Divadlo Reduta zve na mrazivý americký horor! Veroničin pokoj

Studenti Susan a Larry se ocitnou v honosné usedlosti Brabissantových. Přivedou je tam manželé Mackeyovi, správci domu, se kterými se mladý pár krátce předtím seznámil v restauraci. Mackeyovi tvrdí, že Susan je až nápadně podobná mrtvé dceři jejich zaměstnavatelů Veronice, která zemřela v 50. letech. Zatímco nedůvěřivý Larry

si myslí, že Mackeyovi mají něco za lubem, Susan je laskavější a chce starému páru skutečně pomoci. Zavrhne Larryho obavy a přijme podivný návrh – proměnit se na jedno odpoledne ve Veroniku, dávno mrtvou dceru majitelů domu. Veroničina sestra Cecílie totiž umírá na rakovinu, mentálně se vrací do dětství a věří, že její sestra Veronika stále žije. Jenže když se dveře, za kterými se Susan připravovala na svoji „roli", posléze otevřou, všichni se k dívce chovají, jako by byla skutečně Veronikou. Vypadá to, že má v sobě cosi z minulosti a mříže na oknech jejího pokoje nejsou pouhou dekorací. Navíc jí všichni tvrdí, že se píše úplně jiný rok...

Proč sáhla dramaturgie činohry Národního divadla Brno právě po tomto titulu? Dramaturgyně Ilona Smejkalová vysvětluje:

Mistr napětí spisovatel Ira Levin napsal jedinečný příběh, u kterého není až do poslední chvíle jasné, co vlastně sledujeme. Fantazii o cestování v čase? Ďábelsky vykonstruovaný vtip? Temný psychologický thriller? A existuje vůbec hlavní hrdinka Susan, či byla pouze v představách nemocné Veroniky? Na rozdíl od mnoha jiných autorů žánru má totiž Levin jednu velkou přednost – až na výjimky není ono tajemno něčím přicházejícím zvenčí, vždy vychází jen a pouze z lidí. V jeho díle nenarazíme na strašidla či duchy. Vše je ukotveno ve všední realitě a původcem všeho dobra i zla je člověk.

A jak se na Veroničině pokoji pracovalo hercům? Představitel postavy Muže Bedřich Výtisk říká:

Práce na roli ve Veroničině pokoji mě moc těšila a jsem rád, že v ní budu moci po zdravotní pauze zase pokračovat. Je to normální divadlo, ve kterém se hraje normální příběh, kterému diváci rozumí. To mám rád. Snad i jim se to bude líbit.

Za pravdu mu můžete dát již na předpremiéře 5. 9., anebo na premiéře 10. 9. 2015. Veroničin pokoj se otevře vždy v 19.00 v divadle Reduta.

O autorovi

Ira Levin (1929–2007), americký spisovatel a dramatik, držitel mnoha literárních i divadelních ocenění, napsal svůj první román

Polib mne a zemřeš ve dvaadvaceti letech. Jeho největším divadelním úspěchem se ale stala Osidla smrti, což je dosud nejdéle uváděná krimikomedie na Broadwayi. Nejznámějším Levinovým románem je kniha Rosemary má děťátko, hororový příběh o satanismu. Příběh byl posléze zfilmován stejně jako jeho další slavné romány, mj. Hoši z Brazílie, Stepfordské paničky či Někdo se dívá.

Newyorčan tělem i duší

Ira Levin se narodil 27. srpna 1929 v New Yorku na Manhattanu. Tomuto městu byl pak až do své smrti věrný. Odmalička ho zajímaly rébusy, záhady a hlavolamy. Otec, úspěšný obchodník s hračkami, sice doufal, že syn prosperující živnost jednou převezme, dospívající Ira měl však o svém životě zcela jiné představy. Už v patnácti letech se údajně rozhodl stát se spisovatelem. Otec neprotestoval, dokonce se uvolil ho na zkoušku dva roky podporovat, poté se prý uvidí. A tak Ira započal svá vysokoškolská studia, nejprve na Drakeově univerzitě v Iowě, posléze pokračoval v oborech filozofie a angličtina na Newyorské univerzitě.

Během studia v New Yorku se Ira přihlásil do televizní scenáristické soutěže. Získal sice „jen" druhé místo, ale za svou soutěžní práci

Leda's Portrait obdržel od televize NBC svůj první honorář. Ještě než lhůta daná otcem uplynula, byl Levin soběstačným a finančně nezávislým, NBC mu totiž nabídla dlouhodobou spolupráci.

Nenápadný příběh se znepokojivým tajemstvím

Souběžně s prací pro televizi pracoval i na svém prvním románu. V roce 1953 knihu o záhadných vraždách, nazvanou

Polibek před smrtí (česky také: Polib mne a zemřeš), vydal. V této knize Levin poprvé rozvinul své umění – vytvořit v podtextu příběhu silné, neočekávané napětí. Román je rozdělen do tří částí, každá má jiného vypravěče (vraždícího intrikána Buda Corlisse a dvě sestry, jeho první oběti). Kniha měla značný komerční úspěch, kritici se o ní vyjadřovali pochvalně, v následujícím roce získala dokonce cenu Edgar Award za nejlepší prvotinu.

Chorobné vize, či skutečné události?

V roce 1967 publikoval Levin pravděpodobně svoje nejznámější a nejúspěšnější dílo

Rosemary má děťátko, děsivý příběh novomanželů Woodhousových, Rosemary Tisková konference v divadle Reduta 4. 9. 2015 a jejího muže Guye, kteří se přistěhují do bytu v luxusním newyorském komplexu Bramford. V jejich zlověstném činžovním domě se dějí podivné (až okultní) události a těhotná žena neví, čemu a komu věřit. Následujícího roku bylo toto napínavé hororové drama zfilmováno režisérem Romanem Polanským, v hlavní roli s Miou Farrowovou jako Rosemary a Johnem Cassavetesem jako jejím manželem.

Robotizované ženy

Po sci-fi románu Báječný den (1970), který se odehrává v sice dokonalém, ale též zcela odlidštěném světě řízeném jediným centrálním počítačem, přichází další hit, Stepfordské paničky (1972). Hrdiny jsou opět mladí manželé, tentokrát Joanna s Walterem, kteří se přistěhují do městečka Stepford. Joanna ke svému překvapení zjišťuje, že mezi sousedkami není žádná normální žena, jež by nevypadala jako figurka z reklamy na vzornou hospodyňku. Ve městě najde pouze dvě kamarádky, které zde nebydlí dlouho a které ještě mají tzv. normální koníčky. Jenže i tyto dvě ženy se zničehonic podivně změní. Joanna se tedy snaží vyřešit záhadu stepfordských žen spolu s novou sousedkou. Nejenže zjistí, že místní paničky nejsou ženami, nýbrž roboty, avšak navíc pochopí, že i jejímu Walterovi by taková proměna nejspíš vyhovovala... O oblíbenosti díla svědčí i dvojí hollywoodské filmové zpracování (Katharine Rossová hrála ve stejnojmenném filmu z roku 1975 stejnou roli, kterou později získala Nicole Kidmanová v remaku z roku 2004).

Největší divadelní triumf

V roce 1978 zažil Ira Levin svůj největší divadelní triumf. Krimikomedie Osidla smrti se hned po premiéře stala hitem. Hlavní hrdina příběhu, zkušený spisovatel a dramatik, který právě zápolí s tvůrčí krizí, dostane do rukou geniální hru s názvem Osidla smrti, jejíž mladý autor prosí zkušenějšího kolegu o radu, jak text ještě vylepšit. Ten má však jiný zájem: dílo by si rád přisvojil. Chce to jen maličkost: návštěvníka rychle sprovodit ze světa... Tuto výchozí situaci Levin dále rozehrává s velkou invencí, jeden zvrat v ději střídá druhý. Hra se stala nejdéle hranou krimikomedií na Broadwayi a byla nominována na cenu Tony Award za nejlepší hru. Ve stejnojmenném filmu z roku 1982 v režii Sidney Arthura Lumeta hráli Michael Caine a Christopher Reeve.

Dodnes jsou knihy Iry Levina, nazývaného zakladatelem psychothrilleru, stále populární. Jeho dramata znovu a znovu uvádějí divadla po celém světě, protože mistrovství autorových napínavých příběhů si nachází další nové příznivce.

O režisérovi

Dodo Gombár (3. 6. 1973), současný umělecký šéf Švandova divadla na Smíchově, patří k úspěšné generaci slovenských režisérů, kteří našli uplatnění na obou stranách beskydských hor.

Pochází ze Smolenic, vystudoval gymnázium v Trnavě a na Činoherní a loutkářské fakultě VŠMU v Bratislavě si pak vybral obor divadelní režie. Během studia pobýval v rámci roční stáže na Circle in the Square Theatre School na Broadwayi v New Yorku. Po absolutoriu (1998) se na dvě sezony stal kmenovým režisérem a uměleckým šéfem Komorného divadla v Martině a vytvořil tam za dobu svého působení, ať už v angažmá, nebo jako hostující režisér, třináct inscenací (např. A. P. Čechov: Racek; D. Gombár: Štúrovci – příběh bigbítové legendy; M. A. Bulgakov – D. Gombár: The Dog's Heart; M. Viewegh: Andělé všedního dne).

Od roku 2000 působil coby režisér na volné noze na řadě českých, slovenských i evropských scén, mj. v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, v Městském divadle Brno, v Divadle Bolka Polívky, v Činoherním studiu Ústí nad Labem, ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, na Nové scéně Bratislava, ve Slovenském národním divadle, v Městských divadlech pražských, ale také v Národním divadle Brno. Stálé angažmá přijal až v roce 2006, kdy se stal uměleckým šéfem a kmenovým režisérem v Městském divadle Zlín. Ve své době zde nastudoval nespočet inscenací, jež se vyznačovaly charakteristickým autorsko-režijním pojetím (např. Faust, Tři sestry, Mistr a Markétka). Věnoval se i režii muzikálů a hudebních komedií (Šumař na střeše, Limonádový Joe, Kabaret, Balada pro banditu). Už jako host nastudoval ve zlínském divadle vlastní adaptaci románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně.

Městské divadlo ve Zlíně opustil v roce 2009. Ve Švandově divadle na Smíchově je Dodo Gombár uměleckým šéfem a kmenovým režisérem od září 2010. Svou první sezonu tu otvíral Dorstovým Merlinem, na smíchovské scéně uváděným ve dvou samostatných inscenacích

Merlin: Zrození a Merlin: Grál. Pro ŠD dále zrežíroval např. Crash u potoka, moderní přepis románu Karoliny Světlé, brutální outsiderskou grotesku Eskalátor, spjatou s nedalekou stanicí metra Anděl, nebo současný text Vladimirova děvka. Zajímavým projektem byla i jeho smíchovská inscenace Proměna podle známé předlohy Franze Kafky.

Dodo Gombár je také respektovaným autorem, dvakrát slavil medailový úspěch jako dramatik v soutěži o Ceny Alfréda Radoka, a sice s texty

Peníze a Hugo Karas, do finále téže soutěže se dostaly i jeho hry Portál, Třetí věk a Bez Boha dům. Mezinárodně úspěšná je další jeho hra Mezi nebem a ženou. Za cyklus Hyde-Park – projekt „krátkometrážních" premiér ve Švandově divadle, o jejichž rozpracování do podoby celovečerního představení rozhodují sami diváci, – získal nominaci na Cenu Divadelních novin.