KOMENTÁŘ | Zeman v projevu stavěl sobě samému pomník. Nejlepší na něm bylo, že byl poslední

Ano, prezident Miloš Zeman po deseti letech končí. Naše země jej měla ve své čele celou dlouhou dekádu. A tak bylo na místě čekat, že coby prezident zvolí ve svém vánočním rozloučení formu, v níž by se dal nalézt nadhled, snad i špetka té věkem nabyté moudrosti a svůj lid pohladí po duši, rozechvěje jeho srdce vhodně zvolenými státnickými slovy a na závěr doplní trochu té naděje. Tak jestli byste čekali to samé, co já, tak vězte, že jsme se spletli.

Nicméně prezidenta Zemana je nutno pochválit za to, že v prvních několika minutách alespoň stručně podpořil Ukrajinu ve svém statečném boji s agresivním Ruskem, že vcelku realisticky zhodnotil jak energetickou krizi, tak inflaci a zadlužování, tedy zásadní problémy, s nimiž se naše země potýká. A to je asi tak všechno.

Zbytek projevu byl pokusem prezidenta vystavět sobě samému pomník – a byl Milošem Zemanem věnován osobě a dílu Miloše Zemana. Respektive státnickým úspěchům a veřejnému angažmá, na které je podle Zemana vhodné vzpomínat. Jako jeho podíl na vzniku krajů, profesionalizaci armády, privatizaci bank a tak podobně – a to v jeho rolích nejdříve poslanecké, později i premiérské a prezidentské. Bohužel ve výčtu svých pevných postojů zcela opomněl svou dlouholetou servilitu vůči totalitním východním velmocem – Rusku a Číně, kterou nahrával propagandě obou ze zmíněných zemí. Stejně tak bůhvíproč ze svého vlastního chvalozpěvu vynechal další jeho charakteristický rys – svůj sklon ke lhaní, urážení a rozdělování. Co naopak nezapomněl, bylo typicky zemanovské šťouchnutí do svých oponentů – a to především z řad „zakomplexovaných nul komentátorů a politiků,“ na něž prý končící prezident zapomene v den, kdy skončí.

Pevně věřím, že ani politici, novináři a občané, naopak na Zemana nezapomenou – a budou si pamatovat, jaké to, když si někoho takového zvolí do svého čela. Věřím také, že především na jeho machiavelistickou pružnost nezapomene historie a udělí mu o něco méně lichotivé místo v dějinách, než jaké si Miloš Zeman maluje.

Nicméně pojďme to uzavřít pozitivně. Jak už jsem psal, pozitivní na posledním vánočním projevu Miloše Zemana v roli prezidenta je to, že už je skutečně poslední. Uzavírá se jedna pomyslná éra polistopadové politiky ČR, tři první desetiletí postkomunistické současnosti naší země. Ať je to jak chce a ať už si o něm myslíme cokoli, podstatné je tohle. Naše země si během této doby získala a udržela svobodu, prozápadní kurz, a to samé platí o pevném zakotvení ve strukturách demokratického světa. Mám tedy za to, že s panem prezidentem se můžeme – ať jsme jeho příznivci či odpůrci – v klidu a slušně rozloučit, popřát mu šťastné důchodové dny a zapomenout. A věřit, že po jeho odchodu z mocenského hradního centra jej na jeho místě vystřídá někdo o kousek méně rozdělující, někdo méně ohebný a více hodnotově zakotvený.