohlo usilovat o koalici, která by mu umožnila zachovat si proevropský rámec a současně se vyhnout extremistickému nálepce.

Piráti i STAN sice v současnosti možnost spolupráce s ANO kategoricky odmítají, ale realita povolebních vyjednávání bývá složitější než předvolební rétorika. Pokud by se ukázalo, že jiné varianty nejsou aritmeticky možné nebo by znamenaly větší riziko pro stabilitu země, může i ideově nesourodé spojení získat punc odpovědnosti.

V rámci předvolebních kampaní bývá politická rétorika často výrazně ostřejší než následná praxe. To platí i pro hnutí ANO, které se vůči vládní politice vymezuje, avšak ve svých skutečných krocích z posledních let ukazuje spíše kontinuitu než revoluci. Babiš například v době svého premiérského mandátu podporoval nákup amerických stíhaček F-35 – strategické rozhodnutí, které nyní hájí současná vláda a které kritizuje právě ANO i SPD. Stejně tak jeho kabinet položil základy pro schválení Zelené dohody pro Evropu (Green Deal), včetně závazků, jež z ní vyplývají.

Z těchto kroků vyplývá, že rozdíl mezi předvolebními proklamacemi a reálným výkonem moci může být u ANO zásadní. A právě tato dichotomie naznačuje, že hnutí je v mnoha ohledech programově i prakticky blíž například ODS nebo Pirátům než extrémně laděné SPD. V kampani může ANO působit jako alternativa ke stávající vládní politice, avšak v rozhodujících okamžicích se z něj stává pragmatický hráč, který je připraven přijímat kompromisy v rámci evropské politiky i bezpečnostních závazků.

Pokud tedy voliči ANO očekávají radikální změnu směřování České republiky, mohou být po volbách překvapeni. A naopak – ti, kdo se obávají otočky směrem k euroskepticismu nebo geopolitickému lavírování, mohou zjistit, že Babišovo ANO zůstává ve strategických otázkách překvapivě předvídatelné.