KOMENTÁŘ | Zapomenuté periferie rozhodují. Pokud chtějí vládní strany uspět, musí nutně pomáhat hlavně mimo Prahu

Výsledky výzkumu agentury STEM odhalují hlubší problém, než jen nárůst podpory pro ANO a SPD v několika regionech. Moravskoslezský, Ústecký a Karlovarský kraj se sice jeví jako opěrné body těchto hnutí, ale za těmito čísly se skrývá mnohem zásadnější výzva: postupná eroze důvěry ve stát jako celek. V Ústeckém a Karlovarském kraji dokonce SPD pod vedením Tomia Okamury předběhla koalici Spolu.

Tyto regiony dlouhodobě trpí nejen vyšší nezaměstnaností a odlivem kvalifikovaných pracovníků, ale také chronickým nedostatkem investic a slabou dopravní i zdravotní infrastrukturou. Politická scéna přitom často reaguje spíše rétorikou než činy. Vládní programy na podporu strukturálně znevýhodněných oblastí buď končí u symbolických gest, nebo selhávají ve fázi realizace.

Obyvatelé těchto krajů tak často volí podle jednoduchého klíče: čím radikálnější sliby, tím větší naděje na změnu. ANO s rétorikou efektivního řízení státu a SPD s ostrou kritikou migrace, EU a „pražských elit“ nabízejí voličům v marginalizovaných regionech alespoň iluzi porozumění. A v situaci, kdy se běžný život odvíjí daleko od pražských debat o rozpočtových pravidlech či digitální transformaci, může být právě tahle iluze rozhodující.

Zarážející není ani tak samotný růst podpory protestních stran, jako spíše neschopnost etablovaných demokratických sil nabídnout těmto voličům realistickou a důvěryhodnou alternativu. Data z Prahy a dalších velkých měst sice ukazují stabilní podporu vládních stran, ale bez širší strategie pro zbytek země může být právě toto rozdělení začátkem hlubšího politického rozkladu.

Tento trend nelze přehlížet – a už vůbec ne zlehčovat jako dočasnou odchylku. Pokud se rozdíly v politické mapě České republiky budou dále prohlubovat, může to vést k destabilizaci samotných základů parlamentní demokracie. Situace, kdy se o výsledku celostátních voleb rozhoduje v několika málo marginalizovaných regionech, není jen výzvou pro politické stratégy, ale i pro samotné pojetí rovného zastoupení a společenské soudržnosti.

Politické elity by měly přestat vnímat tyto kraje jako okrajové či „problematické“ a místo toho je chápat jako lakmusový papírek funkčnosti státu. Pokud zde lidé masově volí protestní hnutí, která slibují odvetu spíš než řešení, není to chyba voličů, ale selhání systému. Výroky o „zapomenutých regionech“ se opakují každé volební období, a přesto se příliš málo mění. Politici často přijíždějí s krátkodobými sliby, ale bez hlubší znalosti místní reality nebo bez konkrétních plánů, jak zvrátit strukturální úpadek.

Znepokojivá je i další rovina – nárůst voličské podpory pro SPD v krajích, které byly dříve považovány za baštu tradiční levice. Místo důsledné sociální politiky zde lidé slyší na slogany o ochraně před „cizím“ nebo na jednoduchá řešení složitých problémů. Pokud se demokratické síly nedokážou adaptovat a nabídnout těmto lidem důvěryhodnou cestu ven z pocitu opuštěnosti, prostor obsadí ti, kteří nabízejí hlasitý odpor, ale málo odpovědnosti.

Pokud chtějí vládní strany uspět nejen v metropoli a velkých městech, ale i ve strukturálně oslabených regionech, musí nabídnout víc než jen obecné fráze o rovnoměrném rozvoji. Potřebují jasnou, srozumitelnou, a hlavně dlouhodobou strategii, která těmto oblastem vrátí důvěru ve stát. V centru těchto snah by mělo stát především Ministerstvo pro místní rozvoj, které zatím působí spíš jako velký byrokratický nástroj.

Role resortu se musí zásadně proměnit. Nestačí jen pasivně přidělovat dotace. Ministerstvo by mělo hrát aktivní roli při identifikaci priorit jednotlivých regionů, posilovat kapacity místních samospráv a odstraňovat byrokratické bariéry, které často brání menším obcím v přístupu k evropským fondům. Mělo by fungovat jako skutečný partner, nikoli jen dozorový úřad.

Kromě toho je nutné zjednodušit systém přidělování prostředků, odstranit nadměrnou centralizaci rozhodování a umožnit větší flexibilitu v místních projektech. Jinak zůstane i ten nejlépe míněný program nevyužitý – a naštvanost voličů poroste dál. V regionech, kde lidé denně čelí rozpadající se infrastruktuře, nedostatku lékařů nebo špatnému dopravnímu spojení, ztrácejí trpělivost velice rychle.

Politický apel na pomoc těmto regionům tak nemůže být pouhou součástí volební kampaně, ale musí se stát klíčovou součástí vládní politiky. Jinak se budou i nadále plnit průzkumy, které ukazují, že důvěru obyvatel v demokratický systém přebíjejí sliby těch, kteří na realitu regionů reagují sice jednoduše, ale účinně.